Švédský výrobce levného nábytku nechal sledovat dlouhodobě nemocné zaměstnance i nespokojené zákazníky
Informacemi přesycené 21. století není žádná legrace, takže už víte, že když se stanete německým kancléřem, bude vás odposlouchávat americká vláda. Také tušíte, že když trávíte čas ve společnosti Facebooku a Googlu, budou o vás Facebook a Google leccos vědět. Ale možná nevíte, že když si koupíte postel a nebude se vám líbit, půjde po vás i IKEA. Tedy alespoň pokud se to stane ve Francii, kde se na švédského výrobce nábytku provalila nečekaně aktivní špiclovská praxe.
Virginie Paulinová si celý život přála pracovat v IKEA. Jestli to samo o sobě žádá psychiatrickou diagnózu, je pro tuto chvíli vedlejší. Jisté je, že dnes 53letá Francouzka vytouženou práci opravdu dostala – a po 12 letech o ni zase přišla. A sice za okolností, které jejímu zaměstnavateli neudělaly dobré jméno.
Paulinová pro firmu pracovala přes deset let a vypracovala se na manažerku komunikace a merchandisingu pro 24 obchodů IKEA rozesetých po celé Francii. Pak, na samotném začátku roku 2008, dostala žloutenku typu C, nepříjemné vleklé onemocnění s ještě vleklejší léčbou, o rekonvalescenci nemluvě. Odešla na nemocenskou a ve stavu nemocných byla déle než rok, zatímco její práci si mezi sebou rozdělili kolegové. To ovšem bylo nepraktické a firma potřebovala najít lepší řešení.
Skandální vyhazov Během onoho roku byla Paulinová s kolegy ve styku a tvrdila, že se chce do práce co nejrychleji vrátit, jen co jí to lékař dovolí (léky v souvislosti se žloutenkou bere dodnes).
Personálnímu oddělení dodávala řádně podle předpisu veškerou zdravotní dokumentaci. Mezitím byla několikrát – vždy po dohodě s příslušnou pobočkou úřadu sociálního zabezpečení – ve svém bytě v Maroku.
V únoru roku 2009 ji čekalo překvapení.
Dostala pozvání k pohovoru na personálním oddělení svého zaměstnavatele. Trochu nečekaně se na schůzku dostavil i samotný šéf IKEA France Jean-Louis Baillot. Obvinil ji ze simulování a zneužívání benevolence zaměstnavatele a chtěl po ní, aby z firmy sama odešla. Paulinová si místo toho najala právníky – a během sporu vypluly na povrch zajímavé věci.
Zaprvé vyšlo najevo, že v době absence Paulinové se její osobou zabýval šéf rizikového managementu IKEA Jean-François Paris. Ten najal soukromého detektiva jménem Jean Pierre Foures, aby zjistil, zda je Paulinová skutečně tolik nemocná, jak tvrdí. Za tím účelem předal řečenému soukromému očku její telefonní číslo a adresu, číslo sociálního zabezpečení a některé další soukromé údaje.
Foures nelenil a zavolal Paulinové, předstíraje, že je zástupcem aerolinek a nabízí slevové kupony. Paulinová mu odeslala požadovanou kopii pasu, díky kterému Foures zjistil, jak často a kdy přesně nemocná manažerka létá do Maroka. Na základě tohoto důkazu pak IKEA Paulinovou propustila.
Foures za to dostal od Parise 180 eur, což byla (jak vyšetřování odhalilo) v IKEA horní hranice sazby pro soukromé detektivy. Od té doby se vlekl soud. Na sklonku loňského roku rozhodl, že Paulinová byla propuštěna bezdůvodně. Pochopitelně nechtěla nastoupit zpět a spokojila se s odškodným ve výši 60 tisíc eur. Veřejné zdroje neuvádějí výši jejího platu, takže nelze posoudit, jestli se celá tahanice po finanční stránce vyplatila víc jí, nebo jejímu zaměstnavateli.
Běžná praxe Zcela jistě se ovšem nevyplatila jejím nadřízeným Baillotovi a Parisovi. Firma je propustila ještě v roce 2012, kdy začalo být zjevné, že ve sporu se svou bývalou zaměstnankyní IKEA tahá za kratší konec. Tím však případ skončil pouze pro Paulinovou. Rizikový manažer Paris totiž vypověděl, že jednal na přímý pokyn vedení francouzské pobočky firmy a že její případ nebyl zdaleka ojedinělý.
Celkem vyplatila francouzská IKEA v letech 2002 až 2012 soukromým detektivům 475 tisíc eur.
Mezi ty pikantnější zakázky patří případ Pascala a Johanny Denizeových, manželského páru (shodou okolností švédského), jenž se na důchod přestěhoval do Bretaně. Bylo to v listopadu roku 2006; Denizeovi tehdy zaplatili deset tisíc eur za vybavení nového domu, v němž chtěli oslavit Vánoce. Oslavili je však v nedalekém penzionu, protože IKEA jim zboží dodala o osm týdnů později, než bylo dohodnuto. Denizeovi se nechtěli soudit, ale napsali na ústředí do Paříže, co že to tam mají za nepořádek a že po firmě chtějí tři tisíce eur, které museli utratit za náhradní ubytování. IKEA kličkovala a uhýbala. Po dvou letech korespondence neustále ostřejšího tónu nakonec zaplatila 1600 eur; manželé to přijali.
To by dávno odnesl čas, nebýt sporu Paulinová vs. IKEA. Během něho vyšlo najevo, že i na Denizeovy chtělo vedení firmy něco nepěkného vyšťourat za pomoci soukromého očka Fourese. Podívej se, kdo je majitelem domu na té a té adrese a jestli je zná tamní policie, nabádal e-mailový pokyn od Jeana-Françoise Parise.
Francouzský průšvih IKEA přichází v době, kdy je anglosaský kapitalismus terčem globální kritiky pro svoji nezastíranou bezohlednost. A najednou firma z nejrovnostářštějšího vyspělého státu na světě prosazuje svůj zájem v zemi hesla liberté, égalité, fraternité pomocí metod přinejmenším diskutabilních. •
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
