Přepřahat se asi bude i v podhradí
Muže z nouze si do čela státu na příštích pět let zvolilo Slovensko. To ale není pro vývoj země rozhodující. Největší a v nedalekém budoucnu pravděpodobně dobře zúročený užitek přinesla volba nového slovenského prezidenta opoziční straně Směr a osobně jejímu předsedovi Robertu Ficovi.
Zázrak.
Zvolení třiašedesátiletého Ivana Gašparoviče prezidentem je větší šok, než kdyby v Česku vyhrál Petr Pithart nebo Jan Sokol. Před třemi měsíci byl nový slovenský prezident zkrachovalým politikem bez perspektivy. Když se v červenci 2002 společně s Martou Aibekovou utrhli od Mečiarova HZDS a založili novou stranu Hnutí za demokracii, nedostali se v zářijových volbách přes pětiprocentní hranici a zůstali mimo slovenský parlament. Ivan Gašparovič se vrátil na docentské místo na bratislavské právnické fakultě. Zdálo se, že je vymalováno. Tím spíš, že HZDS i bez Gašparoviče volby vyhrálo. Pravda, bez jakéhokoli mocenského efektu.
Ve stínu.
Gašparovičův životopis není životopisem vyznavače silných zážitků. Po několikaleté praxi prokurátora strávil větší část odborné kariéry v klidu bratislavské právnické fakulty. Politikou pak kráčel ve stínu a závětří Vladimíra Mečiara. V letech 1990 až 1992 byl generálním prokurátorem ČSFR. V roce 1991 pomáhal Mečiarovi zakládat Hnutí za demokratické Slovensko (dnes Lidová strana-Hnutí za demokratické Slovensko) a loajálně s ním dvanáct a půl roku zažíval všechny vzestupy a pády. Díky tomu byl i šest a půl roku předsedou slovenského parlamentu.
Svůj odchod z HZDS dnes líčí jako názorový rozchod. Jeho nová strana ovšem vyjádřila distanc od HZDS svérázně: názorové rozdíly nezabránily Ivanu Gašparovičovi, aby se pokusil využít větru v Mečiarových plachtách. Hnutí za demokracii použilo zavádějící zkratku HZD. Možná je blíže pravdě prozaičtější vysvětlení politického rozchodu obou mužů: Ivan Gašparovič zanevřel na HZDS proto, že se nedostal na stranickou kandidátku pro poslední parlamentní volby.
Náhoda.
Svět by byl dnes jinde, kdyby v roce 2000 získal Al Gore na Floridě ve volebním souboji s Georgem Bushem o 537 hlasů víc. Jiné by bylo i Slovensko, kdyby Ivan Gašparovič v prvním kole voleb o pouhých 3 644 hlasů nepřeskočil vládního favorita Eduarda Kukana. Slovenští politologové dnes tvrdí, že projít Kukan místo Gašparoviče do druhého kola, byl Vladimír Mečiar prezidentem. Se stejnou rozhodností před volbami říkali, že Eduard Kukan je jasným Schusterovým nástupcem. Domýšlivý šéf slovenské diplomacie tomu nakonec uvěřil.
Tvrdí se také, že rozčilená rada Mikuláše Dzurindy a dalších koaličních šéfů svým příznivcům, aby ignorovali druhé kolo prezidentských voleb, vědomě dláždila cestu Vladimíru Mečiarovi. K tomuto závěru lze dojít na základě toho, že šéf LS–HZDS během předvolební kampaně přistupoval k Dzurindově koalici neobvykle vstřícně, zatímco Ivan Gašparovič založil kampaň na její kritice. Stejný nárok na správnost má ale prosté vysvětlení, že Mikuláš Dzurinda svou výzvou nic dalekosáhlého nesledoval a prostě ztratil nervy. Konečné výsledky mimo to svědčí o tom, že ti koaliční příznivci, kteří přišli k urnám ve druhém kole, Mečiarovi stejně nevěřili a raději volili méně silnou osobnost.
Hon na Vlada?
Kdyby se druhého kola zúčastnilo méně než 43 procent voličů, kteří nakonec přišli, měl prý Vladimír Mečiar větší šance. Peter Weiss, někdejší místopředseda slovenského parlamentu a bývalý šéf postkomunistické Strany demokratické levice, dnes už politolog a vědecký pracovník, dokonce s ohledem na předpokládaný počet příznivců LS-HZDS soudí, že Mečiarovou dead-line bylo 35 procent volební účasti.
