To světýlko na konci tunelu, které teď hlásí kde kdo, od prezidenta Obamy po posledního šéfa středně velké banky, sice nejspíše není protijedoucí rychlík, jak se před časem obával exministr financí Miroslav Kalousek, ale sotva to bude více než bludička vábící neopatrné pocestné do močálů.
Kvalitativně jiná krize
Je pravda, že americké banky pomalu začínají zase půjčovat peníze, ale ty evropské k tomu mají ještě daleko. Je pravda, že Čína, podle všech příznaků, snáší krizi poměrně dobře a její letošní růst vypadá povzbudivě. Je také pravdou, že kapitálové trhy se celkem slušně zmátožily z propadů na konci minulého roku a pravděpodobně pomalu ale jistě porostou i nadále. A růst akciových trhů bývá obvykle předzvěstí růstu reálné ekonomiky. Jenže tahle krize je kvalitativně jiná než poklesy ekonomiky, které známe z dob nedávných. Po téhle krizi se už rozhodně neobnoví obrovská předkrizová dynamika růstu úvěrů v ekonomice. Naopak zesílí tendence firem i obyvatelstva snižovat zadlužení a zvyšovat finanční rezervy. Poptávka po zboží a tím následně i ochota firem investovat poroste jen velmi zvolna. Velkou část peněz, které by mohly být poskytnuty jako investiční úvěry, navíc spolykají vlády vydávající dluhopisy na financování svých pochybných a pramálo úspěšných oživovacích pokusů. Tohle vytlačování soukromých investic již nastalo a jeho důsledky mohou být velmi vážné.
Šance jen pro někoho
Současný růst cen akcií tak může být dán spíše obavami investorů, že pumpování peněz do světové ekonomiky snad všemi vládami světa způsobí vysokou inflaci, a tak držet aktiva ve formě hotovosti či pevně úročených instrumentů je příliš riskantní. Pokud je tomu tak, znamená to dobrou šanci ke zbohatnutí těm, kteří už jsou alespoň trochu bohatí a jsou ochotni riskovat.
Pro veřejnost je to však zpráva z těch nejhorších. Vysoká inflace kombinovaná s velmi nízkým růstem nebo stagnací je nejhorším možným způsobem hospodářského vývoje, který si lze představit. Vysoký růst cen generuje vysoké úrokové sazby, které blokují většinu šancí na oživení reálné ekonomiky. Nezaměstnanost je při takovém vývoji vysoká, příjmy státu polykají sociální dávky a není ani na státní investice. A trvá to léta. Říká se tomu stagflace a všichni politici i experti se tohle slovo nyní bojí byť jen vyslovit.
