Jak dlouho může přežít současný hybridní model státního kapitalismu a „suverénní demokracie“?
Viděno z Prahy nemá valný smysl analyzovat Rusko na základě kvartálních dat, ale spíše z hlediska jeho delší perspektivy. Éra Vladimíra Putina a jeho nástupce v Kremlu Dmitrije Medveděva nesporně přinesla Ruské federaci po chaosu 90. let, spojených s rozpadem sovětského impéria, a ve srovnání s Českem nesrovnatelně bolestivější ekonomické a politické transformaci nejen stabilitu, ale i sérii dobrých let z hlediska ekonomického růstu. Opravdu pěknou růstovou křivku dolarového HDP (viz graf) sice přerušil tvrdý náraz světové finanční krize, nicméně ruská ekonomika se díky cenám exportních komodit (a zapojení rezervních fondů) opět otřepala, i když letošní růstový výkon zřejmě nedosáhne předpokládaných 4,2 procenta.
Mezi Německem a Velkou Británií
Současná pozice Ruska v globální ekonomice není nijak světoborná. Z hlediska nominálního HDP mu loni patřilo až jedenácté místo světového žebříčku. Málokdo by třeba Španělsko označil za globálního giganta, ale jeho dolarový nominální produkt byl loni jen o pár desítek miliard dolarů nižší než ruský. S přihlédnutím k paritě kupní síly má Rusko šestou příčku, vklíněné mezi Německem a Británií. Rusko je sice až sedmnáctým největším světovým dovozcem, nicméně diskontovat jeho potenciál zrovna pro Česko díky historicky založené kapitálové zásobě dosud sloužících českých technologií a goodwillu by byla jedna z největších chyb.
Struktura českého exportu do Ruska, jeho postkrizová dynamika (letos za první pololetí meziroční nárůst v dolarech o 57,2 procenta), ale především perspektiva dalšího růstu znamenají pro Česko pouze jedno: je pro nás krajně důležité, jak se bude Rusko dále ekonomicky a politicky vyvíjet.
Rusko má nízké daňové zatížení příjmů jak fyzických osob (13 procent), tak korporací (mezní daň 20 procent), v poslední dekádě má disciplinovanou rozpočtovou politiku a přijatelnou úroveň zadluženosti vlády (11 procent HDP). Ale podmínky pro podnikání jsou kvůli těžké „byrokratůře“ a rozvinuté korupci hluboko pod evropským průměrem. Bez vlády práva a jasných, přehledných pravidel hry ani nezměrné nerostné bohatství nedokáže Rusko posunout mezi opravdu vyspělé země. A Rusové tak zůstanou hluboko pod svým ekonomickým potenciálem.
Postupné vylidňování
Rusko je multietnická země s asi 160 různými národnostmi, jejichž demografické charakteristiky jsou velmi odlišné. Zatímco celková míra plodnosti je v případě Rusů, Ukrajinců či Bělorusů již několik desetiletí pod úrovní prosté reprodukce, kavkazská či turkická etnika, často islámského vyznání, jsou na tom nesrovnatelně lépe a jejich podíl na populaci federace postupně roste. Přesto se celkový počet obyvatel od rozpadu Sovětského svazu snížil ze 149 na necelých 143 milionů a věkový medián se zvyšuje.
Postupné vylidňování rozsáhlých oblastí s výjimkou několika prosperujících aglomerací a území, kde Rusové jsou v minoritě, představuje nejen politický a sociologický problém, ale také fenomenální ekonomickou a logistickou výzvu. Investice potřebné do udržování dopravní a sociální infrastruktury v obrovské a zejména na východ od Uralu velmi řídce zalidněné zemi jsou kolosální. A tak není divu, že se v Rusku seriózně zvažuje prohloubit již dnes vysokou urbanizaci a koncentrovat ji do několika ohnisek, kde by se přece jen dala infrastruktura vybudovat a udržovat za nákladově přijatelnějších podmínek.
Nedá se říci, že by si současná ruská administrativa neuvědomovala, že s výjimkou špičkového vojenského hardwaru a leteckého a kosmického průmyslu nemá Rusko sofistikovaná exportní odvětví a z 80 procent závisí na vývozu hodně cyklických surovin a polotovarů. Momentálně jsou jejich ceny vysoko, což letos v červnu vytlačilo přebytek zahraničního obchodu až na historických 17,4 miliardy dolarů. Rusové jsou si dobře vědomi toho, že masivní odliv kapitálu a vážné otřesy v bankovním systému i celé ekonomice Rusko v roce 2009 zvládlo jenom díky čtyřem bilionům rublů v rezervních fondech, které si vytvořilo v předcházejících tučných letech, a proto se snaží využít dobrých cen ropy k jejich urychlenému doplnění.
