V komplikovaném sporu jde o historii, precedens a o peníze
Spor o určení majetku, který si prostřednictvím 157 žalob nárokuje kníže František Oldřich Kinský, je právně subtilnější, než by se dle mediální kanonády mohlo zdát. Zmatek do případu vnesli hlavně politici, kteří začali potvrzovat politický konsenzus na dolní restituční hranici k 25.únoru 1948, ačkoli vůbec nejde o restituci. Na druhou stranu lze politiky chápat: představitelé žalovaného státu ladí taktiku, situace je vážná.
Majitel od roku 1942.
Větvi Kinských, k níž patří František Oldřich Kinský (67), trvale žijící již 63 let v Argentině, patřila v předmnichovském Československu čtyři panství (Choceň, Heřmanův Městec, Zlonice a Česká Kamenice) a palác na pražském Staroměstském náměstí. Kinského advokát Jaroslav Čapek týdeníku EURO řekl, že při konstruování žalob musel použít různou argumentaci. Uvádí, že jeho klient se veškerého ležícího majetku ujal v roce 1942, o převzetí České Kamenice prý však dodnes nebyly nalezeny důkazy. Zatímco o většině majetku rozhodoval Německý úřední soud v Pardubicích, kam byli tehdy šestiletý Kinský a jeho matka Matylda Kinská odkázáni od Krajského občanského soudu v Praze, o České Kamenici, ležící v říší zabraných Sudetech, se rozhodovalo u tamního soudu. Proto údajně byl v roce 1945 v českých pozemkových knihách veden jako vlastník Kinského otec František, který zemřel v říjnu 1938. Pardubický soud byl určen říšskoněmeckým občanům žijícím v protektorátu, Čapek však tvrdí, že F. O. Kinský musel do Pardubic hlavně proto, že byl zůstavitelem po prapředkovi s občanstvím Rakouska-Uherska, který zemřel již roku 1904. Po anšlusu Rakouska šlo o říšské území.
Stát jednal s mrtvolami.
Kinský prý nezískal říšskoněmecké občanství jen jako syn Františka Kinského, který měl od jara 1938 domovské právo v České Kamenici, ale i kvůli teplickému rodišti jeho babičky Aglaii Kinské, rozené Augsbergové.
Kinský žije od února 1940 v Argentině, odkud pocházela jeho matka. O majetek v Čechách se staral ustanovený poručník, strýc Ferdinand. Toho po válce dopadly v Horažďovicích osvobozenecké armády a vykázaly jej za hranice.
Přišla konfiskace, meritum současných sporů. Majetek Kinských byl zabaven na základě Benešových dekretů č. 12 z 21. června 1945 a č. 108 z 25. října 1945. Úředníci místních národních výborů veřejně vyvěšenými vyhláškami oznámili, že se konfiskuje majetek Františka Kinského (+ 1938), ve Zlonicích dokonce Karla Kinského (+ 1919). „Mrtví nevlastní žádný majetek,“ říká Čapek. „Tehdejší úřady měly jednat pouze a jedině s vlastníkem toho majetku. Samozřejmě jde o selhání tehdejších státních úředníků, ale to jde k tíži státu. Stát musí vědět, že neprovedl konfiskaci vůči mému klientovi, ale jednal ve správním řízení s mrtvolami,“ dodává advokát.
===== Neměnnost konfiskace.
“Stát nejednal s mrtvolami. Vydal zákon, který způsobil, že se přesně definovaný majetek stal okamžitě majetkem státu,” oponuje Jan Bárta z Ústavu státu a práva. Připomíná případ kolaboranta Emanuela Moravce, který se zastřelil 8. května 1945, zanechal po sobě honosnou pražskou vilu, ale konfiskace na základě Benešových dekretů se prováděla ke stavu 9. května. “Není přece možné, že by tehdejší právníci napsali Benešův dekret tak, že by majetek Moravce nepodléhal konfiskaci, to je logické,” řekl Bárta týdeníku EURO.
Schůzky českých politických špiček vyvolané kauzou Kinský si Bárta vysvětluje odpovědností politiků za státní majetek. “Vadí mně pohoršení nad tím, že politici se tím zabývají – musejí přece přemýšlet, jak státní majetek ochránit,” řekl.
Předpokládá, že soudy uznají neměnnost konfiskace, protože ta vždy nastala dnem účinnosti dekretu. Konfiskační rozhodnutí byla jen deklaratorními akty, vydávaly je tehdejší národní výbory a jejich obsahem je konstatování, že se konfiskuje majetek v rozhodnutí uvedený. Tyto akty jsou platné.
Národnost, vydržení.
Bárta uvádí, že F. O. Kinský byl Němcem, a tak se i na něj vztahovala konfiskace. Zatímco první konfiskační dekret č. 12/1945 Sb. považoval za Němce jen osoby, které při kterémkoli sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily kněmecké národnosti nebo se staly členy národních skupin či útvarů nebo politických stran sdružujících osoby německé národnosti, dekret č. 108/1945 Sb. pojem německá národnost nedefinuje. Bere ji jako právní skutečnost ve větě “osob fysických národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrné Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému nebo slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem”. „Němcem je tedy každý Němec, i kdyby se zúčastnil sčítání lidu a nebyl členem NSDAP či Hitlerjugend,“ říká Bárta.
Čapek však soudí, že národnost F. O. Kinského nehraje žádnou roli, protože konfiskace byla vykonána na jeho otci. „Kdyby dnes stát chtěl aplikovat Benešův dekret, musel by panu Kinskému doručit opravné rozhodnutí. Nastal by mezinárodní skandál, že Česká republika pokračuje v konfiskacích, které zapomněla dokončit, a že u nás někdo někoho vyvlastňuje bez náhrady,“ tvrdí Čapek. Dodává, že stát by pak musel zaplatit i za užívání majetku čili stovky miliard korun.
Jinou možností pro stát je užít argumentu vydržení. Jde o způsob nabytí vlastnického práva k věci na základě její nepřetržité držby po určitou dobu. Ta je v Česku určena na tři roky u věcí movitých a na deset let v případě nemovitostí. Čapek však namítá, že stát majetek nenabyl v dobré víře. Podobné problémy s aplikací institutu vydržení na stát přiznává i Bárta, i když by to prý byla poslední možnost obhajoby.