Sám „božský Vlado“, který neunesl porážku podobně jako Miloš Zeman, vysvětluje svůj neúspěch stejně jako před pěti lety: psychózou „Hlavně ne Mečiar“, nepřízní sdělovacích prostředků i politologů. Vliv to určitě mělo. Slova o údajném zděšení „struktur EU a NATO“ z případného Mečiarova vítězství zněla často a na voliče působila. Stojí ale za připomenutí, jak na zvolení Ivana Gašparoviče reagoval šéf Delegace Evropské komise ve Slovenské republice Eric van der Linden: „Myslím si, že jako budoucí prezident uplatní pan Gašparovič své velké politické zkušenosti tak, aby země šla správným směrem.“ Je pravděpodobné, že na případné zvolení Vladimíra Mečiara by byl reagoval stejně.
Mocenský zlom.
Lze však přijít i s jinou interpretací obsahu voleb: Co když se nehlasovalo ani tak o prezidentovi, jako o vládě? Co když překvapivý výsledek není ani tak o tom, kdo zaujme mocensky nevýznamný post na bratislavském hradě, jako o tom, kdo bude v příštích letech na Slovensku reálně vládnout?
Zlom do předvolebního vývoje vnesl 15. březen, kdy Ivanu Gašparovičovi veřejně vyhlásila podporu strana Směr. Z outsidera se stal černý kůň, aniž se to ovšem výrazněji projevilo v předvolebních průzkumech. I to svědčí o jejich kvalitě. Levicově, nacionálně a mírně populisticky laděný Směr, který Róbert Fico založil v prosinci 1999, se v roce 2002 na první pokus dostal do parlamentu s impozantním podílem 13,5 procenta hlasů a nyní je zjevně nejakceschopnější a politicky nejperspektivnější opoziční silou. V prvním průzkumu preferencí po prezidentských volbách mu Ústav pro výzkum veřejného mínění spočítal 23,2procentní voličskou podporu (LS-HZDS 20,1 procenta, Slovenská demokratická a křesťanská unie Mikuláše Dzurindy 11,1 procenta atd.).
Současným vývojem těžce zkoušený Dzurinda si myslí, že podporou Gašparovičovi se Směr rozhodl „podle větru a ne podle svého vlastního přesvědčení“. To je problematické tvrzení už vzhledem k volebním výsledkům a Róbert Fico si za to premiéra vychutnává. I když náhoda a štěstí hrály svoji roli, je nepopiratelné, že Směr se na vývoji voleb nesvezl, ale že ho významně ovlivnil. Když selhal jeden pokus zasáhnout vládní koalici – referendum o důvěře vládě – zdařil se jiný: volba prezidenta.
Zkouška nanečisto.
Stojí za pozornost, že zatímco Ivan Gašparovič byl vítězstvím zaskočen a zmohl se jen na obligátní prohlášení o stmelující prezidentově roli, jeho bývalý student z právnické fakulty Róbert Fico přišel se vskutku státnickým prohlášením. Za zvolení Gašparoviče poděkoval všem voličům, institucím a osobnostem, „zejména představitelům katolické a evangelické církve, kteří ctí nástroje demokracie a v tomto smyslu vyzvali k účasti ve volbách.“
„Pro Směr je důležité,“ konstatoval též Robert Fico, „že jeho voličská základna se v krátkém čase identifikovala s názorem politických orgánů Směru podpořit kandidáta mimo struktury strany Směr.“ Identifikace voličské základny je opravdu velmi důležitá, ba klíčová. Směr si při prezidentských volbách s úspěchem nanečisto vyzkoušel svou sílu pro příští volby parlamentní. Minulý týden Fico nabídl spolupráci LS-HZDS. Dokonce aniž by výslovně požadoval odchod Vladimíra Mečiara z čela strany. Ve Směru pravděpodobně skončí i nynější tři a půl procenta voličských preferencí Gašparovičovy HZD, protože prezident ohlásil, že chce být nestranický.
Něco se stane.
Směr posiluje v době, kdy se drolí pravicová vládní koalice a Mikuláš Dzurinda údajně dostal ultimátum od předsedů Strany maďarské koalice (9,5 procenta preferencí) a Křesťanskodemokratické strany (7,6 procenta): buď do pondělí 27. dubna písemně zaručí, že vláda má v parlamentu většinovou podporu, anebo se něco stane. Co, to Béla Bugár a Pavol Hrušovský neřekli. Ale šéf maďarské koalice už před nedávnem vyzval Dzurindu, aby následoval Leszka Millera, počkal si na vstup do EU, a pak rezignoval. S písemnou zárukou parlamentní většiny to má totiž premiér vachrlaté, když dnes má koalice ve 150členném parlamentu jistých jen 67 křesel.
Podle francouzského deníku Le Figaro by Ivan Gašparovič mohl pod vlivem Róberta Fica využít každou příležitost, aby vládě ztrpčoval život vetováním zákonů. To je, vzhledem k současnému vývoji, prognóza velmi optimistická. Vládu čekají horší věci a Robert Fico k tomu prezidenta asi ani nebude potřebovat.
