Ústava neprošla, událostí roku byl pralinkový summit
V preambuli nové ústavy Evropské unie, kterou se zatím nepodařilo schválit, je následující citát: „Naše ústava se nazývá demokracií, protože moc je v rukou nikoliv menšiny, nýbrž největšího počtu.“ Autorem výroku byl starořecký pozorovatel mezinárodních vztahů Thúkydidés, který žil v pátém století před Kristem. Britský ministr zahraničí Jack Straw dal před bruselským summitem o ústavě (12. až 13. prosince) najevo, že se mu citace Thúkydida vůbec nelíbí. „Je známý tím, že nebyl demokrat,“ uvedl Straw.
Konventu, jemuž šéfoval bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d´Estaing, se ovšem zařazením Thúkydidových slov do návrhu ústavy – předloženém letos v létě - povedl nechtěný kousek. Právě učení starořeckého analytika totiž nejlépe charakterizuje nedávný bruselský summit. Posuďte sami: Thúkydidés považoval za rozhodující mocenské a materiální aspekty politiky a ukazoval, jak mají navrch nad ideologií, mezinárodním právem, etikou a rétorikou. (Uvádí to publikace Petr Drulák: Teorie mezinárodních vztahů.) A letošní vrcholná schůzka v Bruselu vstoupí do historie především tím, jak národní zájmy zase jednou převážily nad celoevropskými ideály.
Obava z rozšíření.
Je nutné dodat, že celá historie Evropské unie je buď přímo o uskutečňování nových ideálů, nebo alespoň o tom, že řada států dospěla k závěru, podle něhož sjednocená Evropa odpovídá jejich zájmům. O to složitější mohlo být bruselské vystřízlivění. Jednotlivé státy se zasekly na tom, jaké přesně mají být hlasovací procedury v Radě ministrů. V podstatě jde o zástupné téma. „Hlasovací práva mají význam pouze tehdy, když panuje nedůvěra,“ napsal v listu Financial Times komentátor Wolfgang Munchau.
Unie se má v příštím roce rozšířit na 25 členů a mnozí se obávají, že v tak velkém počtu už nebude moci efektivně fungovat. To, že polský premiér Leszek Miller dával už dlouho před summitem najevo, že jeho země v žádném případě nebude chtít ustoupit, tyto obavy dále posílilo. Všichni si uvědomují, že právě Polsko je největší ze států, o něž se Evropská unie rozšíří. Postoj Varšavy byl přitom evidentně sobecký, byť polští politici – v Thúkydidově duchu – řečnili o vyšších cílech. Polsko zkrátka chtělo podobně jako Španělsko uchovat hlasovací systém podle smlouvy z Nice, který oběma těmto zemím dával skoro stejný počet hlasů jako Německu a dalším velkým státům. Ve Varšavě i v Madridu zcela pominuli to, že mechanismus z Nice je příliš komplikovaný a netransparentní.
Chirac sklidil kritiku.
Dlouhodobý postoj Polska a Španělska vedl k tomu, že třeba francouzský prezident Jacques Chirac přijel do Bruselu s rozhodnutím nechat summit zkrachovat. I on tím ovšem prokázal, že daleko lépe mu jde prosazování vlastních ambicí než hledání složitého kompromisu. Zatímco Millera v Polsku téměř všichni chválili, Chirac ve Francii sklidil ostrou kritiku médií. Daniel Vernet v listu Le Monde prezidenta nepřímo upozornil, že nestačí mít dobré plány. Je nutné být také trpělivý při přesvědčování spojenců.
Z tohoto pohledu je Polsko právem zdrojem největších obav. Zatímco v jiných státech – včetně Španělska - se profiluje opozice, která by mohla být v jednáních na půdě unie vstřícnější, Leszek Miller je na současné polské politické scéně mezi nacionalisty a populisty vlastně holubicí. Ostatní strany by hájily hlasovací systém z Nice s ještě větší vervou.
Rozšíření Evropské unie o Polsko však rozhodně není jediným důvodem, proč se v unii více než v minulosti prosazují národní zájmy. (Nemluvě o dalších přistupujících zemích, které se při jednáních o ústavě zdaleka nechovaly tak tvrdohlavě jako Poláci.) Velkou roli hraje vývoj v Německu, které se v zahraniční politice zbavuje svých komplexů z nacistických dob.
Němci jako Francouzi.
Zatímco v minulosti málokdo pochyboval o tom, že Německo musí jako viník 2. světové války přinést hlavní oběti na oltář sjednocování Evropy – třeba i ve formě nejvyšších příspěvků do evropského rozpočtu, po pádu Berlínské zdi a ještě výrazněji po konci éry kancléře Helmuta Kohla se Spolková republika stává normálním státem. U Francie se nikdy příliš nepochybovalo o tom, že při budování Evropy myslí především na vlastní ambice. Podobné to je třeba s Brity. Současný kabinet Gerharda Schrödera ukazuje, že Berlín se v budoucnu nemíní v tomto směru příliš lišit.
„Začínáme se trochu více podobat Francii a Británii,“ uvedl podle citace Financial Times nejmenovaný německý diplomat. Podíváme-li se na věc touto optikou, je jasné, proč Schröder v Bruselu nechtěl ustoupit Polákům či Španělům ani o milimetr. Přebírání francouzských metod však může být kontraproduktivní, pokud chce být Berlín (společně s Paříží) vnímán jako motor další evropské integrace.
