Nejvyšší soud v Brně svým usnesením shledal jako opodstatněnou stížnost sociální demokracie na neplatnost senátních voleb ve volebním okrsku Brno-město.
Při svém rozhodování se opíral o následující důvody. V rozporu se zákonem byl údajně zveřejněn článek v Lidových novinách s titulkem „Brněnská primátorka Lastovecká má šanci stát se předsedkyní senátu a o den později článek s podtitulkem „Kandidát ČSSD Božek jednal nemorálně . Dalším důvodem pro dané rozhodnutí bylo zveřejnění tabulky s názvem „Situace před druhým kolem senátních voleb , doplněná o stručnou rekapitulaci druhého kola v roce 1996 společně s tipem Lidových novin, jak letošní volby dopadnou. Zároveň se rozhodnutí opíralo i o vystoupení JUDr. Lastovecké v České televizi ohledně materiálů, které byly distribuovány v brněnském volebním okrsku a namířeny proti její osobě.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu o neplatnosti voleb v daném okrsku vychází z interpretace zákona o volbách do Parlamentu ČR, který mimo jiné upravuje pravidla volební kampaně. Příslušná ustanovení zákona zakazují volební agitaci v době 48 hodin před zahájením voleb, a to jak pro politické strany, tak i pro koalice a jednotlivé kandidáty. Zároveň je ze zákona zakázáno zveřejňování údajů, které by mohly poškodit politickou stranu, koalici nebo kandidáta v budovách, kde sídlí volební komise, zveřejňování výsledků předvolebních výzkumů veřejného mínění v sedmidenní lhůtě před dnem konání voleb. Dále zákon mimo jiné zakazuje v průběhu voleb až do uzavření volebních místnostní uveřejňovat výsledky volebních průzkumů.
Zákon o volbách do Parlamentu České republiky má charakter normy veřejného práva, tedy normy, která má za úkol regulovat vztah státní moci k jednotlivcům, na rozdíl od norem soukromého práva, regulujícího vztahy mezi jednotlivci navzájem.
Aniž bychom chtěli hodnotit rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska jeho správnosti nebo nezávislosti soudců při rozhodování, je nutné konstatovat, že soudci jsou při výkladu právních norem ovlivňováni mimo jiné i mírou svého vědění a tereticko-právní naukou, která je nejvíce ovlivnila během procesu jejich vzdělávání, ať už vědomě, či nikoli. Při výkladu veřejnoprávních norem lze aplikovat nejméně dva rozdílné přístupy, které jsou do značné míry protikladné. Jeden přístup nazývá právní teorie přirozenoprávní a ten druhý pozitivněprávní. Přirozené právo obsahově staví na vědomém a chtěném omezení mocenských oprávnění regulérní moci, mimo jiné i zákonodárné.
Přirozenoprávní postup zásadně přispívá k potřebám ochrany svobody jednotlivce a slouží jako záruka práv jednotlivců. Původní prvky přirozeného práva obsahově stavěly na „vrozených právech člověka a v hypotetické hierarchii právních norem stojí na nejvyšší příčce. Z přirozenoprávního základu vychází většina ústav evropských států, včetně Ústavy České republiky, v její části nazvané Listina základních práv a svobod.
Proti přirozenoprávnímu přístupu stojí normativní nebo také právní pozitivismus. Právní pozitivismus vystupuje, vědomě či nevědomě, ve službách aktuální moci (včetně zákonodárné) a pomocí více či méně formalistického pozitivního výkladu existujících právních norem se pokouší o legitimování aktuálního právního stavu, někdy až otrocky doslovným výkladem právních norem, často za rámec zdravého rozumu. V právní historii nalezneme mnoho příkladů rozdílných přístupů k výkladu jednoho a téhož zákona. V případě přirozenoprávního výkladu nezávislí soudci vycházejí především z hodnocení, zda je příslušný zákon v souladu či v rozporu s „přirozeným právem a rozumem. Byl-li zákon soudcem shledán v rozporu s rozumem, prohlásil jej za neúčinný. To platí především pro anglosaské takzvané common law. Ovšem i v našich zeměpisných šířkách lze najít mnoho příkladů takovéhoto přístupu soudců a lze si dost dobře představit, jak by takovýto přístup mohl být aplikován na výše popsaný případ rozhodnutí o neplatnosti senátních voleb v brněnském volebním okrsku.
Začali bychom konstatováním, že zákon o volbách do Parlamentu ČR je veřejnoprávní normou a měla by se na něj vztahovat všeobecná úprava správního řízení. I když se jedná o úpravu správního řízení zvláštním zákonem, interpretace i těchto norem musí splňovat ústavní podmínky spravedlivého a řádného procesu ve smyslu článku 36 a následující Listiny základních práv a svobod.
V situaci, kdy určité ustanovení umožňuje různé interpretace, je nutné interpretovat jej způsobem v souladu s Ústavou jako právní normou nadřazenou všem platným normám na území České republiky. V případě zmíněného zákona o volbách lehce nalezneme několik pojmů, které lze interpretovat různým způsobem (co to je volební agitace, jaké to jsou údaje, které by mohly poškodit politickou stranu, koalici nebo kandidáta, co je výsledek volebních průzkumů atd.). Pokud ovšem neurčitost konkrétního ustanovení právního předpisu implikuje různé interpretace jeho obsahu, nelze přijmout tu, která je k tíži účastníka řízení, tedy v konkrétním případě senátorské kandidátky JUDr. Lastovecké.
Opakem tohoto postupu je „dogmatický formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlivosti nebo nepřihlédnutí ke smyslu a účelu právní úpravy, a tím dotčení smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (opět citace jednoho z dřívějších nálezů Ústavního soudu ČR).
Účelem výše uvedeného není v žádném případě zpochybnit nezávislost Nejvyššího soudu jako odvolacího orgánu. Účelem je upozornit na to, že i soudci jsou více či méně determinování různými právními školami, které přijímají za své a jejich rozhodování je pod vlivem těchto právních škol. V současných právních podmínkách, kdy je většina zákonů buď zcela nedokonalých, anebo přežívajících v různě novelizovaném znění z dob hluboko minulých, by bylo převládnutí dogmatického právního pozitivismu při interpretování těchto právních norem soudci velmi nebezpečným posunem.
Mohli bychom se dočkat nejen mnoha absurdních rozhodnutí, ale mohlo by dojít i k pošlapání přirozených práv kteréhokoli občana ve jménu takovéhoto dogmatického výkladu platných, ale špatných právních norem.
