Sluneční město

Kolektory šetří domácí rozpočet

Státem i městem podporovaná plynofikace narazila v Litoměřicích na tvrdou realitu - vzrůstající cenu plynu. A tak nejenže posledních pět procent domácností dosud nevyužilo připravenou podporu z radnice, ale začali se ozývat už plynem zaopatření občané, připravení patnácti až pětadvacetitisícovou dotaci vrátit. Aby mohli z kůlny beztrestně vytáhnout starý kotel a začít znova levně topit uhlím. Obrovský úspěch zlepšeného ovzduší v jednom z nejstarších českých měst byl ohrožen.
Od roku 1992, kdy se v rámci ozdravění Severočeského kraje začalo s masivní plynofikací, se koncentrace nebezpečného oxidu siřičitého v ovzduší Litoměřic snížila desetkrát a množství polétavého prachu kleslo na třetinu. Ozdravný program se tady totiž nikdy nezastavil. Když v roce 1995 skončila státní dotace, zdejší prozíravá radnice v něm za své pokračovala dál. Takřka celé město dnes topí a ohřívá teplou vodu plynem. Bohužel čím dál dražším.

Pomoc nabídlo Slunce.

Paprsky zdražovat nelze. Litoměřičtí zastupitelé proto uvítali program, navržený vedoucím zdejšího odboru životního prostředí Pavlem Gryndlerem: kvůli zlepšení domácího rozpočtu za otop instalovat na střechy domů solární panely. Podle původního předpokladu měly panely v domácnosti ročně šetřit zhruba dvacet procent ročních nákladů na otop a ohřev teplé vody. Vysokou vstupní investici měly občanům pomoci uhradit dva zdroje - Státní fond životního prostředí, který na sebe mohl vzít až polovinu nákladů, a město, které na každý zrealizovaný projekt vypsalo až dvacetitisícovou dotaci.
Zájem o solární panely se rodil ztuha. Seminář následoval seminář. Obyvatelé si přesto o využití sluneční energie dlouho uchovávali mlhavé představy i silnou nedůvěru. „Vsadili jsme proto na praktickou ukázku solárních panelů na náměstí. Ale počasí nám nepřálo, bylo pořád pod mrakem a sluníčko vykouklo jen na chvilku,“ vzpomíná Gryndler. „Ukázalo se, že ta nepřízeň počasí byla naším štěstím. Když firmy likvidovaly stánky, vylévaly z panelů horkou vodu. Všichni se sbíhali a nechtěli uvěřit, že se voda za tak špatných podmínek tak dobře ohřála,“ líčí Gryndler. „Mohli si sáhnout, a to rozhodlo.“ Předváděčka na náměstí zapůsobila jako zlom v přijímání nového způsobu vytápění. Začaly se hrnout žádosti o instalaci panelů. Skutečnou vzpruhou bylo ovšem zavedení městských dotací. „Efekt těchto instalací pro město byl okamžitý,“ hodnotí zpětně Gryndler a pochvaluje si, „ti, kteří se z ekonomických důvodů chtěli vrátit k uhlí, přeorientovali svůj zájem na solární panely. Uhlím topí jen nepatrná část občanů a podařilo se zachovat pozitivní klesající trend nečistot v ovzduší.“ Dokonce se v Litoměřicích podařilo zastavit i nárůst oxidů dusíku, i když to nelze ještě přičítat solárním panelům. Zřejmě se osvědčily i změny v dopravě. Budou-li však panely přibývat stejným tempem, promítne se jejich účinek nejen na snížení produkce oxidů dusíku, ale i oxidu uhličitého, nejvýznamnějšího „skleníkového“ plynu.

Sousedská reklama.

Spokojenost lidí s využitím solárních panelů a nadstandardní pomoc litoměřické radnice přivádí na městský úřad další a další žadatele. Kolem dvaceti jich už bylo uspokojeno, padesátka nových se nalézá v různém stadiu příprav nebo realizace svého solárního projektu. Městská kasička se otevře až po kolaudaci, a tam, kde kolaudace není vyžadována, po předložení protokolu o funkčnosti zařízení. Vyplatí se pospíchat, protože na podporu není zákonný nárok a u tenčícího se fondu bude mít přednost ten, jehož smlouva s městem má dřívější datum.
Smlouvu se vyplatí dodržovat, protože každý, kdo by byl přistižen, že si přitápí tuhými palivy, by musel dotaci vrátit, a nádavkem přidat ještě dvacetitisícovou pokutu. Výjimku má jen roztopený „dekorační“ krb. Nedostatečné kolektory jen tak naoko by taky neprošly sítem výběru, protože minimální absorpční rozměr je tři metry čtvereční.
Čím větší je vyhřívaná plocha, tím je víc využitelného tepla, a tím jsou větší úspory plynu. V sousedské reklamě jsou úspory tím nejpřesvědčivějším argumentem. Zejména když při státní a městské dotaci lze návratnost investic do nákladné solární technologie zkrátit na pouhých šest až osm let. Při předpokládané třicetileté životnosti bude zařízení přes dvacet let jen šetřit a šetřit.
Pionýři solárního boomu v Litoměřicích vstupovali do smluvních vztahů s těmito vyhlídkami: Průměrná realizace kolektorů na rodinném domku obnáší asi stotisícikorunovou investici. Když se podaří získat polovinu částky ze Státního fondu životního prostředí (SFŽP) a 20 tisíc korun od města, musí občan do instalace vložit pouhých 30 tisíc korun. Při pětitisícové roční úspoře je to za šest let doma. Jenže v životě bývá všechno jinak.

