Šéf svazu průmyslu soudí, že uhlí musí vydržet ještě sto let
Jaroslav Míl (47) se vyučil se elektromontérem, absolvoval Fakultu elektrotechnickou ČVUT. Působil řadu let v elektrárenské společnosti ČEZ, do které nastoupil po studiích. do ČEZ se vrátil z postu šéfa Elektráren Opatovice vlastněných, britskou National Power. V letech 2000 až 2003 byl předsedou představenstva a generálním ředitelem ČEZ. Byl členem Rady guvernérů World Nuclear Fuel Market (mezinárodní organizace založené v Atlantě), v roce 2003 předsedou Evropské jaderné rady, získal Diplom of Management na Scheffield Hallam University, na níž dokončil studium MBA v roce 1996. Od roku 2004 je prezidentem Svazu průmyslu a dopravy ČR. Je ženatý a má syna.
EURO: Je pro vás překvapením, že se Rusko může odhodlat utáhnout kohoutky s plynem pro Ukrajinu? MÍL: To není nic, co by mělo někoho překvapovat. Zásobování vodou a energiemi je otázka, kterou řeší instituce zabývající se strategickou bezpečností kdekoli na světě. I my bychom měli mít instituci, která monitoruje rizika vznikající na celém světě z pohledu jejich dopadu na Česko. Vláda by měla vyhodnotit a sdělit veřejnosti, zda ji zvláštní služby včas informovaly o tom, že může vzniknout výpadek v dodávkách zemního plynu z Ruska, a jaká přijala opatření.
EURO: A jak bychom se vůbec měli starat o naši bezpečnost v těchto otázkách?
MÍL: Začnu-li vodou, je nutno vycházet z toho, že jsme odtokovou zemí. Měli bychom se starat, aby maximum vody zůstávalo na českém území, její energie byla využita a aby byl dostatek pitné vody. Tak jako se Německo a další země starají, aby voda k nim přitékající byla kvalitní a nebyla znečištěna. Proto také v době povodní přiletěl německý ministr životního prostředí vrtulníkem a přistál, aby si prohlédl Spolanu a další chemické provozy bez nějakých ohledů na diplomatické zvyklosti. Stejně bych ale očekával, že český ministr životního prostředí se sebere a odletí na druhou stranu Krušných hor prověřit, zda německé elektrárny neznečišťují hory v Česku.
Problematika vody je řešena ve strategických úvahách jednotlivých států i mezinárodních institucí, jako je NATO. Existují studie, které řeší, kolik milionů lidí se pohne v případě vzestupu mořské hladiny. V okamžiku, kdy se pro nedostatek vody v jižní Asii uvede do pohybu několik set milionů lidí, tak několik desítek milionů dojde až do Evropy. A na takovou situaci je třeba být připraven
EURO: Voda nás ale momentálně netrápí tolik jako ruský plyn. MÍL: Vedle vody je druhým rizikem otázka primárních zdrojů surovin a energetické soběstačnosti. Třetí otázkou, aktuální zejména po útocích na New York 11. září, je zajištění energetických zdrojů a dodávek v době krizí. Tím se zabývají především Američané, protože si uvědomili, že v případě útoku na některé body v energetice se může stát, že velké oblasti by se mohly ocitnout bez dodávek energií a vody. Obdobný problém mimochodem řešila Česká republika po povodních. Jde tedy nejen o suroviny a jejich dlouhodobé zabezpečení za akceptovatelné ceny v potřebném množství, ale také o řešení případných krizových stavů.
EURO: Myslíte, že se česká vláda věnuje těmto otázkám dostatečně?
MÍL: Měřítko zajištění primárních zdrojů má dva parametry. Prvním je dostupnost surovin a druhý transport. Na to se dost zapomíná. Kromě toho, že jsme schopni dotyčnou komoditu někde koupit, ji musíme být také schopni dovézt.
Česká bezpečnostní strategie by měla mít nejen část věnovanou terorismu, ale také zabezpečení primárních zdrojů surovin pro chod hospodářství a zajištění transportních cest.
