Kvalita životního prostředí se za dobu, po kterou lidstvo využívá fosilní zdroje energií (přibližně od roku 1880), výrazně zhoršila. Důkazem tohoto tvrzení může být neustále se zvyšující množství emisí škodlivého kysličníku uhličitého. Kjótský protokol ukládá společenství států, včetně Evropské unie, snížit emise škodlivých zplodin o osm procent v letech 2008 až 2012, a to ve srovnání s úrovní, která byla zaznamenána v roce 1990. Největší snížení emise plynů ze států Evropské unie, a to až o 21 procent, je závazné pro průmyslově nejvyspělejší Německo. Tato země však tohoto snížení prakticky již dosáhla, a to především díky vyspělé technologii získávání tepelné a elektrické energie z ekologicky čistých obnovitelných zdrojů. Těmi jsou vodní, větrná, solární, biotermální a geotermální energie. Směrnice Evropské unie č. 77/2001 již stanovila jednotlivým členským zemím konkrétní podíl vyrobené elektrické energie z obnovitelných zdrojů na celkové produkci elektrické energie. Do roku 2010 by měl být evropský průměr 22 procent, Česko se při vstupu do Evropské unie zavázalo k tomu, že do roku 2010 dosáhne osmiprocentního podílu .
Bez škodlivých odpadů.
Emise škodlivých plynů může být krátkodobě snížena efektivním využíváním a úsporami energie ze současných klasických energetických zdrojů (tepelné a jaderné elektrárny) a rovněž optimalizací energetické náročnosti moderních technologických procesů. Trvalého snížení lze dosáhnout pouze zvyšováním podílu obnovitelných energií. To se neobejde bez zavádění nejmodernějších prostředků vědy a výzkumu a sofistikovaných technologických postupů (Low Sun – High Tech), ale důležitou roli hraje též efektivní financování z veřejných a privátních zdrojů, neboť ekologicky čistá energie z obnovitelných zdrojů není samozřejmě levná. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že na rozdíl například od jaderné energetiky, která má k disposici pouze omezené a „dočasné“ zdroje (uran), neexistují u ekologicky čistých zdrojů škodlivé odpady (vyhořelé jaderné palivo z uranových článků, které může představovat zdroj kontaminace životního prostředí po dlouhá léta). Přitom solární fotovoltaické a termické elektrárny, větrné a vodní elektrárny, jakož i efektivní spalování biomasy mohou produkovat dostatek ekologicky čisté elektrické energie v široké škále a pro celou řadu aplikací. Biomasy, solárního a geotermálního ohřevu lze využít i k získávání tepla.
Dvojnásobek.
Fotovoltaické energie, tedy přímé přeměně slunečního záření na elektrickou energii pomocí takzvaného solárního článku, lze využít i tam, kde nejsou jiné zdroje elektřiny vůbec dostupné (v Evropské unii například na ostrovech v Řecku a Španělsku nebo v jižní Itálii). Technicky standardně lze instalovat relativně malé výkony na úrovni tři až pět kilowatthodin, které jsou dostačující k zásobování domácností elektřinou (program instalace fotovoltaických panelů na střechách rodinných domů v Německu v letech 1997 až 2000 známý jako „Sto tisíc solárních střech“ s výraznou státní podporou). Lze rovněž uskutečnit technicky náročnější projekty fotovoltaických elektráren, kdy instalované výkony (desítky až stovky kW) umožní dokonce energetické zabezpečení některých technologických provozů, případně uskutečnit unikátní energetické zabezpečení na stálé světové výstavě květin „Floriadae“ v Nizozemsku (souvislá solární střecha o rozměrech větších, než fotbalové hřiště sestavená z fotovoltaických panelů).
Efektivní financování obnovitelných zdrojů energií a s tím související aplikace základních principů environmentální ekonomiky hrají stejně důležitou roli, jakou je vědecký rozvoj, výroba a transfer technologií, kterou vyspělejší státy Evropské unie předávají tam, kde nejsou prostředky, ale kde jsou příznivější klimatické zdroje (například expanze německých firem do Itálie a Španělska). Ochrana životního prostředí představuje mezinárodní závazek vyspělých zemí unie vůči celému společenství států. Vzhledem k výhodám, které obnovitelné zdroje energií poskytují, se Evropská unie rozhodla zdvojnásobit jejich podíl na celkové výrobě energií v letech 2000 až 2010. Vyspělé země, jakými jsou například Německo, Itálie a Francie, tohoto stavu mohou dosáhnout již v letech 2006 až 2007.
Zaslíbené Německo.
Od roku 2000 je v Německu zaznamenáván pozoruhodný nárůst zejména ve využívání větrné energie, solárního ohřevu teplé užitkové vody a elektrické energie získávané přímo ze slunce – fotovoltaiky. Současný instalovaný výkon z větrných elektráren na úrovni téměř 16 GWp staví Německo na první místo na světě. Nový projekt výstavby větrných elektráren v Severním a Baltském moři by měl do roku 2030 přispět výkonem až 25 GWp a celkově by tak Německo mohlo pokrýt až jednu čtvrtinu své spotřeby elektrické energie právě z větrných elektráren. Jen v tomto odvětví je zaměstnáno v Evropské unii téměř 40 tisíc pracovních sil (z toho 32 tisíc v Německu). Základem „německého větrného boomu“ je zákon „Renewable Energy Act“, který výrobcům garantuje státem dotované pevné výkupní ceny elektrické energie vyráběné právě tímto způsobem.
