Slučitelnost ekonomických programů ČSSD a Koalice je velmi omezená
Sociální demokraté se s Koalicí zatím shodli na jediném, a to že spolu chtějí vládnout. Kromě vůle k moci však musejí najít i shodu programovou. To je v oblasti ekonomiky prakticky vyloučené. Liberální přístupy koalice narážejí na socialistické premisy Vladimíra Špidly. Ten minulý týden ve vysílání BBC zopakoval, že ČSSD neustoupí od principiálního odmítnutí přímých plateb ve zdravotnictví, nepřipustí školné a hodlá zavádět plošné dětské přídavky. Již před volbami předseda ČSSD také prohlásil, že chce zachovat podíl státních výdajů na hrubém domácím produktu, a zároveň tvrdil, že snižování deficitu veřejných financí lze rozložit až na osm let. Ve volebním programu má sociální demokracie zakotven záměr zvyšovat podíl přímých daní na úkor nepřímých.
Koalice má ovšem ve svém volebním programu zcela protichůdné teze. Například zásadní závazek snížení veřejného deficitu pod tři procenta hrubého domácího produktu do roku 2005. To by znamenalo škrtat výdaje v rozsahu zhruba šedesáti miliard korun. Klíčové v ekonomické části koaličního programu je snížení daní, především neúměrně vysokého zdanění práce. Koaličníci chtějí například zrušit odvod na státní politiku zaměstnanosti a snížit zdanění právnických osob minimálně na 25 procent.
Bolestné pro lidovce.
Pravděpodobnost, že sociální demokraté budou akceptovat liberální programové prvky, je poměrně malá. Zvlášť když se zdá, že čelní představitelé Koalice sami příliš za svůj program nebojují. Jediným, koho bylo v této souvislosti slyšet, byl místopředseda US-DEU Ivan Pilip. Jeho hlas však v situaci, kdy jako kandidát neprošel do sněmovny, váží velmi málo ve srovnání s nadějemi lidovců na důležité posty. Vladimír Špidla je zřejmě ochoten za programové ústupky nabídnout tučné bolestné v podobě křesla předsedy sněmovny pro Jana Kasala a postů místopředsedy vlády a ministra zahraničí pro Cyrila Svobodu. Unionisté v této situaci projevují až panický strach, aby neudělali stejnou chybu jako Jan Ruml v roce 1998 a nevrátili do hry Václava Klause.
Mládí vpřed.
Sociální demokraté ale přitom mají docela vážné personální problémy s obsazením klíčových ekonomických resortů a Koalice by mohla účinně prosazovat své kandidáty. Špidla například zjevně nepočítá s dosavadním ministrem financí Jiřím Rusnokem a na jeho místo by měl zasednout šéf poslaneckého klubu ČSSD Bohuslav Sobotka. Roztržka mezi Rusnokem a Špidlou musí být asi velmi hluboká, když šéf strany postavil mimo hru člověka, kterého sám přivedl nejprve na ministerstvo práce a sociálních věcí jako svého náměstka a po demisi Pavla Mertlíka prosadil jeho jmenování ministrem financí. Není jasné, zda se více provinil svou ochotou komunikovat s ODS, nebo tím, že také poměrně otevřeně hovořil o tom, že nová vláda bude muset dělat rozsáhlé a bolestivé rozpočtové škrty. I když Rusnok nezískal žádný zvláštní obdiv ekonomické veřejnosti, nikdo mu nemůže upřít schopnost řídit úřad a pragmaticky rozhodovat.
Sobotka má proti němu nevýhodu zřetelně nižší ekonomické erudice a mnohem méně autority v obchodních kruzích. Prakticky nikdo ho osobně nezná. Další jeho nevýhodou je nízký věk (pouhých 31 let) a to, že za sebou nemá žádnou ekonomickou praxi. Okamžitě po ukončení studií nastoupil do Poslanecké sněmovny. Lze očekávat, že bude muset velmi spoléhat na aparát ministerstva, což mu může být nebezpečné. Jeho jedinou výhodou může být naopak právě jeho politická zkušenost a dobrá pozice uvnitř strany. Přesně to chybělo jeho dvěma předchůdcům k provádění disciplinovanější fiskální politiky. Nicméně ze strany Špidly je nominace nezkušeného ekonoma na post šéfa resortu, který čekají velmi vážné reformy, možná až příliš odvážná.
Ještě větší problém má patrně Špidla při obsazování křesla po Miroslavu Grégrovi. Také Lubomír Zaorálek je v zásadě ekonomický laik a jeho předchůdce, který odmítal kritiku práce resortu obviněním, že kritizující v životě neřídil ani ševcovskou dílnu, musí při takové nominaci skřípat zuby. Nebo se také smát pod vousy s vědomím, že s dobře vybranými náměstky bude moci prosazovat zájmy své a svých blízkých zájmových skupin.
Otevřena druhá fronta.
Lobbisté však momentálně svádějí boj o obsazení méně viditelných funkcí. Čistku lze očekávat patrně velmi brzy ve Fondu národního majetku. Je otázkou, nakolik bude případný ministr Sobotka schopen najít spolehlivého spolupracovníka pro klíčovou funkci předsedy výkonného výboru. V kuloárech se proslýchá, že zájem projevil odstavený Ivan Pilip. Lze však pochybovat, že by to byl pro Sobotku přijatelný kandidát.
Ještě komplikovanější bude situace v České konsolidační agentuře. Její dozorčí radu momentálně kontrolují čtyři lidé ODS. Tři zástupce má ČSSD a jednoho lidovci. Je nepochybné, že sociální demokraté nebudou nakloněni tomu, aby dozorčí rada pokračovala v tomto složení, i když mandáty jsou šestileté. Lze očekávat vytlačení všech zástupců ODS a je možné, že ČSSD v tomto případě vyhoví Koalici a nechá ji v kontrolní funkci. Uvidíme, jak se v tom případě její zástupci zachovají. Když před rokem vznikala dozorčí rada, byli zástupci Unie svobody ostrými kritiky zvoleného modelu a zejména toho, že si dozorčí rada přisvojila i významné výkonné pravomoci. V pohybu se může přitom ocitnout i představenstvo, protože současné vedení agentury je úzce spojováno s Jiřím Rusnokem. Změny v této instituci jsou však momentálně velmi problematické, protože se dokončuje převod aktiv IPB z ČSOB a připravuje se prodej velkých balíků pohledávek. Zásadní personální změny mohou tyto procesy vážně zkomplikovat.