Když se ale do příslušného dokumentu podíváte, zjistíte, že této problematice je věnován jediný kratičký odstaveček. Když se státních úředníků zeptáte na to, jak je tento odstaveček naplňován, budete s největší pravděpodobností odkázán na nějakou tajnou zprávu. To je ale nesmysl, protože problematika zajištění surovin musí být projednávána s hlavními dodavateli těchto zdrojů v republice, a to lze těžko utajovat. Nakonec by o těchto věcech veřejnost měla být také informována, protože je to placeno z kapes občanů, a posouvání či neposouvání těžby, stavba jaderných elektráren se ji přímo dotýká. Před časem jsem přišel s tím, že by se Svaz průmyslu měl v této záležitosti angažovat a zpracovat studii Bezpečnostní strategická rizika zásobování ČR energiemi.
EURO: Kudy si myslíte, že vede správná cesta?
MÍL: Evropa dospěla k tomu, že potřebuje snížit spotřebu. Někde se to bude dařit více, někde méně, ale například nedostatek pohonných hmot lze řešit do deseti či dvaceti let přechodem aspoň u části dopravních prostředku na jiné zdroje energie či paliv a ve Spojených státech i ekonomickým tlakem na úspory. Ale úplně nakonec se bez ropy neobejdete, potřebuje ji chemie, farmacie i jiná odvětví.
Dalším požadavkem je nalezení vhodného mixu energetických zdrojů. Dostáváte se do situace, kdy narážíte na politické bariéry. Dnes téměř není možné postavit v Evropě velkou uhelnou elektrárnu, protože je to obrovská investice s dlouhodobou návratností. Investor má minimální podporu příslušné politické reprezentace, a tak se vydává snazší cestou investičně méně náročné a méně kontroverzní plynové elektrárny. Přitom existující uhelné elektrárny dosluhují a budou v příštích letech postupně uzavírány a nahrazovány zdroji na plyn.
Na obnovu jaderné energetiky, jako na klíčový bod splnění všech ekologických limitů kjótského protokolu, nelze v řadě zemí ani pomyslet. Dostáváme se tak do situace, že optimální namíchání zdrojů z uhlí, plynu, ropy a jaderné energetiky je v Evropě politicky nemožné.
EURO: Závislost na ruském plynu tedy poroste? MÍL: Před pětadvaceti lety Američané radili Evropě, aby přestala být závislá na plynu ze Sovětského svazu. Maximální přípustná závislost se tehdy odhadovala na třicet procent. Dnes je Evropa z jednapadesáti procent energetických zdrojů závislá na ruském plynu. A v příštích pětadvaceti letech má tato závislost narůst až k osmdesáti procentům. Zkrátka z politických důvodů není možné namíchat správně energetický mix, a tak jde Evropa iracionálně do zvyšování dovozů zemního plynu. Němci pochopili, že to tak je, a vytvořili s Ruskem separátní komisi na zajištění plynu pro Německo. Výsledkem je dle mého názoru výstavba plynovodu v Severním moři.
EURO: To ale přece neplatí pro Česko.
MÍL: Ne, to platí obecně pro Evropu. Naše členství v Evropské unii nám také dává politickou sílu pro vyjednávání s Ruskem, ale neměli bychom respektovat „stupiditu“ úředníků v Evropské komisi, kteří tvrdí, že musí mít kompetence v oblasti energetiky (viz návrh evropské ústavy). Vedou řeči o energetické bezpečnosti, ale ve skutečnosti dělají pravý opak. Rozumné země v Evropské unii si řeší svou bezpečnost v dodávkách energie po svém.
K situaci České republiky se ještě dostaneme, ale v případě Evropy je třeba se zmínit také o třetím problému, který se neřeší. Tím je větší propojení energetických sítí. Kvůli ochráncům životního prostředí a různým politickým vlivům se to nedaří, přitom to je cesta ke snížení nákladů a větší stabilitě dodávek.
Čtvrtým problémem je zajištění zdrojů mimo unii. Evropská unie by se mohla předvést v lepším světle tím, že dá dohromady prostředky na tyto projekty. Energetika nejsou informační technologie, u nichž se během měsíce může změnit situace na trhu. Je o obrovských investicích s dlouhodobou návratností, do nichž investor jde teprve tehdy, když má smlouvy na odběr, garance státu nebo něco podobného.