Nyní v odvětví fotovoltaiky pracuje v Evropské unii více než 120 tisíc vysoce kvalifikovaných zaměstnanců (z toho téměř 100 tisíc v Německu). Podpora tohoto programu je založena na garantovaných pevných výkupních cenách 0,49 euro za jednu kWh vyrobené čisté elektrické energie (státní garance výkupní ceny v již zmíněném programu „Sto tisíc solárních střech“ byla 0,99 DM/kWh) a výhodné půjčky na pořízení „fotovoltaické elektrárny“. Připravuje se nový program „Sedmdesát tisíc solárních střech“ pro nejbližší tři roky. Náklady na pořízení domácí fotovoltaické elektrárny o výkonu tři kW s roční produkcí dva až 2,5 tisíce kWh představují investici nejméně 18 až 20 tisíc euro (v evropských podmínkách na jeden metr čtvereční plochy dopadá sluneční záření o intenzitě 800 kWh, přičemž nejkvalitnější fotovoltaické články na bázi monokrystalického křemíku pracují s účinností konverze dvanáct až šestnáct procent). Životnost fotovoltaických panelů je 30 až 50 let a návratnost této investice je při současných cenách elektrické energie (které samozřejmě nejsou neměnné) asi patnáct let.
Slunce a voda.
Do konce roku 2003 bylo v Evropské unii instalováno více než deset milionů metrů čtverečních (z toho pět milionů v Německu) absorpčních a vakuových solárních kolektorů (průměrný energetický výkon kolektoru v evropských klimatických podmínkách je 500 kWh/m2). Průměrná cena kompletního zařízení s deseti metry čtverečními absorpční solární plochy (dostačující pro ohřev teplé užitkové vody průměrné domácnosti s minimálním přitápěním v zimních měsících listopad až únor) je 7,5 až 10 tisíc euro. Ušetřené náklady na ohřev teplé vody dosahují 900 až 1150 euro za rok. Životnost solárních kolektorů využívaných v domácnostech k ohřevu vody nebo k přitápění domů je 50 až 80 let a návratnost investice se očekává za osm až jedenáct let. Finanční podpora v Německu ze státního rozpočtu představuje až 40 procent pořizovacích nákladů. Ve Francii (Alsasko) je to jednorázový příspěvek ve výši 1780 až 2700 euro na systém kolektorů a nenávratný jednorázový příspěvek 1370 euro na solární zásobník teplé užitkové vody. Na instalaci těchto systémů poskytují různě velké státní subvence také vlády Řecka a Španělska.
Vodní elektrárny v zemích Evropské unie mají dlouholetou tradici a v provozu je značné množství těchto energetických zařízení vybudovaných na všech evropských tocích. Přesto, že vodní zdroje představují nikoli nevýznamnou produkci elektřiny, toto odvětví se v posledních deseti letech nevyvíjelo tak dynamicky, jako výše zmíněné způsoby získávání energie ze slunce a z větru. Rovněž využití geotermálních energetických zdrojů a biomasy na svůj marketingový „boom“ teprve čeká.
Stimulující zákon.
V České republice, která zatím málo využívá obnovitelné zdroje energie, se například německá společnost RWE Scholl Solar rozhodla významně investovat (v první fázi zatím 600 milionů korun) a postavit závod na výrobu solárních fotovoltaických panelů. Měl by přinést pracovní příležitosti pro 2000 kvalifikovaných sil. CzechInvestu uvádí, že další významné německé (SolarWatt), ale i japonské (Kyocera) firmy investice v České republice seriózně zvažují, což vytvoří odpovídající trh a nastartuje trend prospěšný pro naši environmentální ekonomiku. Připravený a do parlamentu předložený zákon o obnovitelných energiích měl být přijat již k datu vstupu Česka do Evropské unie. Čekalo se ale nejdříve na přijetí energetického zákona. Zákon může investice, finance a vědecko-technický rozvoj do oblasti alternativních energií výrazně stimulovat. V krátké době tak může být Česká republika nejen významným producentem, ale také uživatelem solárních zařízení na výrobu ekologicky čisté energie. V této souvislosti stojí rozhodně za zmínku, že již od roku 2005 budou moci zákazníci Pražské energetiky dobrovolně přispívat na projekty rozvoje obnovitelných energií, a to desetníkem navíc za každou kWh. Nebudou ve skutečnosti odebírat „zelenou elektřinu“ (neboť Pražská energetika zelenou energii ani nevyrábí, ani nenakupuje), ale budou přispívat tímto způsobem na financování zdrojů obnovitelných energií o výkonu větším než 200 kW. Pražská energetika rovněž podporuje instalaci tepelných čerpadel, a to až částkou 40 tisíc korun. Jednoznačně nejvýznamnější příspěvek přinese schválený zákon o obnovitelných energiích: malým výrobcům energií ze slunce budou garantovány pevné výkupní ceny až do výše 16 korun za kWh ekologicky čisté elektrické energie.
