Evropský rozpočet je seškrtaný jen naoko. Přesunů miliard z jedné kapsy do druhé nijak neubude
Kdyby vám nějaký obchodník nabízel na cenovce slevu deset procent, u pokladny vám naúčtoval pět a nakonec by se vám podařilo vyhádat procent sedm, zřejmě byste si pomysleli, že se naučil obchodovat na orientálním bazaru. Jenže právě tak funguje sestavování evropského rozpočtu na víceletý finanční rámec na léta 2014 až 2020, česky řečeno unijní sedmiletku. Společný balík peněz určený k přerozdělování se poprvé od roku 1958, kdy tehdejší Evropské společenství získalo svůj první minirozpočet, podařilo seškrtat. Z více než jednoho bilionu eur na skromnějších 960 miliard. To je asi jediná dobrá zpráva.
Dál už je to horší. Ujednání není jisté, protože je více než pravděpodobné, že ho v dubnu smete ze stolu Evropský parlament, kterému po Lisabonské smlouvě narostl hřebínek a může rozpočty vetovat. I tak jde pouze o iluzorní dohodu. Ve skutečnosti je „revoluční“ rozpočet jen účetním trikem, a i když jsou některé položky přiškrceny, transferů peněz v něm rozhodně neubude.
Princip sestavování bruselského eráru zůstává stejný a za poslední půlstoletí se toho příliš nezměnilo. Bohatší státy EU stále dotují ty chudší a Evropa je rozdělená na plátce a příjemce dotací. Přesuny miliard se korigují obskurními slevami ze slev, aby se nakonec jako vítěz mohl tvářit každý – včetně těch, kteří na členství v Unii reálně doplácejí. Typickým příkladem „malé domů“, která ale ve výsledku beztak znamená čisté minus, je takzvaný britský rabat vyjednaný před 30 lety Železnou lady Margaret Thatcherovou. Jelikož se Britové dodnes cítí znevýhodněni, protože nemají šanci vysát ze zemědělských dotací tolik, kolik by chtěli, skládá se zbylých 26 zemí EU na bonus, který se každým rokem posílá zpět do Londýna. Loni to bylo 3,6 miliardy eur, z čehož Česko zaplatilo za britský odpustek 75 milionů eur. Tím evropský slevomat zdaleka nekončí. Svůj rabat má také Německo, Nizozemsko, Švédsko, Dánsko a Rakousko. Tyto státy pro změnu do eráru neodvádějí tolik, kolik by jim přikazoval výpočet. Zejména u našich jižních sousedů je vyrovnávací mechanismus kuriózní – jde o slevu ze slevy, kterou dostávají jiní. Rakušané si nechávají část z peněz, které by jinak poslali Britům.
I když si nakonec všichni „svou“ slevu uhádali, byť ne vždy v plné výši, sedmiletý rozpočtový rámec tím nijak nezchudne. Nakonec není ani tak „levný“, jak se zdá. Předně – skutečná výše unijního eráru nakonec bude odpovídat původnímu návrhu Evropské komise a pětadvacetihodinový bruselský maraton na posledním summitu je jen účetní manipulací. Rozpočet se totiž bude pravidelně narovnávat o inflaci. Oněch vybojovaných 960 miliard eur je v cenách z roku 2011. V těch aktuálních se rozpočet již vyhoupl přes magickou hranici jedné miliardy, a to jak v položce závazků, tak platebního stropu.
Podobně zavádějící je rétorika úspor v unijní administrativě. Skutečnost, že se platy evropských byrokratů zmrazí a jejich počet podle návrhů Evropské komise klesne o pět procent, lze jen kvitovat. Rozhodnutí je to důležité pouze z politického hlediska, protože jediný „noční“ summit stačil k tomu, aby se prolomilo jednání o výsadách zaměstnanců EU, které je rok a půl zablokované. Ekonomicky platová stopka nepřinese nic. Naopak – kvůli rozšíření Unie o Chorvatsko do roku 2020 administrativní náklady stoupnou o 4,4 miliardy eur.
Bonus pro Madeiru Ani na první pohled dobrá zpráva, že tradiční čistí plátci do rozpočtu EU ušetří, není tak úplně pravdivá. Například Berlín díky kompromisu zaplatí do roku 2020 do unijního rozpočtu o nějakých 12 miliard eur méně.
Kalkulace ale opomíjí zásadní fakt. Zatímco v období 2007 až 2013 si pět nových spolkových zemí mohlo „sáhnout“ na devět miliard eur v dotacích, na následujících sedm let vyjednal Berlín opravdu hubenou výjimku – pouhých 700 milionů eur. Zájemců o přidělení extra peněz, které neodpovídají pravidlům pro dotování rozvinutějších regionů Evropy, naopak podstatně přibylo.