EURO: My přece nejsme příliš závislí na zemním plynu. MÍL: Česká republika udělala dobré rozhodnutí na počátku devadesátých let. Vláda tehdy řekla, že bude diverzifikovat, začala nakupovat plyn z Norska a snižovat závislost na Rusku. V Evropě se v té samé době odehrával pravý opak. Němci, když si to začali uvědomovat, rozhodli o stavbě podmořského plynovodu, o němž vám konkurenti firmy E.ON, která ho bude provozovat, řeknou, že je to ekonomický nesmysl. Ale při pohledu na vývoj v postsovětských zemích a v Rusku samém je to z pohledu Německa naprosto správný krok.
EURO: Jakou výhodu vlastně podmořským plynovodem získává Německo, když zůstane stále závislé na ruském plynu? MÍL: Vyhne se při vyjednávání tlaku Polska, Běloruska, Ukrajiny, Slovenska a Česka a zlepší si postavení vuči skandinávským zemím. Zároveň věří, že si dokáže vyjednat lepší podmínky než ostatní, a když nastane jakýkoli bezpečnostní problém na trase, bude mít možnost se mu vyhnout.
EURO: Jsou to opravdu významná rizika?
MÍL: V dobách svého působení v ČEZ jsem vozil jaderné materiály a vím, že byly časy, kdy jsme nemohli dopravovat jaderné palivo přes Ukrajinu. Ukrajinci zavřeli hranice třeba proto, že byli s Rusy ve sporu o cukr. Docházely zásoby v Dukovanech a museli jsme s palivem létat. Nebo se stalo, že jsme vyhořelé palivo dovezli na slovensko-ukrajinské hranice a vrátilo se zpět, protože ho Ukrajinci do země nepustili. Mohl jste se postavit na hlavu, ale smlouvy nesmlouvy, nebylo to nic platné.
Platí jedna premisa, kterou pronesl nějaký Američan: Není důležité, zda v minulosti Rusové dodali či nedodali, ale důležitá je skutečnost, že mají sílu nedodat. Prostě to, že vás dokážou přimáčknout ke zdi, je důležité a je to výzva pro mezinárodní diplomacii pro politická vyjednávání. Proto Němci s plynovodem udělali to, co udělali. Proto se Američané uchylují k tomu, co zbytek světa zatím vůbec nevnímá, že největší počet nových vrtů na prospekci ropy, plynu a dalších komodit je na území Spojených států. Mnohokrát více než v Rusku. A mimochodem energetická bezpečnost Evropy je také o tom, zda Rusové dělají dostatečnou prospekci, investují do nových zdrojů a v jakém stavu udržují přepravní trasy. A rovněž o tom, zda budou dodávat také Číně, jihovýchodní Asii nebo Indii, a nedají-li v určitém okamžiku přednost právě těmto odběratelům před Evropskou unií.
Víra, že bude vždy možné se s Ruskem domluvit, je poměrně ošidná. Možná ano, ale možná také ne. Něco to bude stát a v případě nedostatku zdrojů může někdo dostávat přednost před jiným. Ropy a plynu je ve světě dostatek. Spotřeba roste uplynulých třicet let jen o 1,6 procenta ročně a je předpoklad, že se tak se bude zvyšovat i dalších třicet let. Problém je, že brutálně poroste v oblasti Číny a Indie a my nemusíme být klíčovým trhem.
EURO: Je vůbec nějaká šance vyhnout se v Evropě závislosti na plynu z Ruska? MÍL: Američané říkali Evropské unii, aby rozvíjela těžbu v Norsku a v severní Africe, ale stal se pravý opak. A v budoucnu to bude mít vážné důsledky. Devětadevadesát procent zemí na světě bude závislých v dodávkách ropy a plynu na několika státech. To bude zdrojem nestability. Současný růst cen ropy a plynu není způsoben tím, že by se na tom domluvily zdrojové země, ale proto, že je mnoho překupníků a vytvořila se strategická obava, mediální mlha, že ropa nebude. Vážným problémem budou také transportní trasy. Proto Čína vyslala dvě státní společnosti v oblasti ropy a jednu v oblasti plynu nakoupit zdroje v USA a zajišťuje si transportní cesty.
