Kiska vyhrál volby, protože sliboval to, co dzurindovci před šestnácti lety – slušnost. Jestli takovýto zoufale nekonkrétní a samozřejmý slib někomu vyhraje volby skoro dvacet let po pádu Mečiara, je to bídné vysvědčení pro naši politiku. Slovensko už mělo být ve stadiu, v němž budou volby vyhrávat mnohem hlubší myšlenky.
Místo toho se točí v kruhu velkých politických očekávání a ještě větších zklamání. Kiska může tento bludný kruh protrhnout. Stačí mu jednou za čas ve správnou chvíli promluvit na obranu slabých a proti silným zneužívajícím moc a za pět let vyhraje znovu. Ale musí udělat ještě něco. Řeči o „zkažených“ tradičních politicích mu vyhrály volby, ale nyní přichází čas, aby jim v rámci svých omezených možností pomohl. Ne proto, že se bez nich neobejde, ale proto, že ty lepší z nich, a jsou takoví napravo i nalevo, Slovensko potřebuje. Kdyby Kiska pokračoval v revoluční rétorice prohlubující všeobecný pocit zmaru, mohl by přispět k tomu, že jednou bude jako prezident jmenovat vládu politiků skutečně netradičních.
Frankfurter Allgemeine: Sebeurčení a Moskva
Nedrželo dosud Rusko vysoko ve vzduchu prapor práva na sebeurčení? A nyní ruský ministr zahraničí diktuje Ukrajině, co „musí“ udělat. „Musí“ schválit novou ústavu. „Musí“ se zavázat, že nikdy nepřistoupí k NATO. A „musí“ přejít na federativní uspořádání státu. To poslední by pro Moskvu bylo obzvláště užitečné. V geograficky dohlédnutelných končinách by se totiž mohli najít lidé, jež bude třeba „ochránit“, což je samozřejmou úlohou každého zastánce práva na sebeurčení. Projev Sergeje Lavrova byl výmluvný.
Můžeme si být jisti, že Putinův šéfdiplomat bude v jednáních se zahraničními partnery tyto nápady staré koloniální mocnosti energicky prosazovat. Jednáním s Ukrajinou bychom se určitě neměli vyhýbat, neměli bychom vést rozhovory o suverénním státu, aniž bychom se zeptali na jeho názor. Určitě existují důvody, které mluví proti členství Ukrajiny v NATO. Moskevský „zákaz“ mezi ně ale určitě nepatří ani patřit nesmí.
The New York Times: Kritická volba
Julije Tymošenková je nejvýraznější postavou v zápolení o post ukrajinského prezidenta. Je symbolem i obětí ukrajinské korupční minulosti, takže může rozdělit společnost před kritickým volebním rozhodnutím, jež by mělo Ukrajinu posunout vpřed v časech kritických vztahů s Ruskem a domácí politické nestability. Poté, co prohrála v roce 2010 prezidentský boj s Viktorem Janukovyčem, byla Tymošenková uvězněna v procesu, jejž Západ označil za politicky motivovaný. Z vězení vyšla až po Janukovyčově svržení.
Příštího prezidenta čeká řada zásadních výzev: ekonomická reforma na hraně bankrotu, přestavba nefunkčního systému vládnutí, stabilizace politického a geografického prostoru mezi Západem a Ruskem. Důraz, který Tymošenková klade na svou minulost, nutně přitahuje pozornost k míře její vlastní odpovědnosti za současné problémy země. Sázky v těchto volbách snad nemohou být vyšší.
Čtěte také:
Ruské řetězce pomohou vínu z Krymu
Na východě Ukrajiny se formují stoupenci federalizace. Mluvit chtějí rusky
