D i p l o m a c i e a z a h r a n i č n í o b c h o d
Přestože ministerstvo zahraničních věcí a ministerstvo průmyslu a obchodu uzavřely dohodu o spolupráci, prozatím jsou její praktické výsledky nulové. Podniková sféra posuzuje se značnou skepsí i budoucí vyhlídky.
Zahraničněobchodní politika, proexportní činnost a podpora zahraničního obchodu jsou významnými součástmi zahraniční politiky České repub- liky. Tak zní preambule dohody mezi ministerstvem zahraničních věcí a ministerstvem obchodu a průmyslu, kterou hned začátkem října letošního roku podepsali sami šéfové příslušných resortů, ministr zahraničí Jan Kavan a ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr.
Přinejmenším formálního naplnění tak dostala idea, o níž často hovoří ministerský předseda Miloš Zeman. V rozhovoru s týdeníkem Ekonom například na toto téma prohlásil, že ne všechny podniky se mohou samy probojovat na zahraniční trhy. Proto sociálnědemokratická vláda ve spolupráci mezi ministerstvy zahraničí a průmyslu a obchodu přistupuje nejen k posilování našich obchodních oddělení, ale i ke změně celkové činnosti naší zahraniční služby.
Jakkoliv znějí tato slova pro podnikatelskou sféru přinejmenším zajímavě, její představitelé opatrně dodávají, že podobné sliby bylo slyšet v podstatě od všech předchozích vlád. Průmysl výsledky pokládá za hubené.
Nepřívětivý Zieleniec
Zrušení ministerstva zahraničního obchodu většina odborníků nepovažovala za nic, co by muselo samo o sobě mít dalekosáhlé negativní důsledky, pokud by se agenda jako celek převedla někam jinam, a je už v podstatě lhostejné, zda pod ministerstvo zahraničí nebo průmyslu. Obě dvě varianty ve světě existují, obě dvě docela dobře fungují. Problém však nastal v okamžiku, kdy se kompetence bývalého ministerstva rozdělily.
Nedostatky tohoto uspořádání ostatně cítil už tehdejší ministr průmyslu Vladimír Dlouhý, a proto se zřejmě na jeho úřadě zrodila myšlenka založit jako instituci Českou obchodní radu. Ta by bývala měla mít tykadla ve světě a nahrazovala by ty zahraniční úřadovny, které byly v pravomoci právě ministerstva zahraničního obchodu. Říká se, že tuto iniciativu spláchl tehdejší ministr zahraničí Josef Zieleniec, který se údajně tvářil velice nepřívětivě i na řadu jiných podnětů ministerstva průmyslu a obchodu, zaměřených na posílení ekonomických funkcí české zastupitelské sítě. Prezident Svazu průmyslu a dopravy Štěpán Popovič v rozhovoru pro EURO (4/1998) si dost trpce stěžoval, že na řadě velvyslanectví ČR se o zahraniční obchod nikdo nestará. Po-dle jeho názoru se místa na zastupitelských úřadech považují jen za politické posty a obchodní radové musí plnit nejrůznější úkoly a na ty, které by plnit měli, nemají čas. A zhusta také peníze.
Pohled průmyslu
Náměstek ministra průmyslu a obchodu Jiří Maceška o říjnové dohodě mezi resorty průmyslu a zahraničních věcí hovoří se značným optimismem. Tvrdí, že dost neutěšený stav doznává změny a že dohoda je základem skutečné možné spolupráce obou ministerstev. A poukazuje na to, že dohoda umožňuje podstatně větší „vměšování odborných složek ministerstva průmyslu a obchodu do práce ministerstva zahraničních věcí, než tomu bylo dosud. Nicméně jedním dechem dodává, že každá spolupráce musí respektovat „rámec kompetenčního zákona .
Náměstek ministra formuluje postoje tak opatrně evidentně především proto, aby nepodnítil známou rivalitu mezi čistou a „vznešenou diplomacií a jejími představiteli a obyčejnou ekonomickou nádeničinou a těmi, kteří by se právě jí měli v rámci zastupitelských úřadů zabývat. Jiří Maceška zdůrazňuje, že nikdo v resortu průmyslu a obchodu nehodlá zpochybňovat role velvyslanců že jen ministerstvo průmyslu a obchodu vítá možnost přímo úkolovat pracovníky obchodně ekonomických útvarů na ambasádách. Samozřejmě, že jen po odborné stránce.
Dohoda mezi oběma ministerstvy za prvé předpokládá společný výběr pracovníků obchodně ekonomických úseků ambasád. V Maceškově interpretaci to znamená, že personální rezerva bude vytvořena nejen z okruhu ministerstva zahraničí, ale i ministerstva průmyslu a obchodu. Pokud by na velvyslanectví byl vybrán člověk z resortu průmyslu, stal by se zaměstnancem ministerstva zahraničí přinejmenším po tu dobu, kdy by pracoval v cizině.
Za druhé dohoda počítá s tím, že tito pracovníci budou odborně vedeni instrukcemi z ministerstva průmyslu a obchodu.
A za třetí - což podniková sféra pokládá za vůbec nejdůležitější - by obchodně ekonomický útvar ambasády měl mít zajištěno krytí určitých finančních potřeb, bezprostředně spojených s jeho činností. Řečeno surově to znamená, že když by velvyslanec neměl peníze na zamýšlené soiré, nemohl by sáhnout na dolary určené na benzin do auta obchodního rady. Soiré by se nekonalo, ale obchodní rada by měl v čem vyjet z hlavního města do terénu. Jiří Maceška cítí veliký dluh vůči podnikové sféře právě v práci v terénu a stále podtrhuje, že obchodně-ekonomičtí pracovníci zastupitelských úřadů se musí stále v terénu pohybovat. Ví, o čem mluví. Tvrdí, že ministerstvo tak reaguje na podněty podnikové sféry, kterou nezajímají informace běžně dostupné třeba na internetu, ale to, co se děje v hospodářském a obchodním reálu té které země.
