SLEPÁ DÁMA PŘED SOUDEM

Levné soudnictví se nevyplatí

Kdokoli nazírá českou společnost zvenčí, je asi nejvíc šokován tím, jak slabé je v lidech vědomí práva a jak silné pohrdání jím. Není ale divu, soudnictví v zemi je jemně řečeno v nedobrém stavu. Občané nemají jistotu, ani že se v rozumné době dovolají spravedlnosti, ani že pachatelé trestných činů neuniknou včasnému a přiměřenému postihu. Senát krajského obchodního soudu má běžně na starosti několik tisíc případů, v průměru ukončí třicet až padesát kauz měsíčně. Pokud by tedy měl vyřídit celou agendu, a případů by nesmělo přibývat, trvalo by to několik desetiletí. Jeden soudní obchodní spor je v průměru ukončen za 478 dní. Spory podle Občanského zákoníku trvají 371 dní, restituční spory v průměru 1206 dní. Soudní spis putuje od soudu první instance k soudu odvolacímu i několik měsíců, a to i v případě, že obě instituce sídlí v jedné budově. Reforma je nutná. Jak tvrdí ministr spravedlnosti Otakar Motejl, ne za všechny popsané situace mohou soudci. Vinen je daleko spíš nesmyslný soudní systém. A proto se ujal nevděčné role reformátora. Tuší, že první, na koho přitom narazí, budou soudci, zevnitř se bude bránit přirozeně konzervativní soudnictví. Nezdolatelnou překážkou modernizace ovšem mohou být i finance. V roce 2000 bude zvýšení stavu zaměstnanců soudů o 268 lidí stát třiatřicet milionů korun. V rezervě by pak mělo být dalších pětapadesát milionů - na dalších 435 pra- covníků, aby stav byl ideální. Ale to ještě nic není. Do roku 2003 by do nápravy justice (kapacita budov, výpočetní a kancelářská technika, provoz) bylo potřeba investovat zhruba 5,1 miliardy korun, z toho už napřesrok téměř miliardu a půl. Při chatrném stavu státních financí nebude vůbec hračka takovou sumu vymoci.

Konec kliček, obezliček. Jako první přišla na řadu procesní pravidla. Rozsáhlá novela občanského soudního řádu, kterou už v prvním čtení projednala Poslanecká sněmovna, vychází z toho, že řízení a rozhodnutí je tím rychlejší, čím důkladnější byla příprava jednání. Překvapením budou nová pravidla především pro notorické sudiče a strany, které spoléhaly na nekonečné protahování sporů. Pokud poslanci nepodlehnou lidové tvořivosti, měl by soudcům odpadnout notný díl otravné práce s opakovaným a marným posíláním předvolání a jinými obstrukcemi, kterými se dnes dá jednoduše bránit rychlému výkonu práva. Zatím beztrestné prodlužování pří by měla postihnout především takzvaná neúplná apelace. Nedovoluje totiž, aby si odpůrci nejdůležitější tvrzení schovávali až na odvolací řízení. (Podle statistik je nyní odvoláním napadeno dvacet až třicet procent rozsudků soudů prvního stupně). Tato snad nejzásadnější úprava znamená, že odvolací soud sice zůstane soudem apelačním s právem dokazovaní, nesmí však přihlížet k důkazům, které - ač mohly - nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Novinkou je i nepřípustnost odvolání proti rozsudkům v úplně prostinkých sporech. Tedy například o dlužných nejvýš pět tisíc korun v obchodních přích. V obchodních věcech, a to je také velmi podstatné, vůbec nebude nutné nařídit jednání, rozhodovat bude možné jen na základě předložených listinných důkazů. Podstatné je i to, že námitku podjatosti soudce nebude možné vznést, až když jedna strana tuší, že soud prohraje, tedy na samém konci řízení. Bič na dlužníky. Soudní exekuce jsou zdlouhavé, neefektivní, jednoduše pro smích. Právo nestojí na straně věřitele, naopak vysloveně chrání dlužníka. Konec s dosavadní praxí by měl učinit mimo jiné institut prohlášení o majetku. Takže dlužník by měl povinnost učinit prohlášení o majetku, neboť věřitel nemá šanci jeho rozsah zjistit. Do prohlášení přitom bude mít právo nahlédnout každý, kdo má vůči němu jakékoliv pohledávky. Marná by měla být snaha zbavit se jmění poté, co byl dlužník k prohlášení vyzván. Jakékoliv podobné právní úkony, třeba darování, budou totiž neúčinné. Exekucí bude možné postihnout také podíl ve veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti a ve společnosti s ručením omezeným. Výjimkou potvrzující pravidlo zůstane akciová společnost. Možný by měl být i prodej podniku dlužníka. Se vším všudy co patří podnikateli a slouží k provozu. Zákonodárci doufají, že to bude nejenom účinný prostředek vymáhání pohledávek, ale ustanovení povede i k přirozené výměně neúspěšných vlastníků, aniž by byl narušen chod podniku, či významně snížena jeho hodnota. Ovšem věřitel nebo vydražitel koupí vezme za své i závazky bývalého majitele. Opět - výjimkou potvrzující pravidlo budou banky. Peněžním ústavům dražba hrozit nebude. Bankrot, ale kdeže. Kdekdo ví, že zákon o konkursu a vyrovnání patří k nejméně zdařilým normám devadesátých let, i to, že ho nikterak nevylepšila ani téměř desítka novel. Jenže ministerstvo spravedlnosti dospělo k závěru, že konkurs může ozdravit jen stabilní ekonomické prostředí a pouze stabilní podnikatelské vztahy. Tudíž nové úpadkové právo (velká novela) hned tak nebude. Nicméně i s ní koncepce reformy soudnictví, kterou vláda schválila, počítá. Nadhozené teze mluví o tom, že jiná pravidla budou zřejmě nutná pro konkursy malých firem a pro ty, jejichž likvidace by mohla mít dominový efekt. S úpadky bank a velkých podniků tedy zřejmě raději opatrně. Koncepce totiž vysloveně uvádí, že zvláštním způsobem řešení insolvence může být metoda RRR. Rozuměj reorganizace, restrukturalizace a revitalizace „použitelná v případech, kdy insolventní podnik není nevyléčitelně nemocný tak, aby musel být z trhu odstraněn, zlikvidován, rozprodán . Místopředseda vlády pro legislativu Pavel Rychetský navíc vysvětluje, že nový konkursní zákon by měl být postaven na úplně novém principu. Bude vycházet z toho, že podnik, na nějž má být uvalen konkurs, stojí na křižovatce. Na ní se rozhodne, že půjde buďto cestou zachování firmy a její revitalizace, anebo cestou doražení. Rozhodnutí o tom, jak se na křižovatce zachovat, by nemělo být v rukou soudce nebo správce konkursní podstaty, ale v rukou věřitelů. Ovšem - zákon by měl především změnit chování dlužníků i věřitelů předtím, než dojde k návrhu a posléze prohlášení konkursu. A to znamená změnit i další předpisy - daně, účetnictví a tak dál. To je ale starost ministerstva financí, které například daňovou reformu neustále odkládá (hotova měla být letos v březnu).

