Sledovat záletné manželky, pátrat po dědicích nebo po pohřešovných osobách? Tak to sice soukromí detektivové stále umí, postupně ale stále víc přesunují své zájmy do byznysu. Klienti z řad podnikatelů jsou totiž ochotni zaplatit vysoké částky za získání informací o konkurenci nebo třeba o nově nastupujícím manažerovi firmy.
Soukromí detektivové Sledovat záletné manželky, pátrat po dědicích nebo po pohřešovných osobách? Tak to sice soukromí detektivové stále umí, postupně ale stále víc přesunují své zájmy do byznysu. Klienti z řad podnikatelů jsou totiž ochotni zaplatit vysoké částky za získání informací o konkurenci nebo třeba o nově nastupujícím manažerovi firmy.
Máte ukončené středoškolské vzdělání, jste trestně bezúhonní a máte negativní lustrační osvědčení? Pak se v České republice můžete živit jako soukromý detektiv. Pro získání živnostenské koncese pro provozování služeb soukromého detektiva je totiž nutné splnit tři podmínky. Zájemce o práci „očka“ tak nepotřebuje žádnou praxi ani odborné vzdělání. A právě to nejvíce vadí České komoře detektivních služeb (ČKDS) v čele s jejím prezidentem Miroslavem Vávrou. „Podmínky pro získání koncese jsou u nás příliš měkké,“ říká Vávra. „Nám v nich chybí vyjádření komory nebo povinná praxe. Detektivní čekatel by mohl být obdobou právního koncipienta,“ navrhuje.
Podobný plán má i prezident organizace Bohemia – Asociace detektivních a ochranných služeb Jiří Kameník: „Navrhoval bych například povinnou desetiletou praxi u kriminální policie a vhodné, nejlépe právnické vzdělání.“ Podle bývalého prezidenta komory detektivních služeb Františka Brabce funguje podobný model na Slovensku, kde jsou tyto služby ošetřeny speciálním zákonem. „Soukromý detektiv tam musí mít buď alespoň vysokoškolské vzdělání, nebo desetiletou praxi, pokud má pouze maturitu,“ vysvětluje.
Výsledkem měkkých pravidel pro provozování živnosti detektiva jsou téměř čtyři tisíce vydaných koncesí. Vávra přitom odhaduje počet opravdu kvalitních detektivních kanceláří na dvě až tři stovky. Ještě dál jde Kameník. „Dobrých detektivů bude do padesáti. Já osobně bych případ svěřil tak prvním patnácti z nich,“ tvrdí.
Zatím ticho po pěšině
Vlastní zákon pro české detektivy chtěla i ČKDS. Podle Brabce však zájem nebyl na straně politiků. Komora připravila návrh zákona, ten se několikrát objevil v parlamentu, ale ani přes lobbování se jej nakonec nepovedlo schválit. Od roku 2000 se tak kolem zákona nic neděje. Bývalý šéf komory má ale jasnou představu: „Bylo by ideální, aby prošel zákon o detektivních a zpravodajských službách, který by zakotvil vysoké požadavky na kvalifikaci, oprávnění soukromého detektiva ke vstupu do určitých evidencí a povinné členství v komoře, jako mají advokáti nebo soudní exekutoři.“
Naopak Ladislav Pávek, který před jejím sloučením s firmou Securitas zastupoval v Česku zřejmě nejznámější světovou soukromou detektivní agenturu Pinkerton, se domnívá, že vlastní zákon není potřeba. Podle něj by úplně stačilo odstranit nelogičnosti, jejichž vinou je například definice náplně práce detektiva vydaná vládou v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů. Naopak Vávra by zákon přivítal. Na druhou stranu jej ale na základě zkušeností ze Slovenska nechce za každou cenu. „Na Slovensku jsou se zákonem o soukromých detektivních službách velké problémy. Proto si říkám, že než špatný zákon, tak raději nic,“ říká.
