Ovlivní nástroje budoucnosti dřevokazná houba nebo uhlíková vlákna?
Kterým směrem by se vyvíjelo malířství, kdyby všichni tvůrci od dob Leonarda da Vinciho omezili svoji kreativitu jen na kopírování Mony Lisy? O jaké výtvarné skvosty bychom byli ochuzeni? Možná by vznikla nějaká lepší a krásnější Mona Lisa, ale… Těžko odhadovat a těžko si něco takového vůbec představit.
Kupodivu v oboru stavby mistrovských houslí to na podobném principu funguje už přes tři sta let. Stále vznikají nové a nové, ale vizuálně podobné, ne-li stejné housle, jež se liší pouze v kvalitě zpracování a samozřejmě svými zvukovými vlastnostmi. Pravda je ale taková, že nástroje z dílen Stradivariho či Guarneriho, jejichž vznik se datuje do přelomu sedmnáctého a osmnáctého století, jsou pořád těmi nejdokonalejšími výtvory a houslaři se k tomuto ideálu jen nesměle přibližují.
Technologický vývoj se žene nezadržitelně vpřed, ale stavba klasických akustických houslí jako by zamrzla v čase. Jistě, devatenácté a dvacáté století přineslo nejprve manufakturní a posléze tovární výrobu hudebních nástrojů. Ukázalo se ale, že hlavně pro strunné instrumenty nejvyšší kvality je to slepá ulička. Housle vyrobené průmyslově jsou sice výrazně levnější, ani zdaleka však neznějí tak dobře jako ty od dávných mistrů z Cremony nebo i současných špičkových houslařů.
I mistrovský nástroj dneška potřebuje ruční práci svého tvůrce, pečlivě vybrané dřevo, které schne desítky let, a také vzor z minulosti, jímž se houslař přinejmenším inspiruje, z něhož vychází, když už se přímo nesnaží o přesnou kopii. Na tom rozhodně není nic špatného, dělají to tak všichni. Nebo téměř všichni. Jsou dokonce tací, například Ivan Švýcarský, kteří housle vyrábějí shodnou metodou, jakou se dělaly před 300 lety. „Každé moje housle jsou improvizací na vnitřní formu, každé jsou trochu jiné. Pokud se houslař do takovéhoto způsobu práce pustí, zjistí, že staré pracovní postupy nejsou zdaleka zapomenuty,“ tvrdí přední houslař, který se vývojem – přes různé experimenty – vrátil „ke klasice“.
Přesto se někteří o jakási vylepšení, i když jen dílčí, snaží.
SUMMIT O BUDOUCNOSTI HOUSLÍ
V květnu 2004 zorganizovali houslař Gregg Alf a houslistka a produkční Candice Woodová v Toskánsku mezinárodní setkání, na němž se účastníci dva týdny věnovali problematice dalšího možného vývoje houslí. Otázky, na které známí houslaři, skupina významných hráčů, odborníci na vedení komunikace i žurnalisté hledali odpověď, zněly asi takto: Proč pořád kopírujeme (staré housle)? Jak posunout stavbu houslí, jež už v dávné minulosti dosáhla vrcholu, na ještě vyšší úroveň? Je to vůbec možné?
Pokud lze soudit dle pražského houslaře Jana Špidlena, jenž byl jedním z tvůrců „nových“ houslí, nabourat některá základní tabu – výrazně změnit tvar nástroje či vyměnit dřevěné desky houslí za jiné materiály – se na summitu realizační tým neodvážil. Jak tvrdí Špidlen (a na tom se prý shodli všichni), „samoúčelná změna jenom proto, abychom něco změnili, nemá smysl“. Závěr procesu hledání byl evidentní: zatím jen lehce inovovat starou koncepci, protože na nic lepšího dosud nikdo nepřišel.
MODRÉ ŠPIDLENKY
Základním cílem každého houslaře je, aby jím vytvořený nástroj dobře zněl. S vidinou lepšího zvuku stavěl svůj model budoucnosti i pokračovatel rodinné houslařské tradice Jan Špidlen a výsledkem jsou ony známé modré housle, jejichž majitelem je houslista Pavel Šporcl. Nejviditelnější je na nich modrý lak, což však je spíše rebelie, výraz odporu proti konvencím než něco nového. Vylepšení, jež mají sloužit hlavně k lepšímu zvuku a stabilitě nástroje, si na první pohled laik ani nevšimne. Jde o lehce pozměněný obrys korpusu s krátkými růžky a úzkým okrajem, zvětšenou plochu eff, titanový šroub uvnitř krku, uhlíkovou výztuž basové římsy či osobité ztvárnění šneku se zapuštěným olověným závažím. Ale bez dřeva ze starých rodinných zásob ještě po dědečkovi Otakarovi, které pochází z Bosny (javor) a Dolomit (smrk), se Jan Špidlen neobešel.
