Ruský Lukoil nenabízí za Paramo jen peníze
Mark Gluzman (37) se narodil v Moskvě. Ve svém rodném městě vystudoval chemicko-technologickou univerzitu. Do akciové společnosti Lukoil nastoupil v roce 1993. Výkonným ředitelem pražské pobočky koncernu, firmy Lukoil Prague, se stal v roce 1996. V Praze žije společně s rodinou a má dvě děti.
EURO: Představitelé české vlády nedávno odmítli nabídku ruského koncernu Lukoil na privatizaci pardubické rafinérie Paramo. Rozhodli se pro veřejnou soutěž, přestože vaše firma navíc slíbila českému průmyslu uplatnění na Východě. Vnímáte to jako nedůvěru vůči ruskému kapitálu? GLUZMAN: Žádnou nedůvěru v tom nevidíme. Všude na světě je tendr nejcivilizovanější způsob privatizace. Je to legitimní rozhodnutí a veřejné soutěže se v každém případě zúčastníme.
EURO: Přesto nejvyšší představitelé vaší firmy vyjádřili po zářijové schůzce s premiérem Milošem Zemanem a ministrem Miroslavem Grégrem zklamání. GLUZMAN: Prezident koncernu Vagit Alekperov řekl na tiskové konferenci (27. září, bezprostředně po schůzce s premiérem a s ministrem Grégrem - pozn. red.) pouze to, že jsme předložili nabídku na přímý prodej. Protože existuje více variant privatizace, museli jsme počítat i s tím, že dostane přednost jiná meto da, například veřejná soutěž. Proto ještě jednou zdůrazňuji, že pro nás nebylo překvapením, že česká vláda toto řešení zvolila.
EURO: Jakou budoucnost Paramu nabízíte? GLUZMAN: Pardubická rafinérie není firmou, která si může na obsazeném trhu trvale udržet pozici bez majetkové účasti silného zahraničního partnera. Proto nabízíme investice do modernizace a jsme připraveni navýšit základní jmění podniku. Domnívá me se, že prostřednictvím sítě Lukoilu můžeme výrazně zvýšit vývoz. Pro tyto záměry chceme využít dosavadní kvalifikovaný personál podniku, čili můžeme udržet stávající počet pracovníků a s rozvojem podniku ho podle potřeby časem zvýšit.
EURO: Jaké konkrétní investice plánujete? GLUZMAN: Velmi rychle počítáme i s investicemi do výroby, kde bychom chtěli modernizovat technologii na výrobu olejů a první destilaci, koupit novou balicí linku a věnovat se výstavbě čerpacích stanic Parama, na které už má firma územn í rozhodnutí nebo stavební povolení. Pokud hovoříme o rozvoji, neznamená to, že chceme měnit výrobní náplň. V připraveném záměru počítáme se zachováním podniku v jeho nynější podobě a zpočátku se chceme zaměřit hlavně na ekologické in vestice. Považujeme je za klíčové, protože v roce 2001 až 2003 se očekává další zpřísnění norem Evropské unie. Pro budoucnost tak bude prvořadým úkolem, aby podnik tyto požadavky splnil.
EURO: Představitelé Parama však tvrdí, že podnik už tyto normy plní a že velké investice do ekologie nepotřebuje. GLUZMAN: Bohužel to není zcela pravda. Výrobu je možné rozdělit na dvě části, produkci motorových paliv a výrobu olejů. Co se týká druhé části, ta je technologicky zastaralá. S ekologickými investicemi musíme předem počítat i proto, že zatím nemáme o podniku příliš podrobné informace. Po rozhodnutí vlády o privatizaci je možné si nechat udělat studii due dilligence. Teprve tento audit, který by měl prověřit nejen ekologická, ale i technologická a další rizika, nám pomůže lépe odpovědět na otázku dalších nezbytných investic. Analýza by navíc měla odhalit i závazky vyplývající ze starých ekologických škod. Čili my sice víme, že kvalita ropných výrobků v současné době odpovídá normám EU, ale pokud jde o požadavky na ochranu životního prostředí, tam může být situace jiná.
EURO: Z čeho budete tyto záměry financovat? GLUZMAN: Potřebné finanční prostředky půjdou ze zdrojů koncernu a Lukoil je má okamžitě k dispozici. Čisté zisky naší firmy se pohybují v řádu stovek milionů dolarů, letos za první pololetí je to 349 milionů dolarů. Lukoil vznikl v roce 1991 spojením tří ruských ropných společností - Langepasněftěgaz, Ukrainěftěgaz a Kogalymněftěgaz. V roce 1998 vytěžil 64 milionů tun ropy a ve svých rafinériích jí zpracoval zhruba 19 milionů tun. V žebříčku největších těžařských firem se Lukoil řadí na páté místo a podle auditovaných zásob ropy je dokonce světovou jedničkou.
