Ministryně Anna Lidhová zemřela čtyři dny před referendem
Zatím to nikdo neví. Proč neznámý útočník pobodal ve stockholmském supermarketu švédskou ministryni zahraničí Annu Lindhovou tak vážně, že 11. září na následky zranění zemřela?
První asociace byla pochopitelná: vražedný útok se odehrál několik dní před důležitým referendem o přijetí jednotné měny euro, a populární ministryně patřila mezi hlavní propagátory švédského ANO. Jenže – změnila by (a změní) její smrt něco? Švédský parlament držel minulý čtvrtek pietní okamžiky ticha, státní vlajka vlála na půl žerdi, a takřka pod ní švédský premiér prohlásil: nedělní referendum se uskuteční. „Učinit opak,“ řekl Göran Persson, „by znamenalo ustupovat násilí.“
V každém případě: ať už bude útočník dopaden, nebo nebude, ať už se jako motiv vraždy nakonec ukáže cokoli, Švédsko chápe útok na Annu Lindhovou coby útok na politickou kulturu země, coby útok na švédský způsob života vůbec. Jeho součástí je například takřka absolutní přístupnost politiků. Anna Lindhová, podobně jako řada dalších švédských veřejných činitelů, nevyužívala služeb bodyguardů.
Smrt oblíbené ministryně zahraničí ale může leccos změnit; a to nejen ve Švédsku, ale i v dalších severských státech, které navzdory mnohým bezpečnostním opatřením, zavedeným ve světě, nijak nezměnily politiku občanské důvěry a otevřