Milovníci konspirací mají žně. Trochu husarský a trochu fušerský kousek amerických výsadkářů, kteří zlikvidovali nejen fyzickou osobu bin Ládina, ale také veškeré stopy po samotné likvidaci, zavdal nespočet důvodů pro snadné pochyby. Tak už to v životě chodí. To jen astrologické horoskopy nás podmaňují geometrickou precizností svých konjunkcí. Skutečné dějiny se hemží nápadnými nesrovnalostmi, protimluvy, tajenkami. Počínaje záhadou sedmi kulí v Sarajevu, nevysvětleným úmrtí Hitlera či Stalina nebo vraždou Kennedyho a neprůhledným pozadím naší sametové revoluce konče. Bohnice jsou plné těch, kteří vědí, jak to bylo doopravdy. My ostatní víme jen to, že žité dějiny nejsou soupiskou ověřených faktů, nýbrž snůškou příběhů, o jejichž výklad a závěrečné poučení se vedou nekonečné zápasy.
Jaké je tedy poučení z příběhu bin Ládinova špatně doloženého života a nevyjasněného úmrtí? Svatý válečník vážně uvěřil tomu, že Amerika je prohnilá na kost, že je to obr na hliněných nohou, který se rozsype v prach, jen do něj strčit. Ovšem strčit je třeba náležitě srdnatě. Byla tu jistá zkušenost s americkou ústupností. Odtáhli z Bejrútu po bombovém útoku z roku 1983 nebo ze Somálska v roce 1994 po barbarském hanobení těl padlých amerických mariňáků. Zkraje to skoro tak vypadalo. Znalci jatí ochromující hrůzou při pohledu na bortící se „dvojčata“ vypočítávali důvody, proč válku proti teroru nemůže Západ nikdy vyhrát. Supermoderní síťová organizace se spícími buňkami, partyzánský způsob boje, proti němuž je každá armáda krátká, válka vedená v ulicích západních měst uprostřed nevinných civilistů, nakonec úžas budící ideologie sebevražedného mučednictví, proti níž stojí poživačnost a sobeckost změkčilých západních lidí.
Desetiletí, jež následovalo po impozantním startu Usámova džihádu, znamenalo dokonalý zmar jeho vizionářských nadějí. Amerika ho zklamala na celé čáře. Než by se nechala tupě odvést na jatka, nabídla džihádistům vlastní podmínky boje. Pomocí konvenčních zbraní a regulérních armád, navíc v samotném srdci arabského světa. K beznadějnému střetu se stáhly desetitisíce svatých válečníků, aby si zde pustily žilou. Stal se pravý opak toho, s čím počítal Usáma a čeho se obávali experti. Amerika neuvízla v Iráku beznadějně, nýbrž naopak, dosáhla tam zhruba všeho, co si předsevzala. I se svou zárodečnou demokracií je tato země dnes ostrůvkem stability v regionu.
Zato na vnucených bojištích nadobro uvízl džihád, ztratil životní sílu a samotný smysl svého válčení. Celá konstrukce světového teroru se rozpadla jako domeček z karet. Spící buňky zůstaly spát a byly vychytány ve spánku. Byl to nakonec bin Ládin, kdo musel vést život štvance, jeskynní krysy. Mezitím duch svaté války silně vyvanul, kariéra sebevražedného mučedníka vzhledem k mizerným vyhlídkám dávno neláká arabskou omladinu. Al-Káida, jež se zdála být neporazitelná ve své tajuplné všudypřítomnosti, dávno přežívá v potupné bezvýznamnosti. Za tu dobu její válečníci pozabíjeli tisícinásobně více muslimů než křesťanů či židů. Islámské země se k ní už nechtějí znát, jako by byla prašivá. Poslední události dokazují, že region nabírá jiný směr a bin Ládinova vize mu mnoho neříká. Za příběhem truchlivého vraha nyní byla udělána tlustá čára. I kdyby se zítra vynořily zástupy lžiusámů, jiný a lepší příběh už nenapíšou.
Zcela specifické poučení ze stejné historky vyplývá pro vítěze nad Usámou, amerického prezidenta Baracka Obamu. Když před deseti lety padly k zemi věže „dvojčat“, pronesl Obamův předchůdce před Kongresem památné věty: „Dostaneme je živé nebo mrtvé. Ať už stanou před naším soudem nebo náš soud stane před nimi, spravedlnosti bude učiněno zadost.“ Barack Obama se tehdy připojil ke sboru kapitulantských hlasů obviňujících George Bushe ze zbytečně konfrontační rétoriky vypůjčené z westernových filmů. Když v televizi použil výraz „Spravedlnosti bylo učiněno zadost!“, vědomě, nebo nevědomě navázal na svého předchůdce. Úměra je přímá a Obama si jí nemůže nevšimnout. Je úspěšný jen tehdy, pokud kráčí v Bushových šlépějích.
Státníci, kteří tvrdí, že po zabití zakladatele al-Káidy se svět stal bezpečnějším místem k žití, očividně nepochopili význam příběhu. Svět se nestal bezpečnějším, ale byl v něm obnoven důležitý princip: spravedlnosti nakonec bude dán průchod a zločin neujde jistému trestu, i když lidské mlýny melou stejně pomalu jako ty boží. Pouze s vědomím trvalé platnosti tohoto principu se dá přežít v našem pořád ještě nebezpečném světě. (Více na straně 58.)