Zejména na naléhání francouzského prezidenta Françoise Hollanda se příští sedmiletý rozpočet EU promění v horkou platební bránu na jih. Španělsko si na podporu svých regionů stižených krizí vyhádalo dvě miliardy eur, Řekové dostanou dodatečně 1,4 miliardy, stejnou sumu i Italové, miliarda poputuje do Portugalska. O tom, že rozpočtový summit byl opravdovým handlem s dotacemi, svědčí i zvláštních 150 milionů eur vyčleněných výhradně na rozkvět portugalského ostrova Madeira.
Téměř o 900 milionů eur více, než nám původně přiklepla Evropská komise, si nakonec vydupalo i Česko. I tady jde ale, stejně jako v případě Německa, o optický klam. Seškrtaný rozpočet českému eráru ušetří během sedmi let asi 1,2 miliardy eur na platbách do bruselské kasy, což je shodou okolností výše našeho ročního příspěvku do rozpočtu EU. „Budeme tak v podstatě žít rok zadarmo,“ zavtipkoval si premiér Petr Nečas. Na druhou stranu jsme však kvůli přesunům peněz z eurofondů do chřadnoucího jihu Evropy a celkově chudšímu rozpočtu na kohezní politiku přišli oproti minulé sedmiletce o šest miliard eur na dotacích. Hrozba veta, kterou si premiér vyvzdoroval peníze navíc, má i svou stinnou stránku. Kvůli nim se budeme muset uskromnit v dotacích na rozvoj venkova. Česko patří společně s dalšími deseti zeměmi k těm, kteří si pro své venkovany nic navíc nevybojovali. I v této položce jinak zabodovala krizová solidarita a penězovod byl nasměrován na jih – Itálie dostala navíc 1,5 miliardy eur, Portugalsko a Španělsko dohromady další miliardu.
Povinně zelené dotace I přes krizové bonusy bude v unijním rozpočtu do roku 2020 alespoň na papíře o 80 miliard eur dotací méně než v pomalu končící staré sedmiletce. Neznamená to ale, že by se jejich proplácení podstatným způsobem zjednodušilo. Snad největší zmatek čeká zemědělce. Ti na jednu stranu budou dostávat platby na hektar jako doposud, byť pokrácené. Nejde však o žádnou reformu společné zemědělské politiky. Platby neříkají nic o ekonomickém, a už vůbec ne ekologickém využití půdy.
Šéfové vlád EU prozatím dali jen najevo, že celý systém je třeba přebudovat. „Budou zohledněny dosud existující rozdíly ohledně úrovní mezd, kupní síly, produkce zemědělského odvětví a vstupních nákladů,“ píše se v závěrech summitu. Prozatím dobrovolně by se členské země měly postarat, aby nejvíce dotací nesměřovalo k velkofarmám. Jenže jak to zařídit, když současné platby po žadatelích požadují pouze výměru zemědělské plochy, už lídři Unie neřekli. I po roce 2014 poputuje na podporu zemědělství téměř 40 procent evropského rozpočtu, i když se zemědělská činnost na celoevropském produktu podílí 1,5 procentem.
Formou direktivy se nicméně chystá „ekologizace“ dotací, na niž má jít třetina přímých plateb na hektar. Ozelenění plateb prošlo s tím, že bude povinné, uvažuje se o minimálně sedmi procentech pěstební plochy v kategorii eko. Což je ovšem v příkrém rozporu s doporučením zemědělských ministrů EU. Ti se právem obávají, že dokazování ekoprodukce znamená další administrativní zátěž a bujení úředníků, kteří budou nařízený „greening“ kontrolovat. Dodejme, že v Česku jsou obavy o ještě složitější systém dotací namístě nejen kvůli dalšímu papírování. Téměř tři čtvrtiny příjmů českých zemědělců tvoří právě nejrůznější subvence – jak evropské, tak národní. V sousedním Německu je to jen polovina, ve Francii, která platí za symbol vysávání zemědělských dotací, dokonce pouze 45 procent. I když bude mít penězovod z Bruselu do roku 2020 přitažený kohoutek, stále bude nejdůležitější byznysovou aktivitou českých zemědělců.
