Změny ústavy navrhované trojkoalicí jsou složité a nelze je provést rychle i zodpovědně
Klausova nástupce už zvolíte vy, hlásal titulek deníku MF Dnes po koaliční „devítce“, jež se sešla za ranního kuropění. ODS, TOP 09 a Věci Veřejné (VV) to prý myslí s přímou volbou prezidenta vážně. Slibují, že připraví a předloží příslušný zákon do letošního podzimu, aby mohl být přímo volen už nástupce Václava Klause. Větší část ODS sice byla a je pro nepřímou volbu, ale „když se najde kompromis, jsem ochoten ho akceptovat“, pravil Petr Nečas. Zatím se kompromis nikdy nenašel. Naposledy „zabila“ návrh zákona ČSSD o přímé volbě před několika týdny pravice v tehdejším složení. Ve formující se trojkoalici však zásadní roli hraje 24 mandátů VV, jejichž je přímá volba programovým hitem. ODS i TOP 09 si jej musely začít také pobroukávat, nechtějí-li mít z většinové vlády menšinovou.
Zavedení přímé volby prezidenta však vyžaduje změnu ústavy – třípětinovou většinu všech poslanců a přítomných senátorů. Až do říjnových voleb by na to v Senátu stačila trojkoalice sama, zatímco ve sněmovně by jí museli vypomoci aspoň dva poslanci ČSSD nebo KSČM. Teoreticky by to neměl být problém, neboť obě levicové strany přímou volbu podporují. Prakticky to však problém být může a bude. Proč? Třeba proto, že ODS až dosud preferovala jednokolovou volbu, zatímco ostatní strany dvoj- a vícekolovou. Do druhého kola volby přitom mohou postoupit buď dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního, anebo všichni ti, kteří jako třeba ve Francii obdrží v prvním kole alespoň 12,5 procenta hlasů. Francouzská varianta umožňuje vytvářet mezi prvním a druhým kolem bloky, s čímž má neblahé zkušenosti ODS.
Opakovaně se jí v senátních volbách stávalo, že po prvním kole se proti jejím kandidátům spojily jiné strany a jejich kandidáti pak favority ODS porazili. Trojkoalice předpokládá, že podobných „čertíků“ se objeví víc. Ráda by proto podrobnosti týkající se průběhu prezidentské volby z ústavy „vyloupla“ a odsunula je do následného prováděcího zákona, k jehož přijetí by jí stačila jen prostá většina hlasů přítomných poslanců a senátorů. To by však byla natolik výrazná její změna ústavy, že ji nelze zodpovědně zvládnout během několika podzimních měsíců. Faktor času je přitom důležitý. V říjnových volbách do třetiny Senátu obhajuje ODS osmnáct mandátů, zatímco ČSSD ani jeden. Je tedy možné, že pravice přijde o dosavadní, neřku-li ústavní většinu v „horní komoře“. Kdyby v té době byly parlamentní pravice a levice „na kordy“, což se může stát, uchvátí-li trojkoalice v nové sněmovně všechny důležité funkce, slib zavedení přímé volby prezidenta zůstane nesplněn.
Další „chuťovkou“, předkládanou „lidu obecnému“ trojkoalicí, je úmysl po osmnácti letech marných pokusů rázně omezit imunitu poslanců a senátorů víceméně jen na projevy v souvislosti s výkonem jejich mandátu. To je běžné jinde. Zákonodárce je mimo parlamentní budovu občanem jako každý jiný, a proto například nemůže bez hrozby vážného postihu sednout za volant podroušený, což se u nás k nevoli „lidu obecného“ mnohokrát stalo. Omezit imunitu však lze také jen změnou ústavy, čili nikoli snadno a obratem.
Totéž platí o zavedení takzvaného klouzavého mandátu. Ten by umožnil členu vlády po dobu výkonu této funkce přenechat svůj poslanecký či senátorský mandát náhradníkovi a převzít si jej nazpět, přestane-li být ministrem. I „klouzavý mandát“, věc jinak užitečnou, však lze zavést zase jen změnou ústavy. Tu by si ostatně vyžádalo i skoncování s takzvanými přílepky. Čili s obsahem konkrétního schvalovaného zákona nesouvisejícími doplňky, jež ve „druhém čtení“ za často podezřelých okolností navrhne poslanec třeba i jen na vlastní pěst. Ústava totiž dává každému poslanci právo navrhnout zákon, jímž se přece stává i „přílepek“. Proto by asi nestačilo novelizovat jednací řád sněmovny, ale opět i ústavu.
Změna ke změně a dohromady je to revize ústavy. Na jaře a v létě 1992 vznikala narychlo, když se bortilo Československo a na obzoru byla samostatná Česká republika vyžadující vlastní konstituci. Zatímco v Senátu se už od jeho ustavení komise pro změny ústavy na této revizi systematicky pracuje, v Poslanecké sněmovně, kterou platná ústava oproti „horní komoře“ zvýhodňuje, však nikoli. „Smluvně-opoziční“ pokus o změnu ústavy téměř před deseti lety, který ČSSD a ODS nevyšel, byl přitom do té míry průhledně účelový, že je dnes nepoužitelný. Přitom ústava se podobá budově, jež se při neuvážených zásazích může zbortit. Zavedení přímé volby prezidenta, omezení imunity zákonodárců či „klouzavý mandát“ jsou z ústavněprávního hlediska složité zásady, jež rychle a zároveň zodpovědně provést nelze.