Pozlacený šok.

Když si inženýr Václav Pokuta přesně propočítal roční výnos z čerstvě instalovaného solárního zařízení, nestačil se divit. Za rok 2002 mu přineslo úsporu 1141 metrů krychlových plynu, což je skoro dvakrát víc než očekával - 37,6 procenta spotřeby místo slibovaných dvaceti procent. Energetický audit předpokládal roční úsporu 7080 kilowatthodin, ve skutečnosti byla úspora 9468 kilowatthodin, a protože ještě o 12,4 procenta stoupla cena plynu, zůstalo mu ve spořitelně místo očekávaných pěti a půl tisíce korun devět a půl tisíce. Odvážným, kteří se na výzvu města jako první pustili do solárních instalací, přálo totiž i slunce a často svítilo. Po dlouhém čekání se Pokuta dočkal i vyplacení přislíbené pomoci ze státního fondu.
To se mnoha dalším litoměřickým žadatelům nepoštěstilo a někteří propadají beznaději. Nadávají potichu, aby se nikdo nedozvěděl nespokojencovo jméno. Není divu, když na vyplacení dotace není nárok a rozhodnutí závisí jen na doporučení rady fondu a rozhodnutí ministra.
V povodňovém loňském roce byla výplata těchto pomocí skutečně ohrožena. Odborní pracovníci SFŽP, jejichž informace zprostředkovala tisková mluvčí Lucie Králová, uvedli, že rada fondu zprvu velice šetřila a ministrovi doporučila pouhou třetinu žádostí. Ty, které nejúčinněji snižovaly emise vzhledem k vynaloženým penězům. S odstupem času se ministr Libor Ambrozek rozhodl vyplatit pomoc i zbývajícím dvěma třetinám žadatelů. Takže Litoměřičtí mohou opět žít v naději, že pomoc nakonec dostanou.

Novoty příjemné i nepříjemné

Až dosud musely fyzické osoby, žádající o padesátitisícovou podporu na ekologicky šetrné vytápění nebo ohřev vody, dokladovat své záměry stejně důkladně jako žadatelé o mnohamilionové investice do veřejného sektoru. Teď se má procesní stránka podávání žádostí občanů výrazně zjednodušit. Ovšem stát už nebude pomáhat financovat výstavbu - zažádat o příspěvek lze jen na fungující zřízení, a pak se uvidí. Instalace, na niž dodatečně žádáte o finanční podporu, však musela být zahájena v letošním roce, nikoli dříve. Od uvedení do trvalého provozu však nesmí uplynout devět měsíců a poslední den na podání přihlášky je letos 30. září. Samy tyhle základní podmínky jsou dost zapeklité na to, aby žadatel raději vyhledal zkušenou agenturu. Tu už v Litoměřicích taky zřídili.
Dlužno dodat, že solární panely nejčastěji pouze ohřívají vodu. I to šetří energie, peníze a snižuje emise. Ale taky pokladnu fondu, protože ten nyní přispívá jen 25 procenty. Na 50 procent má nárok jen žadatel, který si sluncem zároveň přitápí.
Zeptáte-li se však Václava Pokuty, čeho by se po zkušenostech vyvaroval, odpoví, že právě této kombinace. „Kdybych se měl znovu rozhodovat, nechal bych slunce ohřívat vodu a topil bych tepelným čerpadlem,“ říká po prvních zkušenostech Pokuta. Zkušených je však v Litoměřicích čím dál víc. Na veřejných budovách, na škole, azylovém domě i hájovně jsou celá sluneční políčka. Však sem už jezdí na zkušenou vyslanci z různých městských rad. Od národní sekce evropského sdružení Eurosolar získaly Litoměřice v roce 2001 první českou Cenu za sluneční čin.