S pádem Říma do centra evropské dluhové krize nastávají krušné časy, ať už s Berlusconim či bez něho
Itálii teď udržíme, nebo padneme. Uvedená slova prý vyřkl Giuseppe Garibaldi, slavný sjednotitel moderního apeninského státu během povstání na Sicílii v roce 1860. Ač neradi, jeho slova si dnes mohou paradoxně připomínat evropští státníci. Právě v takové situaci se totiž kontinent nachází. Dluhová krize si bohužel vybírá další reálné oběti, tentokrát i v politickém smyslu. Poté, co se jako přímý důsledek předlužených rozpočtů zhroutila vláda v Portugalsku, v Irsku a čerstvě rovněž v Řecku, oznámil rezignaci také italský premiér a dosud zdánlivě neporazitelný politický matador Silvio Berlusconi. Spolu s ním se otřásá i zbytek globální ekonomiky.
Kavalírův konec
„Zrádci,“ napsal si premiér na kus papíru během hlasování v italském parlamentu. Při něm sice dokázala jeho vláda přežít už 52. pokus o vyslovení nedůvěry, když byl tak tak schválen závěrečný účet za minulý rok, jasně se však ukázalo, že její předseda ztratil spojence ve vlastních řadách. Poskládat příště většinu by pro něj už bylo zhola nemožné. Navíc k tomu můžete směle připočíst tlak evropských politiků, které už zcela otevřeně unavovaly Berlusconiho sliby ohledně zavedení úsporných opatření, a zároveň jasný názor finančních trhů. Analytici i investoři se totiž už několik dní shodně vyjadřovali v tom smyslu, že odchod Il Cavaliere, jak se politikovi přezdívá, by byl skutečně nejvhodnější.
Jenže co dál? Zbyla nám tu osmá největší ekonomika světa, jejíž dluh ve výši 1,9 bilionu eur přesahuje hodnotu zadlužení Irska, Portugalska i Řecka dohromady. Kdo ji bude spravovat dál, je velkou neznámou, nebereme-li příliš vážně v potaz Berlusconiho slib, že on se již o návrat do velké politiky snažit nebude. A spravovat je co. Tak masivní zadlužení by v případě zatím čistě hypotetického krachu položilo na lopatky celou eurozónu a s ní zcela jistě i světovou ekonomiku. Zda je italský dluh udržitelný, už začíná být ve srovnání se situací před dvěma měsíci značně nejasné. Za vládní dluhopisy s desetiletou splatností požadovali investoři minulý týden úroky 7,5 procenta. Překonání magické sedmičkové hranice přitom značí, že další vlády budou mít problém s umořením svých půjček. Nejde o pověry, podobnou situaci jsme mohli před pár měsíci sledovat v Řecku.
„Itálie je uprostřed tance smrti,“ komentoval růst úroků Fredrik Erixon, ředitel Evropského centra pro mezinárodní politickou ekonomii v Bruselu, s tím, že sídlo unie už zachvátila skutečně depresivní nálada. Nejde jen o to, jak moc Itálie dluží, ale také o to, kdy musí svým věřitelům finance vrátit. Splatnost italských dluhopisů připadá ve valné většině na příští rok (viz graf).
Možná nemusíte věřit na konec světa, ale mayský kalendář mohl mít přece jen v něčem pravdu – rok 2012 bude pravděpodobně hodně osudový. Zatím se není příliš čeho bát, Itálie, jakožto třetí největší emitent bondů na světě, dokáže několik dluhopisových aukcí za přemrštěný úrok bez potíží přežít. Pokud se ovšem cena jejího dluhu bude dlouhodobě držet na takto vysokých číslech, bude mít vážný problém.
Kdo převezme kormidlo?
