Patrik Hartl píše další knihu. Zase o vztazích. A možná jednou napíše divadelní hru bez herců
Patrik Hartl se směje jako kůň. Vlastně spíš hýká. Je to nakažlivé. Komerčně nejúspěšnější spisovatel beletrie, kmenový autor a režisér divadla Studio Dva tuhle emoci evidentně miluje na divadle i v životě. Když vypráví, že by jednou mohl zkusit napsat divadelní hru bez herce, nesměje se. Zato já ano. Potěší ho to.
Při psaní knih není tak přímočarý. „Knížky jsou velmi intimním prostorem a tam se velmi rád pohybuju v různých valérech emocí. Člověk, když je sám, je otevřenější a citlivější, než když sedí vedle neznámých lidí v divadle. Když vymyslím dráždivou situaci, v knížce ji čtenář ocení, jako divák nikoli. To se týká třeba i myšlenek. Některé věci, když se řeknou nahlas, jsou neakceptovatelné. To je na knížkách krásné. Proto nejraději píšu knížku,“ vysvětluje. Patrik Hartl je na rozhovory velmi skoupý, letos jich poskytl jen pár, týdeník Euro byl poslední. Až do vydání nové knihy si vzal Hartl mediální klid.
Co je těžší. Napsat divadelní hru, nebo knížku?Jaká pravidla třeba?Není úspornost to nejtěžší?
Já toužím, aby byli lidé nadšení.
Snažím se ovšem dělat komedie, které nejsou blbé. Rozdíl mezi komedií chytrou a tou pro hloupé diváky je chytřejší obsah, forma musí být jednoduchá vždy.
Pro vás je smích alfou a omegou…U knížek je to výrazně jiné. Ty jsou velmi intimním prostorem a tam se velmi rád pohybuju v různých valérech emocí. Člověk, když je sám, je otevřenější a citlivější, než když sedí vedle neznámých lidí v divadle. Některé emoce o samotě vstřebává rád a nechce je vstřebávat kolektivně. Jako třeba emoce spojené s erotikou. Když vymyslím dráždivou situaci, v knížce ji čtenář ocení, jako divák nikoli. To se nehodí. Některé věci si člověk může dovolit jen v knize, knížka má tu moc, některé intimní věci se pro jiné médium nehodí. > Je umění nebýt na divadle příliš intelektuální a zároveň nebýt příliš blbý?
Ve smyslu: Neberte ten život příliš vážně, stejně z něj nevylezete živí?
V knihách rozebíráte osudy spousty lidí, na druhé straně píšete hry pro jednoho herce. To nikdo moc nedělá…
Jste spjatý se Studiem Dva. Jak těžké je vybudovat divadlo, které funguje bez dotací a má na několik měsíců dopředu vyprodáno?
Jak se vám povedlo přitáhnout do divadla Studio Dva ty největší hvězdy?
Už jste v zisku?
Nejkrásnější na knihách je, že každý nápad je zcela zdarma. Můžu si dovolit naprosto cokoli. Ta svoboda je absolutní. V divadle musím uvažovat alespoň tak, že je potřeba mít tolik herců, aby se mi vešli do auta, když se jede na zájezd. V knížce mám zhruba 70 postav. To bychom v divadle neutáhli. Nevešli by se ani do šatny, nehledě na to, že by si diváci nepamatovali, kdo je kdo. A jsme u těch pravidel. Chceš-li dělat úspěšnou komedii, minimálně šedesát postav škrtni. A jestli má být super, myslím, že stačí, když v ní jsou čtyři. Za tu hodinu a půl se lidé tak akorát stihnou do nich vžít. A úplně specifická je one man show. Ta vás může zvednout ze židle, protože jste se za tu hodinu a půl vcítila do toho člověka tak, že vás opravdu zajímá, můžete ho obdivovat, vyprovokuje vás, vytvoří se silné pouto. Silnější než mezi divákem a čtyřmi herci. To je zajímavé. Zvláštním experimentálním úkolem by mohlo být napsat divadlo bez herce. Ještě to myslím nikdo nezkusil.
To je pořádná výzva.Jak by to vypadalo?
Co si píšete do kolonky povolání: autor divadelních her, režisér, herec, spisovatel?
