Bezpečnostní důvody mohou přijít stát na dost peněz
Rozhodnutí vlády vymáhat dluh akciové společnosti Setuza formou exekuce zřejmě nemá žádnou ekonomickou logiku. Stát může být finančně poškozen a jediným důvodem dramatického postupu mohou být zřejmě dosud tajemné „bezpečnostní důvody“, o jejichž podstatě není vůbec nic známo.
Podle informací týdeníku EURO probíhalo rozhodování vlády za poměrně dramatických okolností. Ministryně zemědělství Milena Vicenová podala návrh na exekuční žalobu, o němž nevěděli zřejmě ani její úředníci, ani vedení PGRLF, které je vlastníkem exekuované pohledávky. Poté ministr vnitra Ivan Langer přivedl do jednací místnosti šéfa BIS Jiřího Langa a jednání se uzavřelo. Před exekucí varoval pouze ministr financí Vlastimil Tlustý, který se nakonec při hlasování zdržel. Ostatní návrh Vicenové podpořili.
Pozoruhodné je, že původní materiál o řešení pohledávky za Setuzou, zpracovaný ministerstvem zemědělství, doporučoval vypsání nového tendru na postoupení pohledávky a vycházel z předchozích jednání státu se společností M. L. Moran. Ta byla ochotna odkoupit pohledávku státu za cenu dosaženou v předchozím tendru, tedy za zhruba osm set milionů korun. Jednalo se i o mimosoudním vyrovnání podle insolvenčního zákona.
Kolik za prodej majetku Setuzy nyní může získat exekutor, je ve hvězdách. Ze zákona je povinen prodávat v dražbě a nemůže nijak zohledňovat zájem státu na dalším provozu firmy, která živí významnou část českých zemědělců. Dost záleží na tom, zda bude firma provozuschopná, či zda půjde jen o mrtvý soubor nemovitostí. A to není vůbec vyloučeno.
Podnik je již řadu let v krizi a žije jen díky toolingovému financování prostřednictvím společnosti Oleofin, patřící stejným vlastníkům jako M. L. Moran, tedy Václavu Novákovi a Zdeňku Šmejkalovi. Setuza jménem firmy Oleofin nakupuje řepku a obchoduje s produkty. Za to dostává zpracovatelskou odměnu a udržuje svou značku na trhu. Celkový objem tohoto financování činí momentálně zhruba jednu miliardu korun, kterou Oleofin čerpá od Raiffeisenbank. Kromě toho čerpá Setuza také provozní úvěr od Lublaňské banky. Financování běží za mimořádných podmínek, jak tomu bývá u společností, které jsou ve finanční krizi. Uvalení exekuce je samozřejmě pro financující banky signálem, aby svou další angažovanost zvážily. V případě, že by své úvěry zesplatnily, podnik se fakticky z hodiny na hodinu zastaví.
Potíže však mohou způsobit i běžní dodavatelé materiálu či služeb. Změní-li platební podmínky a budou své peníze požadovat rychleji, jak se údajně v případě jedné dopravní firmy stalo, může dojít k výpadku cash v řádu stovek milionů korun a již taková situace by zřejmě nenávratně zastavila výrobu. Firma totiž není schopna generovat žádný zisk. Přes radikální snížení ztráty v posledních letech je letos očekáván propad ve výši dvou set milionů korun. Tedy přesněji řečeno byl očekáván před příchodem exekutora. Tým exekutorky Evy Jablonské tedy čeká naprosto zásadní úkol: stabilizovat finanční toky ve firmě a zabránit kolapsu.
Rychlá jako Berka.