EURO: Svůj zájem o Paramo jste se snažili prosadit i nabídkou na větší využití ropovodu z Ingolstadtu do ČR. Jak jste si to představovali? GLUZMAN: Tato možnost je spíš než aktuální jenom teoretická.
EURO: Proč jste potom nabízeli, že se pokusíte vytvořit obchodní podmínky pro otočení toku tohoto ropovodu, což by mohlo České republice zajistit vyšší přínos z tranzitních poplatků? GLUZMAN: Lukoil stejně jako jiné ruské naftové společnosti využívá v první řadě ropovodu Družba. Proto se nemůže v plné míře vyjádřit k budoucímu provozování ropovodu z Ingolstadtu. Způsob jeho využití závisí především na českých subjektech, které ho provozují. Lukoil tak může být v této otázce pouze nápomocen.
EURO: Znamená to, že pokud Paramo nezískáte, nebudete se už touto možností zabývat? GLUZMAN: Neznamená, pouze to není momentálně otázkou číslo jedna. Stejně jako v tomto případě nechceme s vlastnictvím Parama spojovat ani podmínky týkající se dodávek ropy. Ty nezávisí na tom, kdo vyhraje tendr, protože probíhají podle mezi vládní dohody. Lukoil v ní hraje významnou roli. Dodává do České republiky sedmdesát procent ropy a od roku 1995, kdy se stal koordinátorem těchto kontraktů, zajišťuje přesný a bezproblémový přísun této suroviny.
EURO: Jak se Paramo podílí na těchto odběrech? GLUZMAN: Jeho rafinérie se na domácím zpracování ropy podílí necelou desetinou, takže nijak významně. Paramo má z pohledu Lukoilu především lokální a regionální význam. Přesto jsme přesvědčeni, že je jeho rafinérie pro rozvoj našeho podniká ní v Čechách vhodná a potřebná.
EURO: Přiznáváte, že nevíte, jaká je hodnota pardubické rafinérie, a přesto jste již řekli, že za ni zaplatíte jeden a půl miliardy korun. Z čeho jste při této nabídce vycházeli? GLUZMAN: Tu cifru vyřkl prezident Alekperov a lze ji rozdělit na tři části. Za prvé je to bezprostřední cena za akcie (70,4 procenta, která dosud vlastní Fond národního majetku - pozn. red). Druhá část zahrnuje investice do technického i ek ologického vývoje Parama. Třetí část jsou investice do rozvoje vzájemných obchodních vztahů. Jde o možnost založení společných podniků na dodávku zboží českých výrobců do Ruska. Tyto společné podniky by se zároveň podílely na technickém rozvoji Para ma.
EURO: O kterých českých producentech hovoříte? GLUZMAN: Počítáme, že by se tyto kontrakty týkaly na české straně hlavně firem, které jsou dodavateli technologií a strojírenských výrobků. Jejich produkce by Lukoil využil nejen v Paramu, ale i ve svých podnicích v Rusku.
EURO: Jak to souvisí s platbou za Paramo? GLUZMAN: Ty věci spolu skutečně přímo nesouvisejí, a právě proto je rozdělujeme na několik etap. Čili když jsme uvedli celkovou sumu investic, zdůrazňujeme, že v ní není jen platba za Paramo a investice do jeho rozvoje. Zahrnuje i ;část určenou na rozvoj společného byznysu.
EURO: Jsou už v jednání, nebo už byly dokonce podepsány nějaké kontrakty zahrnující export českých výrobků na ruské trhy? GLUZMAN: Ve spolupráci s ministerstvem průmyslu a obchodu ČR připravuje Lukoil Prague vývoz českých výrobků, například kabelů, čerpadel, potrubí, nákladních automobilů, autobusů a sacích bagrů. Měly by jít do oblastí, kde mateřský konc ern těží, zpracovává a přepravuje ropu. Za toto zboží může firma platit adekvátně vyššími dodávkami ropy nebo případně plynu. Nechtěl bych používat slovo bártr, protože to jsou obchody, které počítají s peněžními ekvivalenty.
EURO: Jakou by měl přesně Lukoil v těchto obchodech úlohu? Kupoval by české výrobky sám? GLUZMAN: Lukoil je dnes druhá největší ruská společnost a těžba ropy, která probíhá, realizovaná výstavba ropovodu, geologické průzkumné práce, budování vlastní námořní flotily, to všechno jsou oblasti, kde mohou české výrobky najít své zákazník y.
EURO: Veřejnou soutěž o Paramo zřejmě vyhraje ten, kdo nabídne za podnik a na jeho investice nejvíc. Mohl byste proto upřesnit, kolik na to chce dát Lukoil? GLUZMAN: To bude známé, až si necháme udělat due dilligence. V rovnici, kolik dáme za Paramo, existuje několik neznámých. Podnik má velkou síť dceřiných firem, o kterých máme málo informací. Mám na mysli například síť čerpacích stanic nebo firmy, které se zabývají distribucí olejů. Nemáme rovněž úplný přehled o úvěrech a závazcích Parama.
