Na wimbledonský titul ve dvouhře musela čekat až téměř do konce své kariéry. Nejdůležitější zápas svého života měla ale stále před sebou
Mnozí si Janu Novotnou (2. října 1968 – 19. listopadu 2017) vybaví plačící na rameni vévodkyně z Kentu po tom nešťastném wimbledonském finále v roce 1993. Téměř po celý zápas podávala fantastický výkon, ale Steffi Grafová nakonec dokázala výsledek zvrátit během deseti minut, kdy její soupeřka neunesla psychický tlak. Když jí vévodkyně Katharine gratulovala, propukla Jana v nekontrolovatelný pláč, který dojal celý svět. V pondělí 20. listopadu 2017 plakal svět za Janu Novotnou, když se dozvěděl, že den předtím podlehla v pouhých čtyřiceti devíti letech rakovině.
Brněnská rodačka zvedla nad hlavu stříbrný talíř určený pro vítězku ženského finále v All England Clubu až napotřetí, když 4. července 1998 porazila ve finále Francouzku Nathalii Tauziatovou.
I tehdy brečela. Tentokrát štěstím, že to konečně dokázala sama za sebe. Její spoluhráči vzpomínají, že Jana brečela často. Ventilovala tím emoce zadržované během zápasu. Ve čtyřhře téhož roku získala už čtvrtý wimbledonský titul, který přidala k těm z French Open a US Open. O rok později ukončila kariéru jako jedna z nejúspěšnějších českých tenistek všech dob. Na svém kontě měla 24 turnajových vítězství v singlu a 76 vítězství v deblu na okruhu WTA. Byla členkou vítězného československého týmu, který v roce 1988 ve Fed Cupu porazil Sovětský svaz.
S Helenou Sukovou získaly stříbrné medaile ve čtyřhře na olympiádách v Soulu a v Atlantě. Z Atlanty si odvezla i bronzovou medaili ze singlu.
S tenisem začínala v osmi letech, ve čtrnácti se stala mistryní republiky v kategorii mladších žákyň a za tři roky už bojovala o titul mistryně republiky právě s Helenou Sukovou, se kterou ji pak čekala řada deblových vítězství. Tenisu obětovala všechno. „Pokud chce hrát na nejvyšší úrovni, tak láska musí stranou,“ říkala o kariéře profesionální tenistky a nikdy neměla vlastní rodinu. Po skončení své profesionální tenisové dráhy rok a půl na raketu nesáhla. Od tenisu ale odejít nedokázala, ba ani nechtěla. Začala působit jako trenérka i jako komentátorka tenisových turnajů.
Když rakovinou onemocněla Martina Navrátilová, staly se z nich nerozlučné přítelkyně. Jana po boku Martiny prošla léčbou, stála při ní v nemocnici i na kurtech na turnaji veteránek.
Zatímco Martina Navrátilová dokázala nemoc porazit, Jana nejtěžšímu soupeři svého života podlehla. „Nemám slov. Jsem nesmírně smutná. Jana byla opravdová přítelkyně a skvělá žena,“ vyjádřila Martina Navrátilová své bezprostřední pocity podobně jako celá řada osobností tenisového světa.
O autorovi| Klára Donathová, donathova@mf.cz
