Riccardo Lucque otevřel další restauraci. Je to dobrá zpráva? Najdete tu moderní New York i nádech dekadence staré Itálie. Členitý prostor s vysokými klenbovitými stropy nově otevřené italské restaurace La Bottega Linka, spadající do rozrůstajícího se impéria Itala Riccarda Lucqueho, připomíná moderní bistro i tradiční italské ristorante; to první vzduchotechnikou, regály s vínem a pultem s delikatesami, to druhé například buclatými sedačkami podél zdí.
A někde mezi stojí La Bottega Linka i v rámci Lucqueho podniků: cenově nad bistrotékami, ale pod Aromi a La Finestrou. To samozřejmě není velké překvapení, máloco je dnes dražší než Aromi. Když jsem se mladého číšníka zeptal, v čem je Linka jiná gastronomicky, celkem automaticky odpověděl, že speciální pecí na grilování. A hned také dodal, že v menu, které jsem právě držel v ruce, nejsou například steaky, které v ní dělají.
I bez nich ale menu zaujme. Nový podnik nepředstírá michelinské ambice a nechce vás oslnit divokými kreacemi, takže v lístku nenajdete kedlubnový ani mrkvový talíř. Hned na první pohled ale poznáte pravověrnou a moderně pojatou Itálii s takovými lidovými delikatesami, jakou je třeba telecí hlava. A tu neumí nikdo tak jako Italové a Francouzi.
Samozřejmostí jsou čerstvé ryby a rizota.
Žádné degustační porce
Jako Ital má Lucque cit pro estetiku restaurací a Linka není žádnou výjimkou: sotva usednete ke stolu, cítíte se tu prostě dobře. Prostor je inteligentně řešený, nic v něm neruší a z reproduktorů hraje později večer francouzský šanson. Obsluha, již restauratér točí i v jiných svých podnicích, je pozorná a znalá. Prosecco, které mi číšník přináší, chutná jako prosecco, a ne jako „šáňo“. A když později objednávám bílé víno, upozorní mě, že je to poslední sklenka, takže kdybych chtěl v bílém náhodou pokračovat, přinese mi radši jiný Pinot Grigio.
Hned jsem objednal zauzenou polévku z lilku s jogurtem a brzlíkem (125 korun) a zauzené soté z mušlí (265 korun). Dilema mi číšník způsobil jen s nabídkou mořského rizota, nakonec ale přece jen zvítězila telecí hlava (345 korun). Polévka byla horká jako peklo, ale výborná. Díky olivovému oleji a jogurtu hedvábně krémová, zatímco měkký brzlík jí dodá šťavnatost a chilli navíc i příjemnou ostrost. V kombinaci s Lucqueho čerstvým chlebem, který v Praze určitě patří k nejlepším, ke spokojenosti o moc víc nepotřebujete.
V Lince, pojmenované mimochodem po někdejším stejnojmenném lahůdkářství, které tu sídlilo, tomu sice říkají předkrm, když vám ale velký talíř plný mušlí přinesou, pochopíte, že legrace skončila. Porcí jde určitě o hlavní chod. A stejně tak i hutnou vůní, jež se z talíře line: mísí se v ní moře, česnek i ančovičky a další sílu jídlu dodá i jemné zauzení.
Delikátní a šťavnaté mušle jsou podávané s bílým toastem s olivovým olejem, který si jen říká o to, abyste do něj nechali nasát všechnu šťávu, co se slila na dně talíře. K jídlu se perfektně hodí již zmíněný minerální a nahořklý Pinot Grigio z oblasti Alto Adige. Hlava chutná nejlíp
Lucque personálu říká, aby telecí hlavu nabízeli jako ovar, který my Češi dobře známe. Jde však o menší nedorozumění: v peci do křehka udělané jemné telecí s libovými líčky uprostřed a tučným pásem plným bohaté chuti nemá s naším klasickým mastným ovarem, jak ho známe z hospod, příliš společného: tohle je kvalita, zatímco my ovar děláme na kvantitu.
Delikátnost telecího ještě podtrhne vzdušná křenová pěna, ostřejší salsa verde a samozřejmě i citron z Amalfi. Nejlepší citrony na světě v sobě mísí decentní kyselost, hořkost i nasládlost a právě k telecímu se hodí jako máloco.
A stejně tak i piemontské Nebbiolo. To sice nebylo na menu, číšník ho ale k hlavnímu chodu nabídl jako náhražku za Chianti, které se k telecímu často podává, v restauraci ho ale zrovna nerozlévali. Mladé Nebbiolo vždy hrozí hubeností a hustými tříslovinami, tohle červené ale bylo příjemně plné a rovněž perfektně pitelné. Podobná jídla v pražských restauracích zase tak často nenajdete, takže jestli je máte rádi, zkuste Linku.
Poslední dobou jsme nebyli k Lucqueho podnikům vždy shovívaví. Neustálé rozšiřování impéria znamená i výkyvy v kvalitě. Například v holešovické bistrotéce jsem jedl jídlo, na které chcete rychle zapomenout, stejně jako na jisté fígle obsluhy, jak vám do denního menu bez zmínky dostat mnohem dražší položku. Nové Aromi určitě není špatné, pořád je to Lucqueho vlajková loď – nejvíc ale zaujme cenami.
La Bottega Linka podle mě nabízí lepší hodnotu než bistrotéky i Aromi: ty první jsou v podstatě bistra s restauračními cenami, zatímco v Aromi víte, že někdo prostě musí zaplatit horentní nájem za exkluzivní vinohradský prostor – dost pravděpodobně vy. V Lince mě nic podobného netrápilo.
La Bottega Linka Havlíčkova 13, Praha 1 T: 222 314 961 E: linka@labottega.cz www.bottegalinka.cz Otevřeno: Po–So: 9.00–24.00 Ne: 9.00–22.00
O autorovi| Petr Holec, holecp@mf.cz