A dvojnásobné ale. O obchodním rejstříku, který podnikatelům pořádně pouští žilou, se toho ve vládním materiálu mnoho neříká. „Všemi dostupnými prostředky je nutno dosáhnout prostupnosti obchodních rejstříků u krajských soudů, zásadně revidovat a racionalizovat organizaci jejich činnosti, očistit je od subjektů splňujících podmínky pro výmaz. O tom, že se dá například zápis do obchodního rejstříku urychlit za úplatu, v koncepci není ani slovo. Ministr Motejl trvá na svém (EURO 5/1999): „Kdybych o tom byl přesvědčen, nechal bych ty lidi zavřít. Ale přece jenom - praxe nasvědčuje, že obchodní rejstříky jsou málo funkční ne kvůli právnímu rámci, nýbrž díky rozdílné organizaci činnosti jednotlivých rejstříkových soudů, konstatuje vládní materiál. „Ministerstvo provede důkladnou analýzu příčin problematického stavu na rejstříkových soudech a odpovídající legislativní, organizační a personální opatření. Jaká a kdy se ve vládním materiálu nepraví. Do reformy ministerstvo spravedlnosti zcela samozřejmě zahrnulo také zákon o dražbách mimo soudní výkon rozhodnutí. Věřitelé mohou jenom doufat, že nemá na mysli normu, jejíž návrh už vláda schválila. Institut dobrovolné a nedobrovolné dražby je v něm totiž natolik omezen, že jeho význam je téměř mizivý (EURO 12/1999).