EURO: A co čeká Česko? MÍL: Unikátní výhoda České republiky je v tom, že má rozvinutou jadernou energetiku a má vlastní uhlí. Je minimálně závislá na plynu pro výrobu elektrické energie. I když dovoz primárních surovin stoupl za posledních deset let o více než sto miliard korun při posílení kurzu, jsme stále v situaci, kdy máme dostatek vlastních surovin. Otázkou je, co děláme pro to, abychom je měli zabezpečeny i za třicet či padesát let. Tak je třeba uvažovat, protože energetika je odvětví, v němž se neplánuje na méně než čtvrt století. Dnes jsme v situaci, kdy se musíme rozhodnout, co bude dál. A já tvrdím, že naše klasické uhelné elektrárny vydrží běžet až do let 2017 až 2024. Určitě se nemusí nahradit v roce 2015, jak se někdy tvrdí. Tyto elektrárny by měly být nahrazovány novými zdroji s vysokou účinností, nejde tedy o jejich rekonstrukce, jde přece o efektivní využívání přírodního bohatství. Proto by stát měl využít síly, kterou ze zákona má, a trvat na nových zdrojích s účinností vysoko nad 40 procent. Hlavně bychom však měli vycházet z toho, že tyto zdroje mají pokrývat jenom určitou část výroby elektrické energie.
EURO: Domníváte se, že máme také špatně nastavený mix zdrojů? MÍL: Mix zdrojů je prostředek řetězce, na jehož začátku je analýza primárních zdrojů surovin a na konci to, jaká bude spotřeba. Musíme především nejdříve rozhodnout, zda česká ekonomika bude založena na službách a špičkových technologiích, nebo na hutnictví jako v minulosti. To předurčí strukturu spotřeby. To je mimo jiné i o tom, kam směřujeme investiční pobídky. Jde o promyšlený a systémový přístup. Ve stejný čas si musíme říci, jaké máme primární zdroje energie, co máme k dispozici. Je to uhlí a jaderná energetika, jsou to vodní zdroje a obnovitelné zdroje. Můžeme importovat plyn či ropu. teprve pak sestavíme optimální mix. Politická reprezentace musí také jasně rozhodnout, zda budeme preferovat vlastní zdroje, jestli budeme dovážet, nebo se staneme vývozcem energie. Může vzejít i zadání, že Česká republika bude využívat vlastní zdroje tak, aby pokryly prakticky celou spotřebu s možností krátkodobých dovozů či vývozů, že cílem je mít vyrovnanou bilanci. I to je korektní. Pak musí vláda říct, že čtyřicet, padesát či šedesát procent spotřeby bude pokryto jadernou energetikou. Tento racionální krok je v řadě zemí Evropské unie iluzí, a proto je Evropa tam, kde je. Naštěstí jsou v tomto směru někteří naši politici prozíravější. K velikosti podílu jaderné energetiky lze dojít na základě bilance uhlí a tato bilance je o tom, že nemohu všechno uhlí vytěžit za příštích čtyřicet nebo padesát let nebo populisticky jen tak odepisovat zásoby. Toto je vládní rozhodnutí, ne krajské. Poznámka na okraj: kraji naopak přísluší péče o nemocnice. Je nepřijatelné těžit uhlí, využívat přírodní zdroje jen tak, a jako by mimochodem v roce 2050 zjistit, že další uhlí je už jen pod chemičkou v Litvínově. Stát by měl proto rozhodnout, kolik a jak se bude těžit, aby uhlí vydrželo třeba sto let. Nástroje k tomu bezesporu má. Vláda se nemůže zbavovat své odpovědnosti. O těchto věcech je nutno v celé souvislosti více hovořit, je to určitě důležitější než to, zda se ve Všeobecné zdravotní pojišťovně ztratilo či neztratilo auto.
