Politici z euroatlantické zóny označili nový plynový kartel...
Celý podtitul:
Politici z euroatlantické zóny označili nový plynový kartel, jemuž dominuje Rusko, za zcela nepřijatelný
Když se drobná havěť proháněla ve vodách diluviálního moře, neměla ani tušení, že se v budoucnu stane jedním z rozhodujících činitelů světové politiky. Boje o přístup k ropě – a později i k zemnímu plynu – formovaly mezinárodní politiku 20. století někdy mnohem výrazněji než prosazování různých ideologií. Minulé století na ropě vyrostlo – a současné v tom pokračuje. Rozdíl je snad pouze v tom, že hladových krků neutěšeně přibývá. Pokud byla dříve ropa i plyn spotřebitelskou doménou vyspělých zemí euroatlantického prostoru, natahují nyní ruce stále důrazněji také státy střední a východní Asie, jejichž tempa průmyslového rozvoje jsou rychlejší než historická industrializace Evropy či USA. Hlad po energiích proto skokově narůstá, a není tudíž obtížně dohlédnutelná doba, kdy poptávka trvale a neměně převýší nabídku.
MOCNÝ OPEC
Z geografického hlediska rozmístění zásob energetických surovin se zdá, že zatímco křesťanský Pán Bůh nadělil svým ovečkám pro zahřátí spíše uhlí a dřevo, Alláh zásobil své věřící ropou a zemním plynem. Výjimky přitom spíše potvrzují pravidlo. Nerovnoměrnost v geografické lokaci nalezišť kapalných a plynných uhlovodíků je příčinou mimořádně vysoké míry závislosti Evropy i USA na importu energetických surovin. Ty tam jsou doby, kdy několik význačných euroamerických petrolejářských společností kontrolovalo rozsáhlé těžební oblasti v Jižní Americe, Asii či Africe. Národní emancipace na těchto kontinentech znamenala významnou ztrátu kontroly tradičních spotřebitelů nad zdroji uhlovodíkových paliv. Země, jejichž ropná produkce významně převyšovala národní spotřebu, založily v roce 1960 ropný kartel OPEC (Organization of Petroleum Exporting Countries), jehož členy je dnes dvanáct států a několik dalších na členství aspiruje. „Kartel“ sice náleží u liberálů mezi neslušná slova a u zaměstnanců státních antimonopolních úřadů vyvolává svědivou vyrážku, to však nemění nic na skutečnosti, že OPEC jím se vším všudy je. Namísto toho, aby producenti ropy soutěžili na volném trhu o přízeň odběratelů, dohadují prodejní ceny a těžební kvóty pro jednotlivé členy. Nadto se zde mísí i faktor politický. OPEC uštědřuje rozmanité klatby odběratelským zemím, které se momentálně znelíbí v arabském světě (podpora Izraele a podobně).
NESMYSLNÝ OGEC
Když se před 30 lety začalo nesměle hovořit o možnostech vzniku obdoby OPECu pro těžbu a vývoz zemního plynu, nebral tyto úvahy nikdo příliš vážně. Založení plynového kartelu OGEC (Organizace zemí vyvážejících plyn) bylo považováno za nesmyslné. Především pak vlivem technologických odlišností v dopravě i skladování ropy a zemního plynu. Úlohu sehrává i konstrukce ceny zemního plynu, jejíž vývoj byl „přivázán“ k vývoji ceny ropy. Ceny plynu proto nemohly vytvářet konkurenci vůči ropě. A země OPECu tím nepřímo určovaly i ceny zemního plynu.
Vývoj se však nezastavil a růst cen uhlovodíkových paliv otevřel dveře pro nové technologie, které více zpřístupnily export zemního plynu. Jaké tedy nastaly změny na trhu se zemním plynem, jenž byl dříve považován trochu za smetanu na energetickém dortu? V prvé řadě je to změna přístupu vlád průmyslově vyspělých zemí k ochraně životního prostředí. Termíny „globální oteplování“ nebo „odpovědnost za klimatické změny“, které dříve náležely spíše do slovníku ekologického undergroundu, se najednou používají na úrovni vlád a renomovaných organizací – OSN, Evropské unie a dalších. Někteří politici se předhánějí v razanci ekologických názorů, jiní však nikoli. Faktem ale je, že fenomény „zdravého životního prostředí“ a „trvale udržitelného rozvoje“ si většinová veřejnost osvojila. A vznikla otázka, co budou politické reprezentace pro tento cíl konat. Ideálním řešením, vedle úspory energie, se jevil právě zemní plyn, jehož parametry ekologickým požadavkům vyhovují nejlépe.
Prudký růst spotřeby zemního plynu, a to i z hlediska perspektivy, představuje značný poptávkový impuls pro producentské země. Cena plynu odvozená od ropy umožňuje ekonomické využívání technologie zkapalňování a následného odpařování zemního plynu. Plynové tankery již brázdí Středozemní i Severní moře skoro 30 let, ale teprve nyní se cena kapalného plynu (LNG) dostala pod hranici standardní ekonomické přijatelnosti. To otevírá příležitost i pro producenty plynu, kteří nemají přístup k plynovodním systémům zásobujícím Evropu.