Vládní nařízení č. 469 z roku 2000 vymezuje obsahovou náplň živnosti soukromých detektivů jako „služby spojené s hledáním majetku a osob, zjišťováním skutečností, které mohou sloužit jako důkazní prostředky v řízení před soudem nebo správním orgánem, získáváním informací týkajících se osobního stavu občanů, fyzických nebo právnických osob nebo jejich majetkových poměrů, získáváním informací v souvislosti s vymáháním pohledávek, vyhledáváním protiprávních jednání ohrožujících obchodní tajemství“. Ve skutečnosti je jeho část v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů.
Soukromí detektivové proto nemají přístup například do evidence obyvatel. O ten by přitom velmi stáli. Informace z evidence jsou pro jejich práci nezbytné. Podle Kameníka se však povolení ke vstupu do evidence pro detektivy nepodařilo získat ani po jednání s Úřadem pro ochranu osobních údajů. Podle něj totiž detektivní činnost není primárně určena ke sběru informací.
„Zákaz přitom nic neřeší, protože detektivové potřebné údaje získají tak jako tak, jen neoficiální cestou,“ upozorňuje Brabec. „Navrhovali jsme, aby detektiv měl možnost vstoupit do evidence obyvatel na základě zaplacení správního poplatku. Tím by se vše zprůhlednilo. V evidenci by věděli, kdo a proč údaje chce, a byla by možnost zpětné kontroly, zda je nezneužil,“ říká. Za současné situace podle něj není kontrola žádná a navíc zákaz vstupu do evidence nutí detektivy ke korupčnímu jednání. Peníze, které za informace zaplatí „bokem“, by přitom mohli odvádět státu.
Kameník by však přístup do evidence obyvatel neomezil pouze na soukromé detektivy. „Nechceme větší práva pro sebe, ale pro všechny občany,“ podotýká.
Novela slučuje detektivy s hlídači
V návrhu novely živnostenského zákona připravilo ministerstvo průmyslu a obchodu detektivům další nemilé překvapení. Návrh totiž nezpřísňuje požadavky na detektivy, ale naopak potřebnou koncesi slučuje se službami podniků zajišťujících ochranu majetku a osob – tedy bezpečnostních agentur. „To je úplně špatně. Je vidět, že na ministerstvu průmyslu nemají vůbec ponětí, čeho se tato oblast týká,“ komentuje návrh Brabec.
Kvůli nespokojenosti s novinkou připomínkovaly návrh jak Česká komora detektivních služeb, tak Asociace detektivních a ochranných služeb. Bez úspěchu. „V navržené novele živnostenského zákona se v této oblasti nenavrhují významnější změny, které by upravovaly vstup do podnikání,“ říká Matyáš Vitík z tiskového oddělení ministerstva průmyslu a obchodu. „Důvodem, proč se navrhuje dvě živnosti Služby soukromých detektivů a Podniky zajišťující ostrahu majetku a osob sloučit do jedné, jsou stejné požadavky na odbornou způsobilost a stejné podmínky provozování živnosti,“ dodává Vitík.
Podle něj je cílem připravované novelizace zjednodušení obecných formalit pro vstup do podnikání. „V souladu s tímto cílem nepočítá novela živnostenského zákona se zpřísňováním podmínek pro zahájení podnikání u jednotlivých živností. Naopak v odůvodněných případech od regulace upouští. S ohledem na toto zadání není proto zpřísnění odborné způsobilosti soukromých detektivů navrhováno. Momentálně se o něm neuvažuje ani do budoucna,“ uzavírá Vitík.
Novelu se tedy již s největší pravděpodobností změnit nepodaří. Soukromí detektivové tak budou de facto postaveni na roveň „detektivům“, či lépe řečeno hlídačům v supermarketech. Návrh byl už předložen vládě, která jej projednává. Pokud změny projdou i parlamentem, začnou platit od 1. ledna 2008.