Zločin a trest. Reforma soudnictví předpokládá i rozsáhlé úpravy trestního práva. I trestní procesy jsou zbytečně zdlouhavé, zbytečně nákladné. Přitom psychologický účinek bezprostřední odplaty po vypátrání trestného činu je neoddiskutovatelný. A k tomu by změny měly přispět. Novelu trestního řádu už ministerstvo spravedlnosti vládě předložilo. Nejzásadnější změnou je, že navržená norma přestává pracovat s pojmem vyšetřovatel. To znamená, že by se před soudem prováděly důkazy, pro které jsou shromážděny podklady v přípravném řízení. „Znamená to maličké vykročení od evropských tradic k anglo-americkému systému. A podle mého názoru je to jediné řešení situace, v níž se pohybujeme, tvrdí ministr Motejl. Sám je ovšem zvědav, zda s takovou vizí prorazí. Nad vyšetřováním policejních orgánů bude dál bdít státní zástupce. To znamená, že řízení bude začínat ve vyšetřovacím stadiu, následovat bude vznesení obvinění a prokurátorský dozor. Odpadnout by přitom ale měly nekonečné výslechy osob, které se pak znovu opakují před soudem. Soudy trochu jinak. Soudní soustava by měla být v budoucnu třístupňová, tvořit by ji měly okresní soudy, odvolací krajské soudy a Nejvyšší soud na vrcholu pyramidy. Zmizely by tedy samostatné krajské obchodní soudy, jejichž založení považuje ministr spravedlnosti Otakar Motejl za systémovou chybu. Tvrdí totiž, že jsou zahlceny agendou, kterou s přehledem mohou řešit okresní soudy. Zrušeny by podle přesvědčení ministra měly být také oba vrchní soudy. Vládní koncepce je ovšem opatrnější. „Další potřebnost či nadbytečnost vrchních soudů, které v současné době jsou fakticky odvolacími soudy, vyplyne teprve po zodpovězení otázky, kde má účastník řízení vstoupit do soudní soustavy, kudy a jak má se svým sporem procházet a jaký systém opravných prostředků má přitom mít k dispozici, včetně přístupu k Nejvyššímu soudu. Změny v rozložení a hierarchii soudů bude muset kopírovat i systém státních zastupitelství. Každé jednání bez ohledu na to, zda jde o případ trestní, obchodní nebo správní, by mělo probíhat u společného okresního soudu (soustava univerzálních soudů). Pokračovalo by pak případně přes příslušný odvolací soud až k soudu nejvyššímu. Ministr Motejl připouští, že tato idea je náročná, její uskutečnění předpokládá hlubší erudici a odborné znalosti soudců. Ministr Motejl má zato, že specializované senáty by mohly zasedat až na soudech vyšších stupňů. Řešily by například pracovní spory, právo duševního vlastnictví, finanční a hospodářskou kriminalitu, drogy a podobně. Mládí vpřed. Postavení vykonavatelů práva poněkud pozmění nový zákon, který by měl přesněji vymezit kdo a za jakých podmínek se může soudcem stát, jaká má poté práva a povinnosti, jaké následky bude pro soudce mít neplnění povinností. Výběr kandidátů by se měl zaměřit zejména na mladé absolventy právnických fakult. Zachována přitom zůstane tříletá přípravná služba justičních čekatelů, nepředpokládá se ani zvýšení věkové hranice pro vstup do soudcovské funkce. Ministerstvo ovšem stejně horlivě zdůrazňuje, že šanci mají také zkušení právníci z praxe. Pokud bude prokázána jejich nesporná odborná úroveň a vysoké morální vlastnosti. Pro postup k vyšším soudům by pak mělo být určeno služební stáří, o vhodném věkovém limitu se ještě bude diskutovat. Věková hranice pro zánik soudcovské funkce stejně jako státních zástupců bude pětašedesát let. Soudci nad soudci. V koncepci reformy ministerstvo připouští, že v praxi nejsou zachovávány zásady soudcovské etiky a neřídí se jimi ani ti, kteří excesy v chování některých soudců posuzují v kárných řízeních. Proto by měl být v novém zákonu alespoň rámcově vyjádřen etický obsah soudcovské nezávislosti a nestrannosti. Vlastní pravidla profesní etiky by pak měla na základě zákonného zmocnění zformulovat Nejvyšší soudcovská rada. Jako závazná by pak byla interpretována judikaturou kárných soudů. Nejvyšší soudcovská rada by měla být složena ze sedmnácti členů: z titulu funkce v ní zasedne předseda Nejvyššího soudu, který bude jejím předsedou. Dále osm soudců zvolených všemi soudci a osm význačných právníků - čtyři z nich by měla jmenovat Poslanecká sněmovna, čtyři Senát. Účastnit jednání tohoto orgánu se bude také ministr spravedlnosti. Kompetence Nejvyšší rady by měly být exkluzivní. Rozhodným způsobem by měla ovlivňovat způsob výběru, přijímání a výchovy justičních čekatelů a soudců. Dohlížet by měla nad plynulostí řízení, dodržováním zásad soudcovské etiky a důstojností soudního jednání. A také být jistou disciplinárkou nad disciplinárkami. Záměr zřídit Nejvyšší soudcovskou radu znamená jediné. Odříznout stát, předsedy a místopředsedy od správy soudů. Analogicky by proto měla vzniknout také soudcovská rada Nejvyššího soudu, soudcovské rady vrchních, krajských a okresních soudů.