Šporcl, jenž zřejmě jako jeden z mála klasických koncertních umělců živí ambice posouvat vývoj houslí někam dál, s modrými „špidlenkami“ jezdí na koncertní turné a na jiné podle vlastních slov nyní prakticky nehraje. „Mám z toho dobrý pocit, protože se nám společně podařilo posunout vývoj houslařství alespoň o kousíček kupředu.Takže teď mohu s nadsázkou říct, že hraji na housle 21. století,“ konstatuje a pěje chválu na jejich kvalitu, kterou neváhá srovnat právě s pověstnými stradivárkami.
HRAJÍ JAKO STRADIVÁRKY. CO JE VÍC?
Když si odmyslíme způsob zpracování, co lze vlastně na houslích – pokud bude ta snaha – do budoucna měnit? Jistě tvar, ale budou to pak ještě vůbec housle? Předmětem alchymie houslařů a zkoumání vědců je po staletí lak. Tkví jedinečnost houslí od cremonských mistrů právě v něm? Kdo rozluští tajemství laku, má údajně vyhráno. Co už jich bylo, jenže vždy se objevil nějaký háček… Do skupiny zastánců teorie laku patří i nestor českého houslařství Přemysl Špidlen, syn již zmíněného Otakara a Janův otec, o němž kdysi největší německý obchodník s hudebními nástroji Walter Hamma prohlásil: „Kumšt české houslařiny rozvinul k nejvyšším metám… Je jediný, kdo pronikl do tajemství stradivárek.“ Na téma Stradivari by mohl Přemysl Špidlen jistě hovořit dlouhé hodiny, že by ale tuto záhadu skutečně rozluštil, popírá slovy: „Všichni se tomu věnujeme s největší vážností, avšak s daleko menším úspěchem.“ Jeho syn Jan má na původ i budoucnost houslové dokonalosti trochu jiný názor: „ Tajemství zvuku není jenom v laku, tajemství zvuku je také ve dřevě, i v konstrukci a nakonec i v používání. Housle, respektive dřevo má paměť a to, jak se na housle hraje, jak se s nimi zachází, to je z nich potom i slyšet.“
Právě dřevo je podle jiných tím nejdůležitějším pro výsledný zvuk houslí. Stradivari k jejich výrobě používal dřevo vysokohorských stromů, které rostly v období 1645 až 1715, kdy v Evropě vládly mimořádně kruté zimy. Během této doby rostly na jižních svazích Alp velmi pomalu, ale zato jejich dřevo mělo pravidelnou strukturu, vyhledávanou houslaři. Housle od Stradivariho mají neopakovatelný zvuk kvůli dřevu s mimořádně hustými vlákny, soudí Berend Stoel z Leidenského univerzitního lékařského centra v Nizozemsku. Bohužel na takové už nikde nenarazíte.
Problém ale prý nedávno vyřešil švýcarský vědec Francis Schwarze, který využil při modelování akustiky houslí dřevokaznou houbu Xylaria longipes, jež má vliv na snižování hustoty dřeva. Houbou ošetřil dolní javorovou desku houslí a dospěl k překvapivým výsledkům. Jeho „schwarzerky“ (replika Stradivariho houslí) mají prý stejně dokonalý a bohatý zvuk jako bájné stradivárky. A ještě mají tu správnou patinu. Možná si v budoucnu, za patřičný příplatek, budeme moci objednat aplikaci dotyčné houby do nového nástroje a dočkáme se zázraku.
„Čím důvěrněji známe pravidla a hranice tohoto starého umění, tím více je můžeme svobodně interpretovat a najít vlastní cestu,“ myslí si mistr houslař Patrick Robin. Tvůrci klasických houslí by podle něj neměli uvíznout jen v tenatech kopírování. Je nutné, aby i trochu experimentovali. Třeba ve výběru nových materiálů. Jistě, kvalitní javorové a smrkové dřevo vysychá určitě nejméně pro dvě generace houslařů dopředu, ale titan či kompozity s uhlíkovými vlákny, jež jsou lehké, pružné a pevné, někteří využívají již dnes (pro hmatník či římsu). A karbonové smyčce nejsou výjimkou.
Proč by někdy v daleké budoucnosti, až to správné dřevo dojde a staré nástroje se rozpadnou v prach, virtuosové nemohli hrát na zcela umělé, vylehčené a přitom nezničitelné housle, které zvukově překonají i ty stradivárky?
