Sociální demokracie se rozhodla zkopírovat recept na úspěch Miloše Zemana i Andreje Babiše. Povede kontinuální kampaň a její ministři každý týden vyjedou do regionů za voliči. I když je to sympatické, efekt od toho vládní strana nemůže čekat žádný.
K tomu, aby veřejnost opět začala volit sociální demokracii, nebude záchranná brzda v podobě cest do regionů stačit. ČSSD by s hledáním východiska měla začít u sebe a až pak jít mezi lidi. K tomu, abyste voliče přesvědčili, totiž potřebujete mít lídry, kteří dají lidem naději ztělesněnou ve vizích, jež srozumitelně odprezentují.
Ale zkuste si představit ten obrázek, jak vystoupí z vlaku na nádraží třeba v Čáslavi pan docent Antonín Staněk, toho času ministr kultury. Vítr kolem něj prožene takový ten chomáč bodláků jako ve westernech, vrznou dveře staniční kanceláře a zaměstnanec drah na něj houkne: A vy jste kdo? Pan docent Staněk pak pochopí svoji roli v dějinách, koupí si lístek a počká na svůj vlak domů.
Takhle nějak budou ty spanilé jízdy působit. Protože ČSSD dosud nikomu neřekla, co chce lidem vlastně říct. Z jejího volebního programu zůstalo po vstupu do čtyřkoalice s ANO, Hradem a KSČM jen torzo, Andrej Babiš neviditelnou stranu válcuje svou osobností dál, jako to dělal dosud.
V úvahu pak přichází, že nechá iniciativu na případném publiku, které položí otázky. To je ale ta úplně nejvíc nejhorší varianta. Jako první by totiž musela ČSSD odpovědět na to, proč mezi ministry na jejich tour není třeba Miroslav Poche. Pro nepoučené: To je ten, kterého nejmenoval prezident ministrem zahraničí.
Jako druhá otázka se nabízí třeba podpora KSČM jejich vládě, ústupky komunistům, ústupky Andreji Babišovi, fotky místopředsedy s prokremelským motorkářským gangem, a ve finále to, jestli není strana ve vládě vlastně jen takovým strpěným členem do počtu. Ne. Na veřejnosti, být ČSSD, bych iniciativu neponechal. Také proto, že publikum začíná být těmi cestami unavené. Do regionů přijelo už tolik politiků, slíbilo tolik věcí a efekt nepřišel žádný podstatný.
Sociální demokracie má před sebou jen jediný možný scénář: udělat si pořádek mezi sebou, srovnat poměry v oné podivné zastřené čtyřkoalici, zjistit, co lidi vlastně zajímá, najít řešení a pak se za lidmi vydat. Ale to je práce tak na čtyři roky. Proto měla zůstat strana v opozici.
Přečtěte si další komentáře Petra Weikerta:
