Poslední slovensko-maďarský spor o novele zákona o dvojím občanství je jen momentálním vyvrcholením hluboce komplikovaných vztahů mezi politickými elitami obou států. Nelze se divit. Maďarské parlamentní volby se odehrály nedávno a slovenské jsou zanedlouho. Předmět sporu vůbec nepřekvapuje. A určitě není sporem posledním. Z hlediska vzájemných vztahů bychom museli příčiny hledat v posledních dvou stoletích.
Blesková reakce slovenské vlády na přijatou novelu ve formě úpravy zákona o státním občanství vytvořila dojem okamžiku před vyhlášením válečného stavu. Maďarští i slovenští politici bez vědomí těch, kterých se jejich jednání bezprostředně týká – občanů bez ohledu na etnickou příslušnost – vytvořili z této skupiny obyvatel rukojmí ve zcela iracionální politické partii. Maďarští politici v čele s premiérem Viktorem Orbánem přijetím této normy nezodpovědně zasáhli do právě se odehrávající předvolební kampaně na Slovensku a poskytli vítanou předvolební munici zejména nacionalisticko-populistickému vládnímu bloku (SMER-SD, SNS, ĽS-HZDS). Problematická se jeví zejména reakce slovenských politiků, kteří nejen v tomto případě, ale i v průběhu prezidentské kampaně opět úspěšně vyvolávají uvnitř slovenské společnosti pocity vnějšího ohrožení a emocionálně útočí na pocity primitivního strachu tvrzeními o případné revizi hranic. Obavy to jsou – s ohledem na existenci a platnost mezinárodních smluv včetně slovensko-maďarské bilaterální smlouvy z roku 1995 – zcela neopodstatněné a v Evropské unii obtížně akceptovatelné.
Hysterie vyvolaná zástupci slovenských politických stran slouží v odehrávající se předvolební kampani k dosažení krátkodobého politického cíle – k růstu volebních preferencí. Premiér Orbán je „na koni“ a po drtivém volebním vítězství v dubnových parlamentních volbách aspoň symbolicky plní novelou zákona o dvojím občanství dlouhodobě prosazovaný bod své politiky ve vztahu k zahraničním Maďarům z let 1998 až 2002. Zároveň však svým rázným postupem dal zřetelně najevo, že Maďarsko pod jeho vedením bude v mezinárodněpolitických vztazích opět sebevědomým hráčem, kterým přestalo být v okamžiku ekonomických potíží v letech 2006 až 2009. Tomu, že se touto politikou z obou stran narušuje léta těžce budovaná symbióza slovenského a maďarského obyvatelstva na smíšených územích, se velká pozornost nevěnuje. Stejně jako se obě politické reprezentace dlouhodobě nevěnují řešení skutečných problémů v těchto národnostně smíšených regionech – vysoká nezaměstnanost, romská otázka, nedostatečná dopravní infrastruktura.
Taková politika zbytečně otvírá těžce zhojené rány minulosti. To, co Slováci a Maďaři v těchto smíšených regionech nejméně potřebují, jsou uměle vyvolávané politické přestřelky. Slovenští i maďarští politici by se měli začít učit od občanů, kteří se ve slovensko-maďarské symbióze desítky let učili žít, aby pochopili, že jedině vzájemná spolupráce a respekt je předpokladem nejen relativně klidného soužití, ale i regionálního rozvoje.