Protistrana, tedy M. L. Moran, se samozřejmě usilovně brání. Vznesla námitku podjatosti soudce, kterou zdůvodnila údajně očividnou spoluprací soudkyně Aleny Bernklau s žalující stranou. A z vnějšího pohledu nutno připustit, že zde takové podezření zcela logicky vzniká. Ve středu 15. listopadu projednala vláda již výše zmíněným způsobem návrh exekuční žaloby a ještě v průběhu jednání kabinetu informace unikla do médií a v poledne ji zveřejnil server Aktuálně.cz disponující často informacemi pocházejícími z bezpečnostních složek. V tentýž den vydala soudkyně Bernklau usnesení, kterým exekuci nařídila. Zároveň jmenovala exekučním správcem JUDr. Evu Jablonskou. Exekutorka se ještě týž den s týmem čítajícím zhruba padesát lidí dostavila do Setuzy a převzala její správu.
Lhůta pro rozhodnutí o exekuční žalobě je patnáct dnů. Předsedkyně ústeckého okresního soudu Eleonora Studničná v rozhovoru pro MF Dnes uvedla, že tak rychlé rozhodování během několika hodin není sice standardní, ale je legální a našly by se i jiné případy. Na ty si však nevzpomíná. Zástupce M. L. Moranu si však vzpomíná a upozorňuje, že podobným způsobem šel před nedávnem kolem podatelny soudce Berka, vyzvedl náhodou spis Union banky a vyhlásil konkurz.
To přirovnání je možná hodně silné, ale doktorka Studničná si o to řekla sama, když v rozhovoru připustila, že v rozhodování soudu hrálo roli ono tajemné „bezpečnostní riziko“. Soud však v těchto případech musí brát v úvahu pouze fakt, zda existuje exekuční titul. A zde je další záhada. V návrhu na nařízení exekuce není podle podané námitky podjatosti exekuční titul specifikován, zatímco v rozhodnutí soudu již je uveden notářský zápis o uznání dluhu. Jak na to soudkyně Bernklau přišla, když nenařídila jednání, je tak trochu záhadou. Mohla to samozřejmě vědět z veřejných zdrojů, protože o sporu státu se Setuzou média informují již dlouhou dobu. Pak by ale měla být zároveň informována o tom, že to, co uznala jako exekuční titul, je předmětem soudního sporu, který nebyl pravomocně ukončen.
Kajmanská minulost.
Tento soudní spor se táhne už mnoho let a konec je v nedohlednu. Neodhadnutelnost výsledku soudního jednání byla mimochodem důvodem, proč minulá socialistická vláda zrušila tendr na prodej souzené pohledávky, kterou nyní ústecká soudkyně akceptovala jako bezproblémovou.
Jde o to, že v devadesátých letech půjčila IPB Setuze něco kolem jedné a půl miliardy korun. Skupina vlastníků Setuzy kolem Tomáše Pitra a nedávno zavražděného Františka Mrázka proti této pohledávce, která po krachu IPB přešla na ČSOB a později na státní Českou konsolidační agenturu, započetla takzvanou Nemethovu pohledávku. Ta měla vzniknout tak, že pražský advokát Nemeth připravil pro IPB plán sekuritizace aktiv, aby klesla potřeba tvorby opravných položek na nedobytné pohledávky a další špatná aktiva. IPB Nemethův plán nejprve odmítla a poté vytvořila takzvané kajmanské fondy, které Nemeth považuje za formu sekuritizace podle jeho plánu. Po krachu IPB tudíž požaduje pokutu vyplývající ze smlouvy. Tuto svou pohledávku, která včetně sankcí narostla na nějakých deset miliard korun, pak Nemeth prodal společnosti Goldfund registrované v Delaware. Goldfund potom Nemethovy pohledávky rozprodával dlužníkům IPB, kteří se po jejím ovládnutí Československou obchodní bankou dostali do potíží. Dlužníci pak dluh započítali a nejprve ČSOB a poté ČKA se s nimi o platnost zápočtů soudily. Některé spory vyhrály, ale klíčový soud, v němž Nemeth požaduje na ČSOB z titulu své pohledávky šest set milionů korun, ani po pěti letech řízení neproběhl. Soudce si navíc vyžádal znalecký posudek, který dal letos na podzim Nemethovi za pravdu.