Nejvíc frčí byznys
Obecně rozšířeným mýtem o soukromých detektivech je představa očka, sledujícího nevěrnou manželku. Dnešní době ale vládne byznys a všichni oslovení detektivové se shodují: hlavní náplní práce jsou v současnosti prověrky obchodních partnerů, konkurentů nebo manažerů firem. „O tyto služby je ale stále zájem spíše u zahraničních firem. České, hlavně menší firmy jakoby si ještě neuvědomily cenu informací,“ říká Vávra. Podle něj detektivové v současnosti také často hledají dlužníky, majetky a spolupracují s exekutory.
Podle Kameníka je velmi frekventovanou zakázkou vyšetřování krádeží zaměstnanců ve firmách nebo prověrky nájemníků. „Hned za obchodními záležitostmi následuje pátrání po ztracených osobách a věcech. V poslední době se také stále více rozšiřuje spolupráce soukromých detektivů s advokátními kancelářemi,“ dodává Vávra. Poněkud jiné zkušenosti s advokáty má Kameník. „Advokát většinou sestaví za velké peníze žalobu, ale po klientovi chce, aby zajistil podklady a důkazní prostředky na vlastní nemalé náklady,“ tvrdí Kameník.
Sledování nevěrníků sice tedy v nabídce služeb naprosté většiny detektivních kanceláří najdete, rozhodně je ale nejmenují jako hlavní zdroj svých příjmů. Přestože vyjde pěkně draho. „Když někdo přijde s takovou zakázkou, nejdřív se ptám, k čemu mu to bude,“ vypráví Brabec. „Vzhledem k ceně monitoringu si často lidé své přání rozmyslí. Sledování manželky totiž může vyjít i na víc než 20 tisíc korun za den.“ Podle něj má takové sledování význam, pokud se například rozhoduje o svěření dítěte do péče po rozvodu. Jinak informace o nevěře nemá takovou cenu, na kolik vyjde.
Monitorování je podle Ladislava Pávka zároveň jednou z nejsložitějších detektivních činností. „Sledování či monitoring může trvat klidně měsíc bez konkrétního výsledku,“ upozorňuje.
Monitoring je nejdražší
Ceny detektivních služeb kvalitního detektiva nejsou rozhodně zanedbatelné. Podle Vávry se základní sazba pohybuje od 300 korun na hodinu. Kameník hovoří dokonce o 500 korunách. „Cena pod 500 korun není příliš reálná. Nižší ceny většinou nabízejí neseriózní firmy, které poskytují nekvalitní služby,“ tvrdí Kameník. I přesto jsou služby detektiva v Česku několikanásobně levnější než v zahraničí. „Například ve Spojených státech se hodinová sazba běžně pohybuje kolem 100 dolarů,“ říká Pávek.
Cena za kompletní službu se pak odvíjí od délky sledování. „Například prověrka jedné osoby trvá týden až deset dní. Když si to vynásobíte, dostanete se někam k dvaceti tisícům,“ vypočítává Vávra. Celkové náklady může ale ovlivnit mnoho dalších okolností. Právě proto například kancelář Ladislava Pávka účtuje za prověrky fixní smluvní cenu. „Vyhneme se tak případným pozdějším dohadům. Klient navíc od začátku ví, kolik zaplatí,“ vysvětluje.
Typickou službou s hodinovou sazbou je zmiňovaný monitoring, lidově řečeno „sledovačka“. Ta je také nejdražší a nejkomplikovanější. Monitoring umí dobře jen málo detektivních kanceláří. Je k němu potřeba více lidí, ale například i automobilů. Cena pak rychle naroste a běžně přesahuje deset i dvacet tisíc korun denně.
S policií oficiálně ani slovo
Přestože se policie a soukromí detektivové zabývají často stejným typem případů, oficiální spolupráce mezi nimi nefunguje. „Policie se od soukromých detektivů distancuje,“ tvrdí Kameník. Policisté samozřejmě výsledky vyšetřování nemohou nikomu předávat. Naopak to ale přesto někdy funguje. „Před lety jsem pracoval na případu vydírání jednoho podnikatele.