EURO: Kritériem soutěže může být i závazek, že nový vlastník nezavede výrobu autobenzinů, a nebude tak konkurovat jedinému nynějšímu výrobci, České rafinérské. Jste ochotni na něj přistoupit? GLUZMAN: Ano, protože se domníváme, že v současné době není na českém trhu pro dalšího výrobce pohonných hmot místo. Ovšem na druhé straně je potřeba říci, že nezávisle na tom, kdo bude majitelem Parama, stejně ani tento nový vlastník nebude sch opný konkurovat takové společnosti, jako je Česká rafinérská. Paramo má kapacitu 700 tisíc tun ropy ročně, maximum je jeden milion tun. Česká rafinérská zpracovává každý rok kolem osmi milionů tun ropy. Vážně ji nelze ohrozit i proto, že už začala s obrovskými investicemi do modernizace svých rafinérií.
EURO: Pokud by v soutěži takový závazek nebyl, uvažujete o tom, že byste v Pardubicích začali vyrábět autobenziny? GLUZMAN: Případná nová technologie na výrobu autobenzinů potřebuje velkou investici, o které zatím neuvažujeme. Vše bude ovšem záležet na pozici České rafinérské, která má na českém trhu hlavní podíl v prodeji benzinů.
EURO: V České republice se množí spekulace, že Lukoil chce koupit Paramo především proto, že je konkurentem německé rafinérie v Leuně. Vaše firma údajně patří k jejím významným vlastníkům. Tak jaký tam máte podíl? GLUZMAN: Nemáme tam žádný podíl. Ta část akcií rafinérie MIDEM v Leuně, která patří německým investičním společnostem, je sice určena k prodeji ruským zájemcům, zatím ovšem žádná z ruských firem za tento podíl nezaplatila.
EURO: Jedná Lukoil o tom, že ty akcie koupí? GLUZMAN: Není to jen Lukoil, ale i jiné ruské firmy. Prostě existuje mezivládní dohoda, že je tady pro ně připravená část akcií, a záleží jen na tom, zda do nich budou chtít ruské společnosti investovat.
EURO: A chce je Lukoil koupit? GLUZMAN: Zatím žádné konkrétní rozhovory neproběhly.
EURO: Uvažujete o zvýšení dovozů z Leuny do České republiky? GLUZMAN: Lukoil Prague je obchodní firmou a podle toho se chová. Čili dováží nezávisle na tom, kdo bude mít Paramo nebo kdo vlastní rafinérie v Leuně či ve Schwechatu. Vychází z podmínek na trhu a z toho, zda je něm pro tyto dovoz y místo. Jestliže to umožňuje cena, bude Lukoil i nadále jak z Německa, tak například i z Rakouska dovážet.
EURO: Součástí nabídky na nákup Parama byl vyjádřený zájem o celou síť čerpacích stanic státního podniku Benzina. Koupili byste tuto síť, i kdybyste Paramo nezískali? GLUZMAN: Jestli budeme mít možnost zpracovávat ropu, má pro nás smysl i distribuční síť, kde budeme moci ropné produkty prodávat.
EURO: Nabídka na odkoupení státní Benziny vypadá jako obchodnický tah, protože dosud všechny snahy o její prodej skončily fiaskem. Proč tedy máte zájem zrovna o ni? GLUZMAN: Čerpací stanice státní Benziny představují momentálně jedinou síť, která je v rukou státu a bude na prodej. Láká nás, i když víme, že má v současnosti mnoho problémů. Mnohé stanice jsou totiž v malých městech a obcích a mají své tradiční zákazníky. Myslím, že to zaručuje dobrý odbyt ropných produktů.
EURO: Platí, že pokud Paramo nezískáte, nekoupíte ani Benzinu? GLUZMAN: Ano, v tom případě pro nás nebude ta prodejní síť zajímavá.
EURO: Teď máte v České republice tři čerpací stanice a netajíte se tím, že jich chcete víc. Kolik by to mělo být a kde je jinak získáte? GLUZMAN: Státní Benzina má 180 stanic a to je struktura, kterou si můžeme dovolit, jen když tady budeme vyrábět. Pokud nebudeme potřebovat odbyt pro své výrobky, zvolíme běžnou marketingovou strategii. Je to budování sítě o velikosti třicet i až padesáti stanic a v této branži ji uplatňují v České republice i jiní zahraniční prodejci.
EURO: Jaké další plány má koncern ve střední Evropě? GLUZMAN: Už vloni jsme získali jednapadesát procent v rumunské rafinérii Petrotel. V nedávné době jsme podepsali s bulharskou vládou kontrakt na kontrolní podíl v rafinérii v Burgasu. Mimoto probíhají rozhovory o nákupu litevské rafinérie Maržekaj. Připravuj eme se na rekonstrukci dvou závodů v Jugoslávii, v Novém Sadu a v Pančevu. A velmi pozorně sledujeme situaci v Polsku, kde se ještě s privatizací v petrochemii nezačalo.