Setuza koupila od Goldfundu, za nímž podle informací z trhu stojí kontroverzní finančník Petr Sisák, pohledávku ve výši 1,8 miliardy korun už v roce 2000. Zaplatila za ni svými směnkami a provedla zápočet. Stát, na nějž mezitím pohledávka IPB přešla, zápočet neuznal a vede dodnes se Setuzou soudní spor.
Zároveň však probíhala jednání o smírném řešení. V roce 2004 se Pitr dohodl s vládními úředníky, že uzná dluh vůči státu a nato stát převede svou pohledávku do Podpůrného a garančního lesnického a rolnického fondu, který pohledávku kapitalizuje, oba vlastníci pak provedou restrukturalizaci firmy a společně ji prodají. Jenže změny vlád a zásahy konkurentů zmařily tento plán, který byl navíc i pro stát nejspíše dost nevýhodný a byl schválen jedině kvůli dobrým vztahům Pitrovy skupiny s bývalým ministrem zemědělství Jaroslavem Palasem.
Zde je klíčový okamžik rozhodující o legálnosti čerstvé exekuce na Setuzu. Vlastníci potravinářské firmy podepsali notářský zápis o uznání dluhu a vykonatelnosti exekuce, nicméně ho podmínili vládním souhlasem k převodu sporné pohledávky z ČKA na PGRLF. K tomu však za rok a půl od podpisu dohody nedošlo. Setuza tedy odstoupila od dohody. Vláda reagovala rychle a za měsíc, v prosinci roku 2005, již převod pohledávky odsouhlasila a vzápětí ústecký soud prvoinstančně rozhodl, že pohledávka platí a včetně příslušenství činí více než čtyři miliardy korun.
Setuza se odvolala a začala nová jednání. PGRLF vypsal tendr na nákup postoupení pohledávky a Pitr zároveň začal hledat nového majitele a uzavřel dohodu s PPF. Ta také vyhrála tendr PGRLF s nabídkou osmi set milionů korun, což bylo mnohem více, než činila nezávislá ocenění. Paroubkova vláda však tendr zrušila a Pitr také PPF neprodal svůj majetkový podíl. Místo toho nastoupila společnost M. L. Moran Václava Nováka a Zdeňka Šmejkala, která se s Pitrem dohodla a firmu koupila i se všemi riziky, která ošetřila v transakční dokumentaci.
Vládní úředníci dnes hovoří o tom, že šlo jen o fiktivní prodej a Setuzu dál ovládá Pitr. Zástupci Moranu to však jednoznačně odmítají. Šmejkal říká, že podle smluv nemá bývalý vlastník žádný smluvní nástroj, jak by mohl firmu získat zpět. Podle něj jsou rizika M. L. Moranu z vedených sporů pečlivě ošetřená, nicméně ani exekuce neznamená, že by bývalým vlastníkům firmy nemuseli nic platit, a pokud nedojde k dohodě mezi exekutorem a jimi, vznikne jim nikoli nevýznamná škoda.
Na shledanou ve Štrasburku
.
Především však může škoda vzniknout státu. Výnos z prodeje exekuované Setuzy dosáhne jen sotva výše osmi set milionů korun, které mohl stát získat při kooperativním řešení. Navíc stále ještě není vyloučeno, že Nemeth nakonec svůj soud vyhraje. To by znamenalo, že exekuční titul nikdy neexistoval a stát bude muset platit i vzniklou škodu.
Současní vlastníci Setuzy sice hovoří o tom, že se chtějí rozhodně dohodnout po dobrém, ale soudit se budou určitě také. Již se objevily informace o možnosti mezinárodní arbitráže na ochranu investic, protože jeden v vlastníků - Václav Novák - je nejen českým, ale také kanadským občanem. Ale nejde jen o arbitráž. Satisfakce mohou dojít i u běžných soudů. Exekutor totiž ze zákona vstupuje do všech soudních sporů vedených zabaveným podnikem. Eva Jablonská se tak bude soudit jménem Setuzy o platnost započtené pohledávky ve výši čtyř miliard korun. Soudit se bude s PGRLF, který ji vybral jakou svou exekutorku. Jestli taková taškařice projde před českými soudy, tak ve Štrasburku sotva.
