Německé úřady vzdorují odpovědnosti za vlastní odpadky
Absurdní jev, kdy elitní policisté hlídají smrdutý odpad v Libčevsi, místo aby stíhali zločince, není jedinou podivností, která nápor německého smetí do české kotliny provází. Tytéž ohořelé kupy odpadků totiž zároveň hlídá bezpečnostní agentura placená majiteli objektu, jimž to ukládá opatření po likvidaci posledního požáru. Jak už vešlo ve známost, požár podvakrát založil neznámý žhář (EURO 9/2006) a pro českou společnost je neúnosné, aby kupy vyhozených oděvů, odstřižku koberců a znečištěných plastů vytříděných z německých popelnic vzplály potřetí. Úřady je tedy nechají hlídat, místo aby obec odpadů zbavily. Jejich rychlý odvoz sliboval nejdřív krajský hejtman Jiří Šulc, potom zástupce České inspekce životního prostředí (ČIŽP) z Ústí nad Labem Jiří Turek a nakonec se do toho vložilo resortní ministerstvo včetně samotného ministra Libora Ambrozka. I premiér Jiří Paroubek několikrát upokojoval své severočeské voliče, že řízení věcí je na správné cestě. „Očekávám, že ministr přijde s návrhem řešení problému včetně rozpočtového opatření,“ vzkázal z nedávné ústecké konference své strany. Zatím se však pokaždé našla nějaká právní klička, aby se po velkých slovech nic nemuselo odvážet. Teď je snaha předat Černého Petra městu Louny, kde sídlí správní úřad s přenesenou působností. Přestože toho byly plné noviny, s odpovědnými správními úředníky ani se starostou Loun Janem Kernerem o tom ještě nikdo nejednal a schůzky se teprve plánují. Kdo na ně má přijít, v Lounech nevědí. „Nemohu se zbavit dojmu, že všichni odvoz nejdřív slíbí, aby byli hezcí, a v tu chvíli už začínají hledat paragrafy, aby to nešlo,“ komentuje situaci starostka Libčevsi Vlasta Staňková, „Jiří Turek z ČIŽP těch překážejících paragrafů našel hned šest.“
Na zpáteční adresy.
Odstrašující efekt může mít smrdutá libčeveská kauza jen tehdy, podaří-li se na náklady viníků vrátit odpady na adresy jejich původců. I tak bude smetí méně o to, které shořelo. Českým úředníkům už k navrácení žádný údaj nechybí. Je známa firma BAU-24, registrovaná v Čechách, která nechala do Libčevsi dovézt tisíce tun odpadu. A jsou známi i jeho němečtí původci. Jenže žádný se ke své odpovědnosti přímo nehlásí. Co je platné, že se pro navrácení odpadků vyslovil spolkový ministr životního prostředí Sigmar Gabriel, když úřady v Sasku-Anhaltsku se jakémukoli příslibu usilovně brání, protože se bojí, že argumenty proti původcům odpadů nejsou dostatečně průkazné. Především argumentují zájmem českých dovozců, jako je BAU-24, o převzetí takového „zboží“, protože to velice vynáší. Jestliže v Německu stojí odstranění odpadu v přepočtu od tří do osmi tisíc korun za tunu, pak je dovoz na černou skládku v Česku zlatým dolem pro obě strany. Producent odpadů přitom obvykle získá falešné potvrzení, že odpad bude v Česku spálen nebo řádně uložen. Přestože to české zákony nedovolují.
Tajemník ministra životního prostředí Daniel Vondrouš označil jednání s německou stranu za velice obtížná a zřejmě ještě dlouho nevedoucí k rozhodnutí odpad převzít zpátky. Česká strana se ovšem nemíní vzdát. Aby touto zásadovostí netrpěli občané Libčevsi, měl by být odpad odvezen a dočasně uložen na zabezpečeném místě. Už už ČIŽP chystala výběrové řízení na firmu, která převoz a dočasné uložení odpadu zabezpečí. Než se však ministerstvo a ČIŽP rozkolébaly k tomu, aby na společnost BAU-24 uvalily půlmilionové až dvoumilionové náklady takového řešení, firma pohotově vyhlásila bankrot. Protože na společnosti v konkurzu nemohou státní orgány vymáhat žádné náhrady, ustrnul odvoz už poněkolikáté na mrtvém bodě.
Virtuální spalování.
Těžko říci, na čem vázne prokazování původu odpadu v Německu. I týdeník EURO ví o potvrzení, že německá společnost DUX vyvezla prostřednictvím společnosti BAU-24 v prosinci a lednu 2102,63 tuny odpadů. Nesrovnalost je však v tom, že adresátem neměla být podle tohoto dokumentu skládka v krechtu nevyužitého libčeveského zemědělského podniku, ale firma T.O.P. UMWELT, provázaná s plzeňskou společností T.O.P. EKO. A ta sama vydala velmi pozoruhodný dokument: „Tímto potvrzujeme energetické využití míchaných plastových obalů firmy BAU-24.“ A vše náležitě doprovodila čísly DIČ i IČO, adresou svého sídla a nečitelným podpisem. Pakliže energetickým využitím nebyly míněny dva požáry, které v Libčevsi později nastaly, pak je potvrzení v příkrém rozporu s následujícím dokumentem.
