Krajské a senátní volby v Česku ukázaly, že tamní politická situace čím dál více připomíná tu slovenskou. Pravice je rozdrobená a zaměstnaná sama sebou. Sociální demokraty naopak očekávané vítězství sjednotilo a komunisté buržoazní přežitky, jako jsou odlišné názory a vnitrostranická demokracie, nikdy nestrpěli.
Česká demokratická a extrémní levice sice nesplynuly do jedné strany jako u nás ve Smeru, obě části levice se ale už dlouho třesou na společné vládnutí. Na porážce pravice se podepsalo i znechucení z korupce. Na druhé straně korupce volby nerozhodla.
Pokud by voličům překážela hlavně ona, nevyhrála by ČSSD ani komunisté. Volby rozhodla hlavně krize a odmítání reforem a úspor. Česko dohnala vlna, na níž se vezou populisté a extremisté v celé Evropě. Čeští komunisté dokázali sesbírat i protestní hlasy, z nichž v jiných zemích tyje krajní pravice. Hlasy ubrali i ČSSD, která je pro nespokojence málo radikální. Socialisté oblouznění blízkostí moci si to nepřipouštějí a vlastním protireformním populismem nahrávají straně, která je nakonec může převálcovat. Nebylo by to v české historii poprvé.
Financial Times: Cena za evropský mír
Norský Nobelův výbor má občas zvláštní smysl pro načasování. V roce 2009 způsobil rozruch, když mírovou cenu udělil Baracku Obamovi, který ještě nebyl ve funkci ani rok. Podobné vášně budí i ocenění Evropské unie. Ta se dnes zmítá v krizi, Řecko a Španělsko jsou krok od ekonomické a sociální katastrofy.
Bezprostřední reakce proto často zněly tak, že dnešní obraz EU připomíná leccos, jen ne „mír“. Nobelův výbor ovšem hledí na delší historii. Tvrdí, že unie a její předchůdci „po šest desítek let přispívali k míru a zklidnění, k demokracii a prosazování lidských práv v Evropě“. To je správný soud. Od padesátých let byla ekonomická integrace evropských národů základním kamenem míru na kontinentu. Za to si Nobelovu cenu zasloužila.
Die Welt: Hrozí nová válka
„Trčíš-li v díře, přestaň hrabat.“ Americké přísloví zřejmě nedolehlo k uším syrského diktátora. Asad nyní uzavřel syrský vzdušný prostor Turecku. To hned kontrovalo a zakázalo přelet nad svým územím syrským letadlům.
Konflikt je velmi vážný. Dnešní stav v podstatě odpovídá tomu, čemu se obvykle říká válka nízké intenzity. Budoucnost je nejasná, strategie chybí. Chce snad Asad odradit Turky od další podpory syrských povstalců? Silnému muži v Damašku a jeho generalitě zřejmě nemůže nic zabránit ve vyostření konfliktu až k bodu, v němž Turci na Sýrii skutečně zaútočí.
Čtěte také:
Voliči rozhodli. S reformami je konec
V Bruselu se přou, kdo převezme Nobelovu cenu
Turecké území zasáhly další střely ze Sýrie
Zda dojde k válce v řádu dnů či týdnů, neumí nikdo s jistotou říci. Ale nikdo to nemůže ani vyloučit. Syrský diktátor se zřejmě kvůli zásobám chemických a biologických zbraní považuje za nezranitelného. V tom se ale může mýlit. Podpora Rusů může rychle opadnout, protože Moskva si to nechce v arabském světě rozházet a navíc ji může děsit, že zbraně hromadného ničení by si našly cestu na Kavkaz a dál na sever.
