Ruský ekonomicko-politický systém se rozsypal kvůli zlevňování ropy
Dříve nebo později se to muselo stát. Dýchavičný systém mohl ještě rok nebo dva přežívat, ale byla by to vypůjčená existence. Jeho agónii neuspíšil nějaký čistě psychologický faktor, například finanční panika, nýbrž vědomí, že světovou krizi se nepodařilo zapouzdřit, šíří se a všichni tahouni tohoto světa vezou své povozy do bažiny. Hospodářská recese nutně znamená snížení cen ropy. A to nadlouho, možná na nedohledno. A to zase znamená konec putinomiky jako ekonomicko-politického systému, jenž v letech 2002 až 2003 v Rusku vznikl, v roce 2007 kulminoval a ještě začátkem léta se zdál žulově pevný. Stačily tři měsíce zlevňování ropy v kombinaci s jasnou představou, že není cesty zpět, aby se mocná putinomika rozsypala jako domeček z karet.
Že Rusko žije z ropy, věděl každý. Takový stav mimochodem trvá již skoro 50 let. Proč se tedy vzrušovat právě teď? Zůstaňme optimisty, uvěřme v ochranářství OPEC, ve všemocnost naftařské lobby nebo třeba v prozřetelnost a založme do prognózy stejnou cenu jako v nejžírnějším roce 2007. Ani takové znásilnění reality však Rusku nezajistí návrat do lepších časů.
I ten nejbenevolentnější propočet nás neuchrání před závěrem, že již samo zlevnění ropy na loňskou úroveň přechyluje ruskou platební bilanci do minusu. Bude třeba sáhnout k opatřením zcela neznámým v době rozvinuté putinomiky: tisknout peníze, zlevňovat měnu nebo vyčerpávat rezervní fondy. A to jsme velkoryse odhlédli od zoufalých zpráv posledních tří měsíců. Pomoc je nasnadě – drasticky snížit dovozy. K tomu postačí devalvace rublu. Dovážené zboží prudce zdražuje, rubloví kupci o ně ztrácejí zájem a dovozní kanály vysychají. To se neobejde bez inflačního výbuchu – vždyť dovážené zboží uspokojuje víc než polovinu ruské poptávky. Životní úroveň obyvatel přitom – jak jinak – musí poklesnout. Ale ani to neumožní udržet kurz rublu na starých hodnotách. Vždyť cena ruské měny není venkoncem nic jiného než cena národního exportního koše. A v košíku ruské Karkulky je jen ropa, plyn a kolomaz. Pokud zlevňují, musí zlevnit také rubl. Nějakou dobu lze jeho kurz uměle udržovat injekcemi ze státních rezervních fondů. Ty však nejsou z pohádky Hrnečku, vař! A v kremelském čeledníku je příliš mnoho stolovníků, kteří si již stěžují na podvyživenost. Poznání, že tento nepěkný obrázek má blízko k pravdě, způsobuje náhlou ztrátu výřečnosti těch, kdo nás ještě včera přesvědčovali, že putinomika teprve nabírá na síle.
Nenápadné tajemství putinomiky jako způsobu hospodaření spočívalo v tom, že ceny ropy byly nejen vysoké, ale i nepřetržitě rostoucí, a to po delší dobu – celkem šesti let. Ještě začátkem tohoto století se mluvilo o jakémsi „problému 2003“ (termín vrácení velkých státních dluhů). V polovině roku 2003 příjmy z prodeje ropy již stačily na pokrytí nároků všech věřitelů. Zdálo se, že sílící proud petrodolarů nikdy nevyschne. Moc dosáhla na stále rostoucí zdroj příjmů nezávislý na úmorné práci lidu nebo na modernizaci infrastruktur. Ropa svižně zdražovala – někdy o čtvrtinu ročně, v lepších letech skoro dvojnásobně. Peněz bylo dost pro bohaté a dokonce i chudé – každému, co jeho jest. Mocenské struktury rychle degenerovaly v úřednická místa k rozdělování peněz. Nikdo neměl zapotřebí zvyšovat svou výkonnost nebo se pouštět do nejisté volné konkurence. Iniciativa se trestala, nebyla-li nařízena shora. Nikoho to nermoutilo, protože příjmy rostly i bez ní.
Putinomika skýtala moci ojedinělou možnost přestavět elity k obrazu svému. Simulativní demokracie byla dosažena prakticky bez násilí, pouhou hmotnou nezávislostí moci na výsledcích lidské práce. Simulativní pluralismus značně připomínal model východoněmecké „dederonie“. Rusové nechávali vrchnost dělat, co se jí zlíbí. Za podmínky, že jim zajistí rok od roku lepší bydlo – takový byl obsah společenské smlouvy v epoše putinomiky. Jako vše dokonalé byla dočasná.
Krize putinomiky o něco předstihla zhroucení ropných cen a má stejný mechanismus jako hypoteční krize ve Spojených státech amerických. V posledních dvou letech nenasytná očekávání vládnoucí elity ztratila jakýkoli kontakt s realitou. Na utopické a megalomanské projekty se přidělovaly fantastické finanční částky ze zítřejších očekávaných ropných příjmů. S ohledem na jisté budoucí surovinové zisky ruské podniky braly na Západě pantagruelské úvěry. Aby je mohlo obsluhovat nebo splatit, Rusku už nestačila pouze vysoká cena ropy – musela růst exponenciálně.
V tom okamžiku ceny poklesly a bublina dobrého bydla splaskla. Mnozí očekávají, že rok 2009 bude v Rusku připomínat ten 1999 – dobu těsně po měnovém kolapsu, jež měla povahu státního bankrotu. Optimisté věří, že to bude ve vydání bankrot-light. Tak či onak, putinomika už to nebude.