Protisměrnou tendencí je pokračující odliv kapitálu. Za první čtvrtletí zaparkovali v zahraničí 21 miliard dolarů a celkové odhady soukromých aktiv v cizině jsou ve stratosféře. Tohle je jedno z nejnepříjemnějších vládních dilemat: na jedné straně je stále zřetelnější, že bez mobilizace soukromých investic včetně zahraničních a vytvoření stabilních rámcových podmínek nelze Rusko zmodernizovat. Zkrátka proto, že státem vedené investice nebudou stačit a každý pokles cen na trzích surovin srazí modernizační ambice na kolena, protože na ně nebudou peníze. Na straně druhé domácí soukromý kapitál odplouvá do ciziny, protože se mu nedostává jistot.
Závislost na ropě
V případě hospodářského útlumu v USA a v Evropě lze předpokládat zhoršení ruských směnných relací tak, jak ceny surovin oslabí. Tím se samozřejmě zvýší napětí v ruském státním rozpočtu, který v letošním prvním pololetí vykazuje zatím přebytek 2,9 procenta a za předpokladu vysokých cen ropy (průměrná cena kolem 115 dolarů za barel) by mohl skončit jako vyrovnaný. Ruské veřejné finance jsou totiž s ropnými příjmy svázány nesmírně těsně. Pokles cen o deset dolarů na barel se podle ruských expertních odhadů promítá do výpadku příjmů asi o 500 miliard rublů a zvýší schodek rozpočtu asi o jedno procento HDP. Názorným příkladem problematičnosti ruského státně kapitalistického modelu budiž masivní rozpočtová injekce státní inovační korporaci Rusnano, která má za úkol spolufinancovat investice do technologických firem, především se zaměřením na nanotechnologie (tedy něco jako státní technologický investiční fond). V tučném roce 2007 dostal Rusnano kolosální kapitálovou injekci v českých poměrech nepředstavitelných 130 miliard rublů (v tehdejším kurzu asi šest miliard dolarů). Ovšem polovinu z toho musela společnost v říjnu 2009 „dočasně“ vrátit. V roce 2010 dostala z rozpočtu jen miliardu rublů a dalších 43 miliard si vypůjčila na trhu se státní zárukou. V jejím portfoliu se do loňského roku nashromáždilo 104 projektů schválených dozorčí radou (šéfem firmy je někdejší reformátor a privatizátor Anatolij Čubajs) s podílem na financování ze strany státní společnosti ve výši 140,1 miliardy rublů. Rusové jako by se snažili o tři věci zároveň: udělat rychlý technologický skok, rozhodovat o investicích jako inovační private equity fund, ale zároveň to dělat přes státní entitu, v jejíž dozorčí radě sedí potentáti vybíraní Kremlem. S podobnými projekty se na světě setkáte běžně, ale tady má vše „ruské dimenze“. Výroční zprávy má Rusnano pěkné, uvidíme, kolik projektů se mu doopravdy „okotí“.
Spící domácí kapitál
Ohlášený privatizační program vypadá také ambiciózně, ostatně 215 miliard dolarů očekávaného výnosu pro stát není nic malého, avšak skutečně uzavřených transakcí je málo. Přitom v Rusku peníze jsou, jen na depozitních účtech Sberbanky (ekvivalent České spořitelny, ovšem kontrolované přes centrální banku, což je také ruská specialita, státem) je ekvivalent 176 miliard dolarů. K tomu připočtěte obrovské finanční objemy, které mají Rusové v zahraničí a je jasné, že by čistě aritmeticky neměl být problém financovat značnou část privatizačního programu z domácího kapitálu. Jenže je. A zjevně to souvisí s ruským pořadím na žebříčku ekonomických svobod. V tom, který na letošní rok publikovala Freedom Foundation, se Rusko ocitlo na opravdu nezáviděníhodném 143. místě. Takový „ranking“ nikoho k repatriaci kapitálu nepřesvědčí.
Ruská federace je jedinou velkou ekonomikou, která dosud není ve Světové obchodní organizaci, a pokud jde o to surovinové bohatství, ani to se nedá získat bez pokročilých technologií, které doma nejsou k dispozici. Jak dlouho může přežít současný hybridní model státního kapitalismu a „suverénní demokracie“ a zda bude po prezidentských volbách v příštím roce vystřídán něčím jiným a z investičního klimatu věrohodnějším, to v tuto chvíli nedovede odhadnout nikdo. Je nejen v zájmu Rusů, ale i nás, aby se tak stalo. Jak říká stará ruská moudrost: Počkáme, uvidíme. Mezitím můžeme držet Rusku palce.