Neústupnost Němců a Francouzů v Bruselu dávají pozorovatelé do souvislosti s tím, co se stalo už v listopadu. Tehdy se obě země vyhnuly hrozbě sankcí za porušování Paktu stability, podle něhož by rozpočtové deficity neměly překročit hranici tří procent hrubého domácího produktu. I když představitelé Berlína a Paříže získali dostatek spojenců, aby své kritiky v Radě EU přehlasovali, dali svým postojem najevo, že ne vždy se hodlají řídit přijatými pravidly. Zpochybnili tak zároveň svůj postoj k chystané ústavě.
Kdo se směje naposled…
Navzdory veškeré kritice Německa a Francie však nelze opomenout, že některé jejich iniciativy nejsou vůbec neúspěšné. Událostí tohoto roku v Evropské unii se mělo stát schválení ústavy. Chyba. Ve skutečnosti se jí stala dlouho zesměšňovaná událost – takzvaný pralinkový summit čtyř zemí, jež americký ministr obrany Donald Rumsfeld označil za „starou Evropu“.
Němci, Francouzi, Belgičané a Lucemburčané se na konci dubna sešli rovněž v Bruselu proto, aby iniciovali vznik Evropské obranné unie. Nebylo pochyb o tom, že šlo o reakci na americkou válku v Iráku, vůči níž měla čtyřka velké výhrady. Právě z tohoto důvodu vyvolal pralinkový summit téměř hysterickou reakci i v řadě členských či přistupujících zemích unie, které měly strach, že cílem je oslabení bezpečnostní vazby na Spojené státy.
Jenže Německo a Francie si tentokrát zachovaly potřebnou dávku realismu. Od počátku zřejmě počítaly s tím, že bude nutné najít cestu k zapojení Británie – vedle Francie jedné ze dvou vojenských velmocí Evropské unie. Už na summitu čtyř bylo jasně řečeno, že evropská obranná iniciativa rozhodně není namířena proti NATO. Tím se zachovala naděje, že se později budou moci zapojit i atlanticky naladění Evropané.
Nabuzeni úspěchem.
Návrhy ze summitu čtyř se při jednáních s Brity pochopitelně dále upravovaly. To však nebylo pro nikoho překvapením. Výsledek se dostavil. Prosincový summit v Bruselu sice nepřinesl dohodu o ústavě, ale na evropské obranné politice se členské země shodly. Dokonce i na tom, že Evropská unie bude mít vlastní vojenskou plánovací buňku (což bylo dlouho sporné téma), byť hlavní bezpečnostní organizací nadále zůstává NATO.
Summit čtyř však především ukázal odhodlání Francie a Německa přijít s vlastní iniciativou v té či oné oblasti, pokud nebude možná širší dohoda v celé Evropské unii. Další vývoj potom potvrdil, že aktivitu německo-francouzského tandemu nadále všichni sledují s velkou pozorností. A jestliže se nakonec připojili i Britové, jasně všem sdělili, že v jejich zájmu není zůstávat mimo. Lepší je se k Němcům a Francouzům přidat a mít vliv na to, co se v Berlíně a Paříži aranžuje.
Německo a Francii však tento úspěch nabudil natolik, že se v prosinci pustily do riskantní hry. Proto Chirac i Schröder mluvili o dvourychlostní Evropě, v níž se vytvoří tvrdé jádro „rychlejších“ zemí. Otázkou však je, jak daleko opravdu hodlají Francouzi a Němci v těchto plánech zajít. Proč vlastně ztroskotal bruselský summit? Kvůli snaze vytvořit tvrdé jádro? Nebo proto, že bylo nutné vytrestat Poláky a říci jim, že není možné, aby se vše točilo kolem nich?
Miller v klidu.
Leszek Miller, který se po návratu z Bruselu vrátil na nemocniční lůžko, v němž si léčí zranění po havárii vrtulníku, zůstával klidný. Nedokáže si představit, jak by dvourychlostní Evropa mohla fungovat. Dokonce ani dopis šesti zemí, plátců do evropského rozpočtu, který následoval hned po krachu ústavy, Millera nevyvedl z míry. Reportérům z listu Gazeta Wyborcza řekl, že kancléř Schröder ho o snaze omezit evropský rozpočet informoval už v září. S jednáním o ústavě to tedy nemá nic společného, byť někdo mohl chtít, aby to tak vypadalo.
Opravdový zájem o dvourychlostní Evropu se ale na starém kontinentu příliš neobjevuje. Aktivnější jsou v tomto směru pouze dvě země: Belgie a Francie. Ani kancléř Schröder není touto vizí nadšen, byť ji nevylučuje. Millerovi se skutečně může zdát ona rákoska, kterou vyrobili Francouzi s Němci v Bruselu, směšnou.
Na druhé straně je pravda i to, že pokud by Poláci nadále pokračovali ve své tvrdohlavé strategii, asi by to zastánce tvrdého jádra povzbudilo. A kdyby už taková skupina zemí vznikla, zopakoval by se efekt známý z formování obranné politiky – málokdo by chtěl být mimo. Francouzi a Němci se na případný postoj zeptali i českého premiéra Vladimíra Špidly. Ten odpověděl, že Češi vždy budou u všeho nového. Zabránit tomu může snad jen vítězství ODS v příštích volbách.
