Vláda rozhodla o privatizaci plynárenství. Po pěti letech odkladů je to slušný výkon. Přesto těžko říci, zda ji za něj pochválit, nebo kritizovat. Pro rozhodnutí, které může výrazně ovlivnit makroekonomiku země i ceny plynu pro domácí zákazníky, totiž měla spíše politické než ekonomické důvody.
Sporná je již zvolená metoda, která posílí monopol Transgasu společným prodejem se všemi distribučními firmami. Pro tento způsob prodeje měl kabinet vážný důvod: dlouhodobé smlouvy na nákup ruského a norského plynu (obě typu take or pay), kvůli nimž by Transgasu při odděleném prodeji hrozilo, že nebude mít pro nasmlouvaný plyn zákazníky. Přesto se nynější vláda nemůže vymlouvat, že ji zahnaly do kouta „staré závazky. Druhou a významnější z obou smluv, tu ruskou, totiž podepsal státní podnik Transgas koncem roku 1998. S posvěcením ministerstva, kterému už tehdy vládl Miroslav Grégr.
Rozhodnutí o tom, že plynárenství bude prodáno jako jeden celek, vyvolává další otázku. Proč se v tom případě bude privatizovat už příští rok? Hlavním motorem je nepochybně opoziční smlouva, v níž se vláda ČSSD zavázala (oplátkou za politickou podporu ODS nutnou pro udržení moci), že nebude o privatizaci jen mluvit. Nebýt této smlouvy, není v plynárenství k privatizačnímu spěchu žádný důvod. Zahraniční investoři, kteří do rozvodných firem investovali desítky miliard korun, právě nyní na prodej státních podílů nespěchali. Zvláště když jim bylo jasné, že se kvůli dlouhodobým smlouvám na nákup plynu nebudou moci ucházet o „své distribučky.
Důvodem k rozhodnutí může být snaha naplnit státní pokladnu. Jenže právě teď to asi nebude nutné. Částečně ji naplní privatizace elektroenergetiky schválená začátkem října. A částečně privatizace bank, u nichž je proč spěchat. I dosavadní hospodaření polostátních ústavů ukázalo, že se právě výnos z privatizace bank může s každým odkladem nejen limitně blížit nule, ale být (kvůli nutným sanacím) dokonce ztrátový.
V plynárenství nic takového nehrozí, a prodej tak možná přijde příliš brzy. Uskuteční se ve vzduchoprázdnu, a proto může být méně výnosný. Cenu nabízených firem může snížit fakt, že zájemci budou mít před sebou mnoho neznámých.
Plynárenský trh totiž nemá ani na západ od naší země dosud jasná pravidla. S liberalizací se na rozdíl od elektroenergetiky, v níž má otevřený evropský trh značný náskok, teprve začíná. Není jasné, jaká cena za plyn se časem ustálí, jaké budou poplatky za přenos a kolik se bude platit za péči o vyrovnávací zásoby plynu. Jisté je jen to, že i země EU budou tyto odpovědi hledat.
Rozhodnutí vlády je dobrým krokem, pokud s ním končí období nejistoty o způsobu privatizace plynárenství. Ale jestliže jsou ekonomické důvody momentálně spíše proti zbytečnému spěchu, je škoda, že je opět převálcovaly politické ambice.
(Více k plynárenství na str. 39 a 47)