„Trh nyní testuje odhodlání zastánců eurozóny. Jak dlouho jim to vydrží? Itálie je nyní v této otázce skutečným bojištěm,“ řekl hlavní ekonom banky AXA Eric Chaney. Primárním úkolem, ať už eurozóna má či nemá přežít, je tedy přesvědčit finanční trhy alespoň o udržitelnosti italských financí. Bohužel právě v tom evropští vůdci zatím nejvíce zklamali a ve svých chybách směle pokračují. Berlusconi, byť prakticky na cestě do politického záhrobí, ještě přislíbil učinit několik kroků. Předně už stačil do legislativního procesu zařadit důležitý zákon zaručující fiskální škrty. Ty obsahují například rozprodej státního majetku ve výši 15 miliard eur v příštích třech letech, zvýšení věku pro odchod do důchodu z 65 na 67 let a posílení flexibility pracovního trhu. Jak vyplývá z čísel, tato opatření pochopitelně nebudou v dlouhodobém měřítku ani v nejmenším stačit. V otázce nastolení nové vlády není zatím jasno. Berlusconi a vládní strany trvají na nových volbách, což by celý marasmus v Římě protáhlo pravděpodobně o několik měsíců. Italská ústava předpokládá, že nejprve musí být rozpuštěn parlament a teprve po 45 dnech mohou být vypsány volby, v nichž by nyní patrně zvítězila levice. Oproti tomu stojí návrh na ustanovení úřednické vlády, který zatím opatrně prosazuje prezident Giorgio Napolitano. Ta by měla za úkol dotáhnout úsporná opatření do konce, s mandátem do příštích řádných voleb v roce 2013 (tedy přes kritické období příštího roku). V zakládání úřednických kabinetů má Itálie, země s frekvencí střídání vlád přibližně jednou do roka, poměrně bohatou praxi. Například v roce 1993 to byli právě úředníci, kdo vyjednal komplikovanou dohodu s odbory nebo kdo v roce 1994 prosadil důchodovou reformu. Stále by však šlo o vládu bez jasné politické síly, která by bez pravicové podpory měla navíc velké problémy. K tomu přidejme skutečnost, že jedna z největších a nejvyspělejších ekonomik světa se od minulého týdne dostala pod supervizi Mezinárodního měnového fondu. To je jednak pro samotné Italy známkou „ztráty svobody a ponížení“, jak se vyjádřil například vůdce italské opozice Pier Luigi Bersani, především však jde o téměř bezprecedentní situaci. MMF obvykle dohlíží na účty států, které jsou příjemci jeho půjček, což zatím není italský případ (na rozdíl od Řecka, Irska a Portugalska, nad kterými má dohled již delší dobu). Skutečnost, že převzal dohled i tady, tak rozhodně finančním trhům k jistotě nepřispěje.
U nich dobrý
Pokud Itálii dojde hotovost, o čemž zatím ještě hovořit nemůžeme, jako první na řadě bude patrně čerpání z evropského záchranného mechanismu EFSF. Fond s objemem 440 miliard eur není pochopitelně pro udržení tak velké ekonomiky ani v nejmenším dostatečný. Země může zatím získat předběžný souhlas na čerpání deseti procent svého hrubého domácího produktu, tedy v tomto případě 160 miliard eur. Podle neoficiálních informací už německý ministr financí Wolfgang Schaeuble sdělil italským zákonodárcům, aby o pomoc požádali. Tedy opět další známka toho, že jde do tuhého, a tudíž i další překážka pro pozitivnější obrat na trzích. V případě Itálie zatím stále přes všechny katastrofické vize nemůže být řeč o řeckém scénáři. Předně, Řím se na rozdíl od Řecka, které letos dosáhne deficitu okolo deseti procent HDP, může pochlubit primárním přebytkem rozpočtu. Jeho dluh, v současnosti se 120 procenty HDP, je možná druhý největší v eurozóně, ale jeho dramatický nárůst zatím nehrozí. „Itálie není Řecko. Zatímco Řecku došly peníze, v případě Itálie jde spíše o nedostatek likvidity,“ prohlásil veřejně například americký prezident Barack Obama, pro kterého je hašení evropských potíží už takřka denním chlebem. Spíše než možnost italského krachu je děsivý onen výše popisovaný vývoj na dluhopisovém trhu a jeho propojení s bankovním sektorem. V dluhu italské vlády mají evropské banky uloženo 234 miliard eur. V momentě, kdy tyto cenné papíry začnou ztrácet cenu, se mohou finanční domy dostat do vážných potíží.
Bye bye, euro
Jako eso v italském rukávu se může zdát fakt, že prezidentem Evropské centrální banky se čerstvě stal právě Ital, bývalý guvernér italské národní banky Mario Draghi. ECB je rozhodně jedním z nejvýraznějších a nepochybně také nejefektivnějších bojovníků proti dluhové krizi, a proto se k ní obracejí naděje mnohých politiků i investorů, podle nichž by měla začít tisknout peníze a ve větší míře nakupovat italské dluhopisy. V cestě tomu však stojí ideologické spory. Hlavně němečtí zástupci v ECB jsou striktně proti. „Centrální banka nemůže zachraňovat vlády,“ řekl minulý týden Jens Weidmann, guvernér německé Bundesbanky. Program odkupu dluhopisů ze strany ECB tak zůstává omezen na dosavadních 183 miliard eur. Z toho přibližně 100 miliard eur šlo na nákup bondů Itálie a Španělska, zatím s nepříliš valným účinkem na snížení úrokových sazeb.
Jestliže budoucnost italských veřejných financí lze nyní označit za nepříliš jistou, ještě v horším světle můžeme mluvit o samotné evropské měně. Zdroje agentury Reuters již hovoří o tom, že německo-francouzský tandem otevřeně připouští razantní zmenšení eurozóny na několik států. Prezident Sarkozy údajně prosazuje model „dvourychlostní Evropy“, ve kterém by země platící eurem posilovaly integraci, zatímco ty ostatní by zůstávaly jaksi stranou.
„Nemůže být mír a prosperita na severu a západě Evropy, pokud není mír a prosperita na jihu a východě,“ prohlásil naopak předseda Evropské komise José Manuel Barroso. Stále jistější tak začíná být, že se počet členů eurozóny zmenší. Názorně to ukazuje příklad horkého kandidáta – Řecka. To se nyní potýká nejen s krizí veřejných financí, ale čerstvě také s krizí politickou.