Transferová unie Spokojeni nemusejí být jenom zemědělci – byť se těm českým dotace pokrátí pouhý rok poté, co se letos dostali do první evropské ligy a mají nárok na sto procent částek, které dostávají jejich západní kolegové. Přesun unijních miliard bude pro Česko výhodný ve všech položkách. Ačkoli jindy premiér Petr Nečas proti transferové Unii brojí, v případě dotací mu to nijak nevadí. Není se čemu divit – Česko od svého vstupu do EU v květnu 2004 do konce minulého roku ze společné bruselské kasy vyinkasovalo asi o 250 miliard korun více, než do ní odvedlo. S končícím rozpočtem na léta 2007 až 2013 se navíc čerpání zrychluje.
Jen za loňský rok jsme na členství v Unii dokázali vydělat přes 73 miliard korun.
Radost z toho, že Brusel je pro nás přes veškerou kritiku dojnou krávou, ale nemusí trvat dlouho. Čistě teoreticky bychom v roce 2020 mohli skončit v plusu, který dosáhne až 400 miliard eur. To bychom ale museli vyčerpat veškeré dotace. Do karet nám prozatím hraje nesmyslný výpočet Eurostatu, který regionální HDP – klíčový parametr pro přiznání dotace – vypočítává z průměru let 2007 až 2009. Tedy z notně zastaralých čísel. S výjimkou Prahy budou do konce roku 2020 všechny české kraje alespoň papírově pod 75 procenty průměru zemí EU. Brusel tak po nich bude chtít jen výhodných 15 až 25 procent spolufinancování. O to větší bude náraz, který následně nastane. České kraje za sedm let poskočí do vyspělejší kategorie, což znamená minimum peněz a poloviční spoluúčast. Dotace už nikdy nebudou tak výhodné jako právě v příštích letech.
Raději žádnou reformu Česká politika vůči rozpočtové reformě EU je především kvůli dotacím nutně schizofrenní. Na jednu stranu Petr Nečas i ODS v Evropském parlamentu volají po radikálních škrtech a reformách společného eráru. A dotační koloběhy se nelíbí ani některým regionálním lídrům. „Dotace způsobují ztrátu soudnosti,“ nabádal nedávno Jaroslav Kubera, předseda senátního klubu ODS. Bruselské peníze ostře kritizuje také dosluhující prezident Václav Klaus, který je alespoň ohledně názorů na EU pro určitou část koaličních poslanců stále vzorem. „Systém evropských dotací je radikální systém korupce,“ prohlásil loni Klaus, podle nějž je v národním zájmu mít co nejminimalističtější EU.
Co se týká evropského rozpočtu, je v českém národním zájmu ovšem paradoxně pravý opak. Tedy podporovat kosmetické změny a nic raději neměnit. Současný systém vyplácení subvencí Česku maximálně vyhovuje.
Alternativy k rozpočtové sedmiletce, které nejrůznější lobbisté propagovali, by vesměs znamenaly konec českých nadějí na stálý tok peněz z Bruselu. Například londýnský think tank Business for New Europe navrhuje zohledňovat v nároku na dotace nejen regionální HDP, ale i makroekonomický průměr tohoto ukazatele v rámci celé země. „Regiony s HDP nižším, než je 75 procent průměru EU, ale v zemi, kde je HDP naopak vyšší než evropský průměr, by neměly na dotace nárok,“ napsalo sdružení ve svém konceptu alternativní bruselské sedmiletky. Praha, která je podle aktuálních čísel Eurostatu na 174 procentech výkonu sedmadvacítky, by tak české kraje spolehlivě stáhla pod vodu. A stejné je to i se zemědělskými dotacemi.
Kdyby více peněz na hektar dostávaly rodinné farmy na úkor velkoproducentů, bylo by to průlomové. Jenže Česko s průměrným hospodářstvím o rozloze 152 hektarů by pak tratilo jako první.
Buďme nakonec rádi, že si EU schválila v rozpočtu jen kosmetické změny. Radikálnější kroky by nutně znamenaly, že by Česko muselo obětovat něco ze své pohodlné pozice slušně zaopatřeného příjemce. A solidární oběti se v Unii opravdu nenosí. l
Co se týká evropského rozpočtu, je v českém národním zájmu raději nic neměnit Vydatný penězovod Vývoj čisté pozice ČR vůči rozpočtu EU (v mld. eur)
Celkové příjmy z EU Platby do rozpočtu EU Saldo
pramen: ministerstvo financí
Celkem 2004–2012 Celkové příjmy z EU ? 21,01 Platby do rozpočtu EU ? 11,27 Saldo ? 9,74
Tomu dali, tomu míň Srovnání víceletých finančních rámců EU (v mld. eur)
pramen: Evropská komise, Rada EU
Celkem 2007–2013 ? 993,60 Celkem 2014–2020 ? 959,99 Rozdíl ? 33,61
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz
