Bez shluku znaků, vyjadřujících emoce v psaném projevu, si dnes on-line komunikaci leckdo nedokáže představit. Takzvaný smajlík spatřil světlo světa už před pětadvaceti lety.
Internetová komunikace Bez shluku znaků, vyjadřujících emoce v psaném projevu, si dnes on-line komunikaci leckdo nedokáže představit. Takzvaný smajlík spatřil světlo světa už před pětadvaceti lety.
Někteří lidé je nesnáší a považují je za jednu z příčin úpadku psaného projevu, jiní je naopak používají téměř za každou větou. Smajlíky se bezesporu za dvacet pět let od svého vzniku staly fenoménem. Těžko byste dnes našli člověka, který neví, co znamená shluk znaků :-( nebo :-). Pomocí smajlíků čili emotikonů lze vyjádřit prakticky jakékoliv emoce.
Historie jednoduchého usměvavého žlutého obličeje sahá až do 60. let 20. století. Podle internetové encyklopedie Wikipedia jako vůbec první použil tento symbol Američan Harvey Bell v roce 1963. Ten jej zvolil jako logo své pojišťovací společnosti. Protože si však „smileyho“ nezaregistroval, stal se tento veřejným majetkem. Jeho tvůrce tak na ikoně nikdy nevydělal ani dolar. Podobně dopadl i další z lidí, kteří si přisvojují „vynález“ smajlíku. Majitel reklamní agentury David Stern jej použil v roce 1967 v kampani pro Washington Mutual. Ani jeho však nenapadlo si ochrannou známku zaregistrovat. Na žlutém úsměvu tak jako první vydělali bratři Murray a Bernard Spainové, kteří jím potiskli trika, odznaky či hrníčky.
Zjednodušenou podobu smajlíku v psaném textu, respektive na počítači, však poprvé použil až v roce 1982 profesor Scott
E. Fahlman z Carnegie Mellon University. Přesněji řečeno: vzkaz se znaky :-) odeslal Fahlman 19. září 1982 v 11.44 hodin během diskuze o on-line humoru. Jeho cílem bylo odlehčení vzkazu. Smajlík naznačoval, že je text třeba brát s rezervou. „Pro označení vtipu navrhuji následující sled znaků: :-). Čtěte je ze strany,“ napsal před pětadvaceti lety Fahlman.
Profesorův návrh se brzy ujal a z Carnegie Mellon se rychle šířil po dalších univerzitách. Odtud byl již jen krůček k rozšíření po celém světě. Postupně také vznikaly další varianty „emotikonu“. Ty uměly vyjádřit širší škálu emocí od úsměvu, přes zlost, až po údiv. „Bylo fascinující sledovat, jak tento fenomén přerostl z pouhé krátké zprávy, kterou jsem napsal za deset minut, v něco, co se rozšířilo po celém světě,“ vzpomíná Fahlman a dodává: „Někdy si říkám, kolik milionů lidí za těch pětadvacet let natočilo při čtení vzkazu se smajlíkem hlavu na stranu.“
Úspěch několika sdružených znaků vysvětlují odborníci tím, že pomohl vyjádřit emoce v psaném, přece jen poněkud sterilním textu. Při mluveném projevu totiž lidé vyjadřují „stav mysli“ pomocí různých tónů hlasu. To je při psaní nemožné.
S úspěchem smajlíků a rozvojem informačních technologií se původně pouze textové zkratky začaly postupně objevovat i v grafické podobě. Výrobci softwaru je zařadili do editorů, poštovních klientů nebo takzvaných instant messengerů. Ty pak typický shluk znaků automaticky nahrazují obrázkem obličeje s patřičným výrazem.
Širokou nabídku „emotikonů“ najdete dnes už také prakticky v každém internetovém chatu. Lidé si bez jejich používání psaný text neumějí představit. Grafické provedení navíc umožnilo tvůrcům smajlíků popustit uzdu fantazii. Škála zobrazovaných emocí se tak dále rozšířila. Výjimkou dnes nejsou ani téměř výtvarně pojaté smajlíky se zvednutým palcem, zvracející či vystrkující pozadí. Navíc se autoři neomezují pouze na vyjadřování emocí. Mezi smajlíky se stále častěji objevují i obrázky, které vlastně pravými „emotikony“ nejsou.
Druhy smajlíků
Klasické smajlíky známé v západních zemích se píší zleva doprava, tedy stejně jako se píše a čte běžný text. Při „čtení“ smajlíka je třeba natočit hlavu k levému rameni. Objevují se však i smajlíky obrácené na opačnou stranu.
Naopak v jižní Asii, především v Japonsku, se ujal jiný typ smajlíků. Při jejich čtení natáčení hlavy není nutné. Základní „smiley“ pak vypadá přibližně takto: (*_*). Na rozdíl od západní verze, která vyjadřuje emoce především „ústy“, východoasijské „emotikony“ jsou založeny na výrazu očí. Ten se mění při použití nejrůznějších znaků místo hvězdiček v našem příkladu.
Odlišnosti v používání smajlíků se také odvíjí od různých typů používaného písma. Příkladem mohou být opět japonské klávesnice. Ty díky většímu počtu znaků a jejich jinému kódování umožňují ještě komplikovanější a specifičtější „emotikony“.