Navíc Setuza sice splácela směnky vydané za Nemethovy zápočty, ale to noví vlastníci zastavili a nesplacený dluh činí stále více než miliardu korun, což je rovněž vymahatelné exekucí. Další pohledávky po splatnosti dosahují stamilionových částek. To dále snižuje šanci, že exekutor bude schopen firmu prodat za rozumných podmínek.
Jak Pitr k Setuze přišel Ústecký potravinářský podnik patřil v okamžiku pádu IPB do jejího portfolia, přesněji řečeno do portfolia offshorové struktury Tritton Development Fund (TDF). Ten kontroloval 52 procent akcií společnosti Českomoravská finanční a leasingová (ČMFL). Zbývajících 48 procent patřilo Setuze. Jediným majetkem ČMFL byla společnost Agrocredit, a ta teprve vlastnila 34 procent Setuzy a 51 procent společnosti Lukana. Mezi oběma výrobními podniky byl ještě také vlastnický vztah. Setuza vlastnila 49 procent Lukany, a ta naopak patnáct procent Setuzy. Na kontrolní balík celého uskupení uložený v TDF existovala call opce, kterou držel nejprve Gottex známého fotbalového podnikatele Jana Gottvalda. Ten však neměl na splácení opčních prémií, a tak firmu přenechal skupině Tomáše Pitra a svého přítele Františka Mrázka. Jejich lidé díky opci seděli jak v orgánech ČMFL, tak Agrocreditu. Při pádu IPB ucítili šanci a již dva týdny po zavedení nucené správy a prodeji IPB Československé obchodní bance začala akce, na jejímž konci zůstaly TDF jen oči pro pláč. Nejprve Pitrova společnost IOB koupila od Setuzy 48 procent akcií ČMFL. Potom IOB koupila od Agrocreditu 34 procent akcií Setuzy a 51 procent Lukany. Následovalo pozoruhodné zaplacení, samozřejmě bez hotových peněz. Setuza získala 51 procent akcií Lukany, Agrocredit 48 procent ČMFL a zhruba šedesát milionů korun na zaplacení části provozního úvěru od IPB, v té době už převedeného do ČSOB. IOB tak držela v rukou Setuzu a ta kontrolovala sto procent Lukany. ČMFL kontrolovaný TDF držel Agrocredit, jehož jediným majetkem bylo zcela zbytečných 48 procent akcií jeho vlastníka. Tento důmyslný tunel vysvětluje Tomáš Pitr velmi jednoduše. Říká, že ČSOB odmítla pokračovat v provozním financování Setuzy, které probíhalo prostřednictvím Agrocreditu a chtěla splatit úvěr, který měl být na základě dohody s vedením IPB prodloužen a navíc zdvojnásoben. Jediným majetkem Agrocreditu byly akcie výrobních podniků, a tak - aby měl na splátku úvěru - je musel prodat. Navíc Agrocredit držel opce, které zaručovaly, že se transakce může vrátit zpět. ČSOB podle Pitra měla v té době možnost ovládnout Agrocredit manažersky a mohla celou transakci vrátit zpět. To však neudělala a opce propadly, a to prý opět vinou ČSOB. Přesně 8. ledna 2002, kdy byla splatná opční prémie, se Pitr dostavil do pobočky ČSOB a chtěl si prý vyzvednout dvanáct milionů za zaplacení prémie. Jenže ten den zkolaboval v bance informační systém a peníze mu nebyly vyplaceny. Pro své tvrzení má příslušný doklad. O kolapsu však hned ráno informovala ČTK i rozhlasové stanice, takže Pitr jistě věděl, proč na pobočku ČSOB tak spěchá.