Začalo to ale naopak…Tenkrát jsem zjistil, že mi asi komedie půjdou lehce. Na FAMU jsem se rozhodl jít až těsně před maturitou. A na režii jsem šel, protože jsem viděl film o Jimu Morrisonovi, kterého jsem miloval, a ten šel na filmovou režii do Los Angeles.
Do té doby mě to nenapadlo… > Co teď čtete? Dostanete pod stromeček knížky?
Co vám to tu visí na šňůře?(V kanceláři na prádelní šňůře visí hustě popsané stránky.)
Napřed vymýšlím zhruba čtyři měsíce obsahy a ty docela podrobně zaznamenávám.
Když jich mám třeba 75 stran A4, tak je teprve začnu rozepisovat.
Když chci, aby se to dobře četlo, musím dopředu velmi dobře vědět, co se stane za 50 stran.
Vy jste hodně strukturovaný.
Nenarýsovat přesně kaž dý díl, výsledek by nedržel pohromadě. Tak jsem se naučil pracovat. Všechno spolu v knize musí ladit, systematicky se vracím k postavám, si tuacím… Musím vědět, jestli se o někom mám zmínit už ve druhé, nebo třeba až v šesté kapitole. Pro mě je důležité vědět nejen, jak příběh skončí, ale i jak bude postupně probíhat.
O čem ta kniha bude?
Zase vztahy?
To musíte trpět. Některé ty postavy dostávají pěkně zabrat…Já můžu spát se šedesáti ženskými, a nemusím na kožní. A doma mám klid. A všichni jsou se mnou spokojení. Já nemusím být nevěrný, já si všechno představím, napíšu a jsem ukojený.
Škoda že to je nepřenosné…Vy máte ty postavy promakané, prostředí nemocnice nebo fotbalu působí hodně autenticky. Jak se na psaní takové knihy připravujete?
Nepíšu, co mi odborníci říkají, ale vymyšlené situace s nimi konfrontuju.
Třeba můj otec je plastický chirurg, takže ten mi dělal konzultanta. Knihy musejí být autentické, musejí umožnit čtenáři vcítit se do postav. Velmi důležité jsou detaily. Ptám se třeba, kolikrát si myje chirurg za den ruce, jak vypadá večer jeho kůže, na něco lidského, co si lidé umějí představit. To se dozvím od odborníků, i když se často rozesmějí, když jim kladu takové otázky.
Proč jste přestal dávat rozhovory?
Nejdřív jsem měl radost, že někomu můžu říct, co cítím, pak jsem to ale říkal tak často, že mě to přestalo bavit.
Když mluvíte o sobě moc často, je to otravné. Novináři se ptají pořád na to samé. Je to pochopitelné. Nemám nic proti médiím. Vůbec ne. Já jsem měl radost, že si mě někdo všiml, už ale ne.
A taky se ve mně nestihlo nic nového stát. Požádal jsem proto o mediální prázdniny. Dávat pořád rozhovory není ani inspirativní, když máte utříděné myšlenky. V zásadě říkám pořád to samé. Ani vás by to nebavilo. Všechno, co toužím lidem říct, nacpu do knihy. Já vlastně ani nechci, aby se mě na ty nejzajímavější věci někdo ptal.
Při psaní knih si věci jen představuji, nic neriskuji. Mohu spát se šedesáti ženskými, a nemusím na kožní. Patrik Hartl ? Narodil se v roce 1976 v Olomouci. ? Vystudoval filmovou režii na FAMU. ? Za posledních čtrnáct let zrežíroval dvacet dva divadelních inscenací, devět z nich sám napsal. Jeho vlastní komedie Klára a Bára (2006), Soukromý skandál (2011), Hvězda (2013), Hovory o štěstí mezi čtyřma očima (2014), Vysavač (2015), 4 sestry (2016) a Líbánky na Jadranu (2017) měly úspěch a bývají vyprodané. ? Patrik Hartl je kmenovým autorem a režisérem pražského divadla Studio Dva. ? V roce 2012 vyšla knižní prvotina Prvok, Šampón, Tečka a Karel. Jeho druhý román Malý pražský erotikon (2014) se stal nejprodávanějším titulem české beletrie, stejně dopadl i dvojromán Okamžiky štěstí (2016).
O autorovi| Hana Boříková, borikova@mf.cz