Případ jsme vyřešili, zjistili jsme pachatele, ale nemohli jsme to dotáhnout do konce,“ vypráví Brabec. „Tak jsem zavolal svému bývalému podřízenému, který pracoval na kriminálnce, předal jsem mu všechny materiály a on si pro vyděrače dojel,“ říká.
Většina dobrých soukromých detektivů má však policejní dlouholetou praxi a tudíž i spoustu kontaktů. „Pochopitelně má každý na policii své známé a s těmi neoficiálně spolupracuje,“ potvrzuje
Brabec.
Ačkoliv vztahy s policií nejsou ideální, detektivové tvrdí, že policii nekonkurují a spolupráci by uvítali. „Policie by naši pomoc mohla využít,“ tvrdí Pávek. Detektivové jsou podle něj operativnější a tím i rychlejší, protože nejsou vázáni policejními služebními předpisy. K některým informacím se tak mohou dostat dřív. „V rámci pátrání jsme potřebovali letět na Kypr,“ vypráví Pávek. „Klient zaplatil letenky a vyrazili jsme. U policie by schvalování takové cesty trvalo dlouho a bylo by komplikované,“ vysvětluje. Výhodu má soukromý detektiv i při sběru informací. Na rozdíl od policisty totiž může za informaci například zaplatit. Podle Brabce si navíc soukromý detektiv může dovolit soustředit se pouze na jeden případ.
Místo soupeření spolupráce
Co se konkurence týče, je trh bezpečnostních služeb poněkud atypický. „Všude existuje určitá konkurence. Podle mých zkušeností spolu ale detektivové spíš spolupracují,“ tvrdí František Brabec. „S konkurencí nemám negativní zkušenosti. S ostatními detektivy spolupracuji bez problémů. Konkurence v tom smyslu, že bychom si kradli případy, neexistuje,“ potvrzuje Pávek. Podle něj má většina detektivních kanceláří ustálenou klientelu. Ta se pak rozšiřuje na základě kladných doporučení.
„Pro detektiva je důležitá místní znalost. Proto spolu kanceláře po republice spolupracují,“ vysvětluje Kameník. Detektiv podle jeho slov musí znát místní zákonitosti a vědět, na koho se při sbírání informací obrátit. „To, co místní zvládne za jeden den, to může trvat »cizímu« i tři dny. Proto nemám důvod jezdit například do Ostravy, když vím, že tam je spolehlivý detektiv, který mi potřebné informace opatří rychleji,“ popisuje Vávra.
Podobné je to i z pohledu konkrétních služeb. „Ne každý detektiv zvládne všechno. Například já jsem schopen dělat vysoce kvalifikované věci, ale už ne monitoring, protože na to nemám lidi. Ale v rámci komory znám několik lidí, kteří mi s monitoringem mohou pomoci,“ říká Brabec.
Neseriózní agentury kazí pověst
Pokud soukromé detektivy trápí nějaká konkurence, je to spíš konkurence nekalá. „Vzhledem k velkému počtu vydaných koncesí existuje spousta neseriózních kanceláří či agentur. Ty nabízejí služby pod cenou a jsou pochopitelně nekvalitní,“ říká Kameník. Podle Brabce nabízejí špatné služby především detektivové bez potřebného vzdělání a praxe. „Vydávají se za soukromé detektivy, neumí to a podle toho také jejich práce vypadá. Takoví nám kazí dobré jméno,“ tvrdí.
Problémem jsou i detektivové, kteří mají pozitivní lustrační osvědčení a nesplňují tak podmínky pro získání koncese. Ti pak podle Brabce často zákon obcházejí a poskytují detektivní služby v rámci jiných živností, například informačních a zpravodajských kanceláří. U této živnosti totiž požadavek na negativní lustrace není. Jiný typický případ neseriózního chování agentury popisuje Miroslav Vávra. Podle něj není výjimkou, že si agentura či kancelář nechá vyplatit zálohu a pak slibované služby neuskuteční. Proto doporučuje při výběru detektiva obezřetnost.