EURO: Zatím jsme ale velkým exportérem elektřiny. MÍL: To, že stát ze sociálních důvodů, aby překryl sociální problémy v severozápadních Čechách, povolil vývoz elektřiny, je dobré, ale nemůže to trvat věčně. Ale právě na tom, o čem mluvím, tedy na struktuře spotřeby, zdrojích a rozhodnutí o míře soběstačnosti, je třeba postavit energetickou politiku. Ta definuje nejen strukturu, typ, trhu, optimální energetický mix, ale určuje i typy energetických investic na kterých má stát zájem. Jen pro příklad: může povolit stavbu nových elektráren pouze zahraničnímu investorovi, nebo jen tomu, kdo neprovozuje současné zdroje, nebo naopak jen tomu, kdo současné zdroje provozuje… Výsledkem musí být variace cen. Když se podíváte na naši energetickou politiku, tak v ní nic takového není. Vláda se pyšní tím, že schválila energetickou politiku, a já se ptám, zda tedy schválila padesátiprocentní zdražení energií, anebo se tak stalo bez ohledu na tento dokument, a to pro jeho mylné pojetí? Energetické politice prostě chybí její správný začátek, takže se nemůže dopracovat ke správnému konci.
EURO: Nějaký ten plyn ale přece jen budeme asi dovážet vždy.
MÍL: Ano, ale neměl by být jediný dodavatel, kterého nechá vláda samotného v jednání s Ruskem a Německem. Stát byl měl u těch jednání být, aby se nestalo, že RWE v Moskvě dojedná podmínky, kdy místo dlouhodobého kontraktu bude nakupovat za momentálně výhodnější spotové ceny, ale za rok budeme platit jak mourovatí a nebudeme se stačit divit. To neříkám, že by to tak RWE skutečně dělala, to bych si nikdy netroufl tvrdit. Jen chci říci, že vláda nemůže zaujmout postoj, jako by šlo jen o byznys RWE. Jestliže RWE koupila takovéto strategické odvětví, bylo to politické rozhodnutí a jsou tu geopolitické vazby se vším všudy. A politici musejí být schopni tyto záležitosti společně projednávat. A ne že se nám najednou nelíbí zdražení plynu, protože na to média poukazují, a proto uděláme bububu a začneme regulovat ceny. To problém nevyřeší.
Česká republika má unikátní příležitost dobře vyřešit svou energetiku, ale vláda se nemůže tvářit, že rozhodnutí o obnově elektráren na severu Čech nemá nic společného se strategicko-bezpečnostní analýzou zajištění primárních zdrojů surovin. Nikdy nemůžete dát povolení k výstavbě elektrárny a spotřebě primárních zdrojů energie, aniž to do takové analýzy zapadá. Ale takový dokument není. Chceme-li řešit otázku jaderné energetiky, ať v Temelíně či Dukovanech, je nejvyšší čas. Povolovací řízení zabere deset let a stavba pět let. Jsme najednou ve dvacátých letech tohoto století. To je úkol pro kapitálově silnou firmu. Pro tyto úkoly si mimo jiné ČEZ kupoval distributory. Stát by na valné hromadě měl jasně říci, jakým směrem se firma jak v jaderné energetice, tak v uhlí vydá. Na to ovšem nejdříve potřebuje bezpečnostní analýzu strategického zajištění zdrojů.
Když jsme u strategické bezpečnosti, tak si vzpomínám, že když ČEZ předal státu přenosovou soustavu, tak po měsíci stejní lidé, kteří do té doby tvrdili, že přenosová soustava nemůže patřit soukromé firmě, tedy ČEZ, přišli s myšlenkou, že by ji bylo možné prodat do zahraničí nebo na kapitálovém trhu. Stát prostě nikdy nemůže prodat přenosovou soustavu, Čepro, MERO. Politici by měli mít schopnost rozlišit lobbistické zájmy a strategickou bezpečnost. Nakonec stát neměl prodat ani tu rouru na plyn či distribuční sítě, ale měl prodat servis, obsluhu. Konkurence ve službách je super. Jako zákazník z toho profitujete, ale není důvod prodávat dráty.