JAK ZACHOVAT DOMINANCI
Projekt LNG však silně zneklidňuje země, které tradičně plyn exportují do Evropy plynovody a jejichž síla je odvozena od neexistence dopravních alternativ. Jde především o Rusko, které na exportu plynu založilo svou nejen ekonomickou, ale i zahraniční politiku. Dá se říci, že stejně jako působí OPEC v oblasti ropy, fungovalo v Evropě Rusko pro oblast zemního plynu. Hrozba ztráty téměř monopolního postavení evropského dodavatele zemního plynu, od něhož se odvíjí imperiální politika Kremlu, vede k pokusům o nová řešení, která by nadále umožnila zachovat dominantní postavení. Proto Moskva oprášila myšlenku na založení plynového kartelu, v němž dominantní a iniciační úlohu drží Rusko. Jak jinak by ostatně Rusové naplnili grandiózní záměr zvýšit import svého plynu do zemí Evropské unie o 40 procent během následujících sedmi let? Ani složení skupiny „těch, co spolu mluví“, není náhodné. Ekonomické vztahy s Íránem jsou velmi dobré díky ruské podpoře íránského jaderného programu. Katar je zase zemí, v níž má zkapalňování zemního plynu velkou budoucnost. Je přitom zajímavé, že od kartelu se zatím odvrací Alžírsko, přestože dříve bylo počítáno mezi členy nového klubu, i Nigérie, která je velice perspektivním dodavatelem plynu pro Evropu.
NEAKCEPTOVATELNÝ KARTEL
Jak se může tento kartelový projekt nazývaný zkráceně G3 vyvíjet? Myslí to Rusové vážně, nebo je to jenom další mávání rudou muletou před očima západní civilizace s cílem změřit míru její bezbrannosti? První reakce politiků z euroatlantické zóny jsou jednoznačné. Po krátkém zděšení byly podobné snahy označeny za zcela nepřijatelné s tím, že jejich pokračování by mohlo vést k přehodnocení evropské energetické politiky a k odklonu od ruského plynu. Nejtěžší je v diplomacii správně identifikovat, kdy jsou deklarace druhé strany míněny vážně a kdy jde pouze o „bílého psa“ nebo o testovací balonek. Zdá se, že evropská diplomacie vůči Rusku je dosud plná pochybností. Jak jinak si vysvětlit, že proces liberalizace evropského trhu se zemním plynem naplňuje očekávání Kremlu mnohem více než očekávání odběratelů? Jak je možné ignorovat jasné signály o propojení obchodu s plynem se sítí KGB? Zatím posledním zveřejněným kamínkem do mozaiky o úloze bývalých tajných služeb byl koncem srpna článek Jedovatý koktejl v německém týdeníku Der Spiegel. Autor v něm rozkrývá pozadí německé společnosti Gazprom Germania, zaměřené na „nezávislé obchodování se zemním plynem“. Z článku vyplývá, že za německou stranu bylo zřejmě hlavní kvalifikací aktivní působení ve Stasi. Můžeme se domnívat, že v jiných zemích Evropské unie je tomu výrazně jinak? Bývalé Československo bylo pro politické i hospodářské zájmy tehdejšího Sovětského svazu mimořádně důležité jako exportní koridor pro zemní plyn. Bylo těžké rozlišit, který z ruských expertů působících na Tranzitním plynovodu měl další pracovní úvazek – neměli-li jej všichni. Těžko říci, kolik nalezli u nás spřízněných duší – jejich počet však rozhodně nebyl nulový. Se znalostí skutečnosti, že přes slovenské i české území je stále tranzitován plyn, který je z velké části ve vlastnictví Gazpromu, jsou možné obavy o působení „kontrolorů východních zájmů“ velmi oprávněné. Má tedy Česká republika horší postavení než odběratelé ze zemí tradiční unijní patnáctky? Trochu ano. A to kvůli téměř 80procentní závislosti na importu z Ruska. Stejně nebo hůř jsou na tom však i ostatní nové členské země EU. Pokud tedy skutečně bude sjednán plynový kartel, či spíše pokud vůbec začne fungovat, lze očekávat mnoho odvetných opatření ze strany EU. Jejich rozsah by však musel být natolik zásadní a systémový, že by vedl k úplnému přeformulování energetické politiky. A v takovém případě by však vzal za své evropský sen o skvělém životním prostředí a politici by si museli najít nová nosná témata.
SOUVISLOSTI Vzor novému kartelu Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) sdružuje 12 států, jejichž zástupci se pravidelně setkávají ve Vídni a určují, kolik jednotliví členové sdružení v dalším období vytěží ropy. Kartel kontroluje 36 procent vytěžené ropy a přibližně dvě třetiny jejích světových zásob. Od sedmdesátých let, kdy byl OPEC významným činitelem při určování cen ropy, jeho vliv s nově objevenými nalezišti například v Severním moři a Mexickém zálivu a s otevřením Ruska světovým trhům vytrvale klesá.
