Vláda hodlá služební zákon, v němž jde především o politiku a skutečnou výkonnou moc, válcovat přes hlavy opozice za každou cenu
Fetišem pro občanské iniciativy i pro Evropskou unii se ze záhadného důvodu stal služební zákon. Prý bez odpolitizování státní správy nelze účinně bojovat s korupcí a se zneužíváním evropských fondů.
Přitom je zcela jasné, že žádný, ani nejdokonalejší zákon na světě prostě zloděje nezruší, jako je nezrušilo ani přikázání „nepokradeš“ v desateru.
Navíc státní správa je zde od toho, aby plnila politická zadání vlády, ať už se jí to líbí, nebo ne. Ve Spojených státech je po každých prezidentských volbách měnících politickou reprezentaci ve všech úřadech tajfun, po němž nezbude kámen na kameni – a že by tam měli nějaké velké problémy s korupcí, asi tvrdit nejde.
Jestli česká státní správa potřebuje něco ve formě zákona, tak je to norma řešící kvali? kaci a kompetenci pro výkon funkce, kariérní řád a vyvozující odpovědnost nejen za konání jménem státu, ale úplně stejně za nekonání a zanedbávání povinností. A rovněž potřebujeme nějaký koncept odměňování státních úředníků, který se bude odvíjet od svěřené odpovědnosti, výkonnosti a produktivity – nikoli od počtu let odklimbaných v zašité kanceláři. A také potřebujeme počet úředníků redukovat, a to nikoli o jednotlivce, ale v řádu desítek procent, což ví každý, kdo občas na nějaké to ministerstvo či jinou státní instituci zavítá.
Místo toho se teď ve sněmovně partaje přou o generální ředitelství státní správy, kde budou nějací superbyrokrati rozhodovat, kdo má kde sedět a na jaké tabulkové platové třídě. A vytváří se jakási kasta nadlidí v administrativě, jejíž práva a ochrana bude vyšší než u běžného plebsu.
Opozici, která hlasitě protestuje a hodlá přijetí této normy blokovat, se nelze příliš divit. Záměr zabetonovat své v brutálních čistkách čerstvě dosazené koníky je velmi průhledný a těžko akceptovatelný. Navíc podle všeho ještě není příliš jasné, kolik má tahle legrace stát daňové poplatníky, protože s novým zákonem samozřejmě přijdou i nové platy. A to je také věc, která by měla být v okamžiku schvalování jasná a veřejně známá. A ne zatajovaná jako bruselská instrukce v mailu předkladatele zákona pana ministra Dientsbiera, který svou práci evidentně poněkud nezvládá. Mimochodem původní návrh zákona před 12 lety počítal s navýšením výdajů státního rozpočtu o osm miliard korun a mnohými věci znalými lidmi byl tento odhad považován za značně podhodnocený.
Jenže vláda, výhrady nevýhrady, hodlá zákon, v němž jde především o politiku a skutečnou výkonnou moc ve státě, válcovat přes hlavy opozice za každou cenu. Jak se jí to podaří, je však otázkou. Druhé čtení sice prošlo hladce, ale jen proto, že opozice celkem moudře usoudila, že obstruovat v druhém čtení je zbytečně vysilující, protože to může běžet jakkoli dlouho. To třetí čtení má své pevné dny v týdnu, s nimiž nelze hnout, a tak se u třetího čtení dá obstruovat v klidu a v pohodě i několik měsíců.
Premiér tuto taktiku sice zpochybňuje na první pohled logickým argumentem, že by pak platil onen starý 12 let odkládaný zákon v podobě, o kterou opozice také rozhodně nestojí. Nicméně o tu nestojí ani vládní koalice, protože v ní do procesu jmenování generálního ředitele státní správy vstupuje prezident, který by si takovou příležitost rozhodně nenechal ujít a svému nemilovanému pre miérovi by jistě pěkně zatápěl. Navíc by k účinnosti staré verze zákona bylo nutné změnit další legislativu, což lze také úspěšně obstruovat a brzdit.
A tak by asi nebylo od věci, kdyby koalice využila záminku, kterou jí svým doporučením klást důraz na kvalitu zákona Evropská komise nabídla, a zkusila se s opozicí dohodnout. Je pravda, že by to byla záležitost v českých politických poměrech nevídaná, ale tahle vláda by se ji měla začít učit. Čeká ji totiž ještě dost nepříjemné jednání s Kalouskem o podpoře fiskálního paktu. A zde se kompromisu vyhne jenom za cenu celoevropské blamáže v podobě krachu dávno slíbené ratifikace.
O autorovi| paralp@mf.cz