Jednatel společnosti T.O.P. EKO Zdeněk Jehlík v něm k 31. lednu 2006 po dvou měsících účinnosti ruší smlouvu s firmou BAU-24. Ta smlouva by bývala mohla pokrýt onu potvrzenou transakci, kdyby obsah výpovědi nevypovídal o úplném opaku. „S ohledem na mediální situaci, která vznikla okolo vaší společnosti v oblasti nakládání s odpady, a jelikož výše uvedená smlouva od svého uzavření k dnešnímu dni nebyla naplněna žádnými uskutečněnými dodávkami…“ zdůvodňuje podání výpovědi Jehlík a spolupráci ukončuje.
Na přímý dotaz Jehlík uvádí, že se spalovna T.O.P. EKO specializuje na likvidaci koncentrovaného nebezpečného odpadu v malých množstvích a že na vysokobjemový odpad toho druhu, jaký je v Libčevsi, není uzpůsobena. Navíc, říká, je takřka stoprocentně vytížena. Smlouva s BAU-24, která na rozdíl od výpovědi nebyla k dispozici, prý omezuje spolupráci jen na plasty a obaly v malém množství, od jedné do pěti tun měsíčně. „Oni však nedovezli nic. Možná proto, že likvidace kilogramu odpadu u nás stojí devět korun a uložení na skládku je stokrát levnější,“ připomíná Jehlík.
K závěru, že „spalovna je čistá, nález byl negativní“, dospěl i ředitel plzeňské pobočky ČIŽP Zbyněk Sevelka. Zbývá však nepřehlédnutelná otázka - jak a proč figurovala smlouva s touto spalovnou v domluvách René Grünwalda, šéfa BAU-24, s německými dodavateli odpadu do Libčevsi? Zatím nikde žádná zmínka, že by se tím nějaký kontrolní orgán zabýval.
Prozrazení jízdou.
Odkud, kam a na čí objednávku putoval německý odpad, vypověděly i doklady pěti návěsů s odpadem, které od 5. ledna zadržovala celní správa, když je přistihla na cestě do Libčevsi. Po dvou a půl měsíce se jejich obsah podařilo vrátit zpátky do Německa. Jak sdělil Jiří Nejedlý z ústecké celní správy, náklad posledního návěsu se vrátil k původci 20. března. Tahače tak dlouho čekat nemusely, celníci jejich majitelům nechtěli bránit v podnikání. Přestože se podíleli na nelegálním dovozu, vyšli z toho bez většího postihu.
Jeden z malých autodopravců Lubomír Polívka, známější jako Psanec, velice stojí o to, aby se jeho branže očistila od nepoctivých dovozů. Proto přišel s nápadem prověřit kolečka tachografů u návěsů s takzvanou pochodující podlahou (walking-floor). „Kdo by se ručně nakládal a skládal s tak pochybným materiálem. S největší pravděpodobností dovozci využili vracející se prázdné návěsy s pochodujícími podlahami, které se samy nenápadně vyloží. Těch, které padají v úvahu, není moc,“ tvrdí Psanec, který sám takový návěs vlastní. Je přesvědčen, že tachografová kolečka a řidiči prokážou, odkud kam jeli, a doplní důkazy, jestliže jednotné celní deklarace, které jsou k dispozici, německé straně nestačí. Psanec však nemá pocit, že by se policisté a celníci o jeho návrh zajímali.
Zázrak se nestal.
Firma BAU-24 nereagovala na výzvu ministerstva životního prostředí a neodstranila navezený odpad ke stanovenému termínu v polovině března. Tajuplný René Grünwald, který na radu právního zástupce nakrátko vyjevil svou totožnost a přihlásil se k odpovědnosti za BAU-24, se zase ztratil kdesi v Irsku. Telefony však přestal brát i jeho pražský právník. Ohlášením konkurzu se jim přesto podařilo odzbrojit státní úřady, aby na ně nemohly uvalit exekuci za nařízený odvoz.
Na lounské radnici, která by měla patové situaci zabránit, čekají, s jakou nabídkou přijde ministerstvo. Investovat peníze ze svého rozpočtu do odvozu a pak je vymáhat po BAU-24 nebo čekat, že je uhradí německá strana, lounští zastupitelé už jednou zamítli. V ochotu Loun pomoci už od té doby libčeveská starostka příliš nevěří. S hrůzou pozoruje, jak špína z jedovaté skládky stéká do rybníka, a vymýšlí, koho ještě oslovit se žádostí o pomoc.
