Britské vodárenství
Snížení nákladů, expanze do zahraničí, diverzifikace činnosti, obrovské investice, zvýšení kvality služeb - to vše se podařilo britským vodárenským společnostem za deset let. Zázrak? Ne, pouze výsledek dobře připravené a promyšlené privatizace.
Privatizaci prosadila v roce 1989 vláda Margaret Thatcherové. Vyšla přitom z modelu, jehož příprava začala už v roce 1974. Tehdy byly do té doby rozdrobené, většinou municipální vodárenské firmy na území Anglie a Walesu sloučeny do des eti velkých společností, a to podle hranic jednotlivých povodí. Společnosti, jež získaly v daném území přirozený regionální monopol, přešly do stoprocentního vlastnictví státu. Vedle nich operovalo ještě 32 menších vodárenských společností. Nej větší společností z geografického hlediska se stala Severn Trent, působící ve střední Anglii, jež zásobovala pitnou vodou území o rozloze 27 tisíc kilometrů čtverečních. Největší podle počtu zásobovaných obyvatel - 11,5 milionu - byla Thames Wa ter, jíž byla svěřena oblast velkého Londýna. Všechny tyto státní firmy vlastnily jak provozní majetek, tak infrastrukturu, tedy vodárenské nádrže, čistírny odpadních vod a rozvodnou síť.
Privatizace za měsíc
Při přípravě privatizace bylo rozhodnuto vytvořenou strukturu vodárenských společností s takzvaným smíšeným vlastnictvím zachovat. Tím se tento model značně odlišil například od přístupu, který byl zvolen při privatizaci v sousední Francii. Ta mním vodárenským společnostem patří pouze provozní majetek, infrastruktura připadla svazům jednotlivých municipalit. V České republice byla pak privatizace vodárenských podniků kombinací britského a francouzského modelu, přičemž řada dřívějších krajských podniků vodovodů a kanalizací se po privatizaci rozpadla na desítky malých firem, v původní velikosti se vodárenské podniky zachovaly jen v severních a jižních Čechách a na severní Moravě.
V Británii bylo všech deset společností napřed podrobeno důkladné analýze, poté byly očištěny od všech závazků, převedeny na akciové společnosti a jejich akcie kótovány na londýnské burze. Souběžně s tím vznikala nová legislativa, byl založen nezávislý regulační orgán, úřad OFWAT a stanovena regulační kritéria. Teprve pak byly akcie vodárenských firem nabídnuty prostřednictvím burzy k prodeji. Díky důkladné přípravě privatizace o ně byl obrovský zájem jako o stabilní, neriskantní a dlouhodobou inves tici především ze strany institucionálních investorů, například penzijních fondů, švýcarských bankovních domů, část akcií nakoupila i Světová banka. Během jednoho měsíce byla většina akcií rozprodána.
Hlídací pes
Samotný akt privatizace byl však pouze počátkem dlouhodobé a důkladné restrukturalizace britského vodárenství. Klíčovou roli v ní sehrál již zmíněný regulační úřad OFWAT.
Každá z deseti společností mu byla ihned povinna předložit business plán na příštích pět let, takzvaný AMP (Asset Management Plan), obsahující rozbor provozních nákladů, potřeby okamžitých i dlouhodobých investic. Na základě tohoto AMP stanovil úřad pro každou vodárenskou společnost klíčový ukazatel, takzvaný index K, což je konstantní číslo, stanovující, o kolik může daná společnost příštích pět let zvyšovat ceny vodného a stočného nad míru inflace, jež se ve Velké Británii dlouhodobě pohybuje kolem tří procent. Kromě toh o OFWAT stanovil zhruba sto kritérií, které musí po tuto dobu každá společnost splnit. Pokud se jí to nepodaří, musí počítat s tím, že v dalším pětiletém období jí OFWAT v krajním případě nařídí ceny vodného a stočného snížit, vedle t oho zaplatí ale i tučnou pokutu.
Klíčovými kritérii jsou například snižování nákladů, kvalita služeb i kvalita vody, v posledních letech i snižování ztrát vody v síti, plnění plánu investic, včetně ekologických. Ty sleduje zvláštní regulační orgán Environmental Agen cy (EA). Výsledek privatizace i působení regulačního orgánu jsou téměř neuvěřitelné: za deset let snížily vodárenské společnosti své náklady v průměru o třicet až čtyřicet procent a uspořené prostředky použily jednak na investice, jednak na di verzifikaci své činnosti: nakoupily například akcie plynárenských či elektrárenských distribučních společností ve svém regionu, anebo expandovaly do zahraničí, mimo jiné i do České republiky. Působí tu například společnost Anglian Water, jež má rozh odující podíl v Jihočeských vodárnách a nejnověji též v Severomoravských vodovodech a kanalizacích, o které svedla boj s francouzskou společností Lyonnais des Eaux.
Kromě peněz, které uspořily na nákladech, získaly potřebné prostředky na tuto expanzi také na kapitálovém trhu. Důkladná příprava privatizace se rozhodně vyplatila.
Regulace trhu ovšem také něco stojí - úřad OFWAT například zaměstnává stovky lidí a vedle toho si najímá ještě řadu dalších nezávislých expertů, podobné je to i u ekologického regulátora.
Nevděk světem vládne
Ne vždy se však úsilí snížit náklady vodárenským společnostem vyplatilo. Když OFWAT nyní stanovoval regulační konstantu K na léta 2000 až 2004, usoudil, že některé společnosti nebudou už v této době muset investovat tolik jako v předchozím období a stanovil jim povolený nárůst cen vodného a stočného nižší než očekávanou míru inflace. Už dnes jsou přitom ceny vodného a stočného v Anglii a Walesu podstatně nižší než v sousedním Skotsku či v Severním Irsku.
Jako nevděčník se projevila i nová labouristická vláda. Usoudila totiž, že cena, kterou zaplatili investoři za akcie vodárenských společností, byla v některých případech stanovena příliš nízko, a proto těmto společnostem uložila zaplatit jednorázově dodatečnou daň z privatizace, takzvaný Winfall Tax. Nešlo rozhodně o maličkost: například velšská vodárenská společnost Hyder musela ve dvou splátkách státu odvést 380 milionů liber, což je téměř devatenáct miliard korun.
Přesto labouristická vláda privatizaci vodárenských společností rozhodně nezatracuje. Naopak, poté co si porovnala náklady a tarify vodného a stočného u dosud státních skotských a severoirských vodárenských firem s náklady a tarify společností již privatizovaných, rozhodla se, že stejný postup jako v Anglii a Walesu bude aplikovat i v dalších svých teritoriích. Ve Skotsku je privatizace v současné době na spadnutí, v Severním Irsku se intenzivně př ipravuje.
Labouristé se chovají moudře - proč nepřevzít od opozice něco, co se projevilo jednoznačně jako úspěšné?