Pohled diplomacie
Zatímco ministerstvo průmyslu a obchodu evidentně pokládá dohodu s ministerstvem zahraničí za hotovou věc, ba skoro za návod k postupu, pro Černínský palác je zatím jen podkladem k jednání, v němž se teprve všechno bude upřesňovat.
Tak o dohodě alespoň hovoří náměstek ministra zahraničí Martin Palouš, jehož tón se ani v nejmenším neliší od způsobu vyjadřování všech předchozích náměstků a ministrů, kteří se kdy dostali na ministerstvo zahraničních věcí. I slovník Martina Palouše je k nerozeznání: standardní fráze o nutnosti jednoty zahraniční politiky, o tom, že neoddiskutovatel- ným šéfem zastupitelského úřadu je velvyslanec, že obchodně-ekonomický úsek ambasády nemůže být oddělenou jednotkou a že souboj mezi obchodním oddělením a zbytkem velvyslanectví je „špatným směrem . O žádném z těchto postulátů netřeba pochybovat, jenže náměstek ministra se ani slovem nezmínil o tom, že v dnešním světě hraje prim především diplomacie ekonomická. Česká podniková sféra jako zářný příklad v tomto směru velice často poukazuje na aktivity amerických velvyslanců v ČR. A samozřejmě nejen jich.
K tomu Palouš dodává, že v posledních letech byly české vlády pasivní, zatímco sociálnědemokratická vláda nyní bude aktivní, že se ministerstva nesmějí utápět v žabomyších sporech, že je nutná rozumná komunikace a že všechno závisí na spolupráci obchodních radů a velvyslanců přímo na místě. O penězích vyčleněných pro obchodně-ekonomické úseky zastupitelských úřadů náměstek ministra odmítl mluvit. Připustil alespoň možnost stáží diplomatických pracovníků na ministerstvu průmyslu a obchodu.
Ministerstvo zahraničí není schopno srozumitelně oponovat názoru podnikové sféry, že nejsilněji jsou obsazovány zastupitelské úřady především v zemích politicky významných, a o to slaběji ve státech, které by mohly být pro Českou republiku významné ekonomicky. Martin Palouš jen prohlašuje, že síť zastupitelských úřadů je relativně dobrá, i když připouští, že v některých oblastech by prý mohla být česká politika aktivnější. Co tím myslí, už nespecifikuje. O přesunu lidí třeba z Washingtonu do metropolí zajímavých jihoamerických států nehodlá ministerstvo zatím uvažovat.
Česká centra
Nic neilustruje lépe pocity resortu průmyslu ve vztahu k české diplomacii než opatrnost, s jakou se vyjadřuje k instituci Českých center. Jiří Maceška jen naznačuje, že „spolupráce není moc pozitivní a dodává, že možná vznik center provázela jistá naivita.
Původní síť Českých center vznikala z bývalých informačních středisek bývalé ČSSR, které byly rozmístěny v bývalých socialistických zemích. Podle původních koncepcí měla asi Česká centra suplovat zahraniční síť ministerstva zahraničního obchodu. Postupně se však tato koncepce ztrácela, nová centra se začala zakládat v zemích, kde zase české podniky až tak příliš šancí nemají: stačí uvést New York. A stačí připomenout, že ředitel tohoto centra je profesí divadelník. Další „nová centra se založila například v Londýně, Bruselu, Amsterodamu či Paříži. Dnes jich funguje celkem šestnáct a pracují s rozpočtem dvě stě milionů korun ročně.
Ředitel Správy Českých center Vladimír Koller je přesvědčen, že Česká centra nejenže jsou schopna poskytnout podnikatelské sféře zajímavý servis, ale že to také činí. V rozpisu nabídky služeb jednotlivých center figuruje třeba pronájem prostor či výstavních ploch, tlumočení, zařízení výstav, organizace seminářů, schůzek, představování firem a podobně. Ředitel však přitom důrazně upozorňuje, že žádné České centrum není obchodním oddělením, že každé pracuje jen v mantinelech, stanovených v příslušné mezivládní dohodě, a většinou tak ve vztahu k českým subjektům nesmí překročit fázi informační.
Správa Českých center je z právního hlediska příspěvkovou organizací ministerstva zahraničních věcí. Toto ministerstvo však nevidí roli center jen ve zprostředkovávání informací pro české podnikatele. Podle Martina Palouše by centra měla být hlavně prostředníkem mezi českou společností a komunitou země, kde centrum působí. I tato představa je bezpochyby možná, tím spíše, že podávat v zemi působení jakékoliv pozitivní informace o České republice by mělo ve svých důsledcích ovlivnit i tamější pozice českých podniků. Nicméně šance na rozšiřování sítě Českých center směrem k odbytově nadějným teritoriím jsou dnes zřejmě velmi malé.
Ale ať se jedná o ambasády či o centra, ať hovoří ministerstvo zahraničních věcí nebo ministerstvo obchodu a průmyslu jakkoli, přinejmenším jeden vzkaz mají pro českou podnikovou sféru společný: ani ten sebelepší obchodní rada či ředitel centra za nikoho žádný obchod neudělá.
