Brusel donutil Řím k rychlé a masivní privatizaci
Italský státní holding IRI (Istituto per la Ricostruzione Industriale, Úřad pro průmyslovou obnovu), který vznikl v hospodářské depresi třicátých let v režii Benita Mussoliniho a který vlastnil stovky italských společností, se podle rozhodnutí vlády z minulého týdne musí k 30. červnu letošního roku rozpadnout: všechno, co ještě drží, se pokusí rozprodat soukromým investorům. Italský stát se tak snaží vyhovět bruselským předpisům o volné soutěži. Lazaret krachujících firem. IRI se zrodil v důsledku světové hospodářské krize v roce 1933, kdy se do potíží dostala naprostá většina italských podniků a s nimi i bank. Stát převzal akcie krachujících firem, které držely banky, a předal je do vlastnictví IRI. Ten se tak stal částečným či stoprocentním majitelem stovek firem včetně slavných značek, jako automobilky Alfa Romeo, tří regionálních telefonních společností, tří větších bank, lodní společnosti Italmare či železáren Ilva. „Takto IRI přežil i po druhé světové válce. Politická scéna neměla zájem zrušit tuto instituci, která se jako státní podnik angažovala v mnoha podnicích, a dokonce celých odvětvích,“ uvedl pro týdeník EURO hlavní komentátor Corriere della Sera a historik Sergio Romano. V padesátých letech vláda pověřila IRI, aby financoval, vybudoval a provozoval dálnice, mezi jeho další akvizice patřily textilky, zbývající regionální telefonické společnosti, a dokonce aerolinky Alitalia. „I když se IRI zrodil v logice první pomoci a zabránil pádu četných firem a bank, po válce odpovídal logice systémové, klientské a voličské, podotýká Romano. Bruselské zadrhnutí. Ještě na počátku sedmdesátých let byl IRI považován za model vzorového státního podniku vykazujícího zisk. Vzorový model ale moc nevydržel. S koncem dekády značné zadlužení, vysoké úrokové sazby, hospodářská recese, japonská konkurence v klíčovém ocelářském průmyslu a vládní snaha, aby IRI přebíral další a další podniky v problémech, způsobily tomuto státnímu holdingu ohromné potíže. V roce 1982 se stal prezidentem instituce profesor ekonomie Romano Prodi, pozdější italský premiér a dnešní předseda Evropské komise. Ten začal s úspornějším hospodařením a s prodeji. Například Alfa Romeo se tak dostala do vlastnictví Fiatu, akcie některých firem se začaly nabízet na veřejném trhu. V roce 1986 se už IRI mohl vykázat ziskem. Po Prodiho odchodu spadla instituce opět do minusu, ometl se dokonce kolem ní skandál, když byl její šéf Franco Nobili zatčen v protikorupčním tažení. V roce 1993 tak byl opět povolán Prodi. Devadesátá léta však s sebou přinesla kromě místních korupčních afér i Maastrichtské smlouvy. Pokud chtěla Itálie splnit kritéria nízkého deficitu a snížit veřejné zadlužení, aby se kvalifikovala do měnové unie, pokud se chtěla vyhnout kritice, že subvencované státní firmy porušují pravidla volné soutěže, musela s IRI udělat pokud možno krátký proces. Evropská komise se s Římem dohodly, že IRI bude rozpouštěn a svoje podíly ve firmách prodá. Smrt byla stanovena na rok 2000. Plnič státní pokladny. Rozpouštění instituce bylo ovšem doprovázeno politickými, finančními i technickými problémy. Masivně prodávat se začalo od roku 1994, kdy na post prezidenta IRI nastoupil Gian Maria Gros–Pietro. V samotném roce 1997 IRI přinesl do státní kasy v přepočtu 1,5 miliardy dolarů, včetně příjmů z prodeje Telecom Italia a Banco di Roma. O rok později se podařilo udat mezi jinými loďařskou společnost Triestino. Nynější, a tudíž poslední ředitel této instituce Piero Gnudi, který nastoupil v roce 1999, dostal za úkol prodat pokud možno celý zbytek. Nejde o žádné malé kousky. Vloni se například prodala třetina dálniční sítě Autostrade, kterou získal Edizione Holding, vedený rodinnou oděvní firmou Benetton. Stejně se našli kupci pro energetický koncern Enel, jehož úpis akcií se stal vloni jedním z největších primárních úpisů akcií na světě (EURO 44/1999). V portfoliu IRI se stále ještě nachází nadpoloviční podíl v aerolinkách Alitalia a letiště Aeroporti di Roma, sto procent společnosti poskytující finanční služby Cofiri, v rádiu a televizi RAI, loďařské společnosti Fincantieri a hlavně v průmyslové skupině Finmeccanica. Ta bude největším oříškem pro svou velikost a 60 tisíc zaměstnanců. Ačkoliv do konce života IRI zbývají necelé tři měsíce, zprivatizována do tohoto data bude necelá polovina těchto podílů. Zbytek snad do konce roku pod patronací ministerstva financí. Za posledních osm let zprivatizoval státní holding IRI aktiva v hodnotě přesahující 35 miliard dolarů, část se prodávala na milánské burze. Italští drobní investoři se jen hrnuli, aby akcie skupovali. IRI celkem našel nové majitele pro více než 360 společností a dceřiných firem, velkou část z nich ze zahraničí. Prodeje firem držených IRI nakonec pomohly Itálii snížit veřejný dluh přesahující v polovině devadesátých let 125 procent HDP na loňských 115 procent.
