Na Slovanském ostrově se 3. dubna 1933 konala veřejná schůze Národní ligy. Hlavním řečníkem měl být předseda Ligy Jiří Stříbrný, jenže víc než polovinu z 500 hostů tvořili místo fašistů mladí komunisté a sociální demokraté. Už když Stříbrný kráčel na pódium, ozvaly se výkřiky - byly dva měsíce po nástupu nacistů v Německu k moci - „ani Hitler, ani Stříbrný“- a když začal mluvit, přehlušil ho pískot. Hned poté se na narušitele vrhli ligističtí „pořadatelé“ - několik desítek vycvičených rváčů s bílými košilemi a rudými vázankami, nad hlavami se objevily židle a půllitry začaly létat vzduchem.
Kdo vyhrál, těžko říct, protože vítězstvím se holedbaly obě strany.
Sociálnědemokratické Právo lidu tvrdilo, že „šejdristé“ (ligisté) utrpěli výprask „a dali se na zbabělý útěk - co nešlo dveřmi, utíkalo okny“. Stříbrného Polední list se pro změnu vychloubal, že výprask dostala levice a holedbal se, že pořadatelé museli „těch několik svedených nebo zaplacených chlapců vyvést na čerstvý vzduch, který prý bude ostatně již „vbrzku vanout československým nacionalistickým státem“.
Hitler nebyl nemocný. Měl jen absťák
Jenže na zemi zůstal ležet čtyřiadvacetiletý student filozofie a sociální demokrat Emanuel Zahradníček. Nejdřív to s ním nevypadalo tak zle, jenže po necelých 14 dnech zemřel a pitva ukázala, že mu úder židlí prorazil lebku. Takto právě před 85 lety zemřela nejznámější - nesprávně se tvrdí, že také vůbec první - oběť českého prvorepublikového fašismu.
Politika násilí
Jestliže ředitel brněnského Národního divadla Martin Glaser tvrdí, že mu vpád „vylepanců“ z hnutí Slušní lidé na jeviště připomněl „filmy o nástupu fašismu“, nikdo mu jeho názor nebere, pravdou však je, že za první republiky by něco takového skončilo nejspíš daleko krvavěji.
Tehdejší fašisté považovali násilí za vcelku běžný politický prostředek, a radikální levice se jim v tom vyrovnala. Rozbíjení schůzí a bití oponentů byly vcelku běžné kratochvíle a došlo dokonce i k jednomu - málem vážně míněnému - pokusu o puč.
Násilně se český fašismus projevoval hned od poloviny 20. let, kdy najednou vyrostl v mocné hnutí s desítkami tisíc příznivců. První obětí ve skutečnosti nebyl známý Zahradníček, ale jakýsi - dnes zapomenutý - komunista, který již v dubnu 1927 utrpěl během rvačky levičáků s fašisty ve Všenorech zranění hlavy a po pár dnech zemřel. Jen o měsíc později fašisté ztloukli advokáta, politika a Masarykova muže na špinavou práci Václava Boučka.
Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:
Prezidentská demokracie
Vypravili za ním do Berouna náklaďák plný rváčů a během schůze byl Bouček dle Národní politiky sražen na zem, „udeřen holí do hlavy, ztýrán“ a jeho žena jedním „surovcem udeřena, až omdlela“. Všechny tři případy se sice dostaly před soud, nicméně hlavní viníci unikli, a tak nejvyšší tresty nepřesáhly několik měsíců.
V srpnu onoho roku 1927 navíc fašistické „komando“ přepadlo letní byt úředníka ministerstva obrany Josefa Vorla na Sázavě a s pistolí v ruce se pokusilo uloupit dokumenty, které měly pomoci vůdci Národní obce fašistické generálu Radolovi Gajdovi v řízení před armádním kárným výborem. Skončilo to fiaskem, nicméně stejně špatně se dařilo i policii a justici: soudy se táhly čtyři roky a Radola Gajda nakonec dostal pouhé dva měsíce vězení.
Operetní puč
Nejhůře bylo v lednu 1933, kdy asi 70 fašistů přepadlo brněnská kasárna v Židenicích a plánovalo, že - slovy jejich vyšinutého vůdce Ladislava Kobsinka - „potáhnou na Prahu“ a provedou státní převrat. Útok si sice vyžádal jeden lidský život a pět raněných, ale fašisté - jádro skupiny tvořili nezaměstnaní z Bučovicka - ho pojali dost operetně. Dohromady měli jen asi deset revolverů, Kobsinek navíc při prvních obtížích utekl, a tak vojáci brzy dostali kasárna pod kontrolu.
Ze soudních protokolů plyne, že většina „bučovických bohatýrů“ vůbec netušila, do čeho jde. Jedni tvrdili, že bojovali proti komunistickému puči („v Moskvě mají ten koncern, či jak se to nazývá“), jiní vysvětlovali, že se cestou do Brna chtěli poprvé v životě svézt autobusem, další kvůli opilosti nevěděli o světě a nejlepší ze všech byl dělník Josef Vystavěl (dle Lidových novin „poctivý český Honza“) z Chvalkovic, který svou účast vysvětlil slovy: „Myslel jsem si, abych holt nebyl hňup, abych něco věděl, tož jsem šel.“
Operetnost a bezzubost byly naštěstí -kromě přirozeného sklonu k násilí - další charakteristikou prvorepublikového fašismu.
Přečtěte si také:
Válka o bagouny aneb Cla za velké hospodářské krize
Sedláci, továrníci a pan prezident. Už prvorepublikoví politici žili na vysoké noze
Na jasném čele lehký stín. Stalina i Gottwalda odvezli na lafetě
Jen ty mašiny roztlučme aneb Proč textilky přiváděly lidi do náruče komunismu