Jak si vybrat detektiva
Abyste se nenechali napálit, doporučuje Kameník pro výběr detektivní kanceláře několik kritérií. „V první řadě je důležité zjistit, jak dlouho detektiv úspěšně funguje a co dělal předtím,“ radí. Šéf komory detektivních služeb Vávra doporučuje nechat si od detektiva prezentovat výsledky jeho minulé práce, případně se zeptat na reference. „S tím ale může být trochu problém. Reference velmi často nejsou k dispozici, protože se detektiv kvůli zachování diskrétnosti nechlubí, pro koho pracoval,“ upozorňuje Kameník.
Mnoho o detektivovi napoví i jeho vlastní kancelář. „I podle ní se dá poznat, jestli je agentura úspěšná nebo ne,“ tvrdí Vávra. Je proto dobré detektiva osobně navštívit a všímat si například technického vybavení. Kancelář by také měla umožňovat diskrétní přístup. „Pokud se musíte při návštěvě ohlašovat na recepci a říkat, za kým a proč jdete, rozhodně to není v pořádku,“ varuje Kameník. V každém případě musí podle něj mít dobrá agentura stálou adresu a telefonní číslo.
I když existují i neorganizované kvalitní detektivní kanceláře, určitou záruku dává členství v komoře nebo asociaci. Ty si totiž své členy „ohlídají“. Brabec radí například napsat dotaz na Českou komoru detektivních služeb. Ta pak podle regionu doporučí spolehlivého člověka. Ideální navíc je, pokud působí na vlastní živnostenský list. „Poradil bych vybrat si raději fyzickou než právnickou osobu. Na škodu pak nikdy není ani vysokoškolské vzdělání,“ říká Kameník.
Detektivové v zahraničí
V zahraničí, především v západní Evropě, mají soukromí detektivové daleko lepší postavení než v Česku. „Na západě mají detektivové vyšší autoritu,“ tvrdí Miroslav Vávra. Jejich činnost je navíc většinou ošetřena speciálními zákony, které kladou vyšší nároky na odbornost. Legislativa nicméně není v celé Evropské unii společná. Speciální zákon pro soukromé detektivy tak mají například Itálie, Irsko, Nizozemsko, Francie nebo Rakousko.
Zákonnou úpravu oboru mají také některé ze zemí bývalého východního bloku – Polsko, Maďarsko nebo Slovensko. Naopak třeba v Německu nebo Švýcarsku speciální legislativa pro soukromé detektivy neexistuje. Ve většině států je nicméně zakázáno souběžné provozování činností soukromého detektiva a ochrany majetku a osob. Česko se vydává opačnou cestou. Právě tyto dvě činnosti totiž slučuje v jednu živnost chystaná novela živnostenského zákona.
Profesní organizace
Největší organizací sdružující soukromé detektivy je Česká komora detektivních služeb. Ta má několik desítek členů a je registrována u Hospodářské komory ČR. Z tohoto oficiálního statutu plynou komoře některé výhody. Členové například mohou jejím prostřednictvím připomínkovat zákony. Členem komory se může stát fyzická či právnická osoba, která splňuje podmínky pro získání koncese soukromého detektiva. Vedle toho musí kandidáta doporučit některý z krajských zmocněnců. Ti si „hlídají“, aby členové komory v jejich regionu měli patřičnou úroveň.
Druhou, podstatně menší organizací je Bohemia – Asociace detektivních a ochranných služeb. Tu založil Jiří Kameník po názorových rozporech s Františkem Brabcem. Asociace má daleko méně členů. Členství je „exkluzivnější“. Podle Kameníka platí členové poplatky podle zisku.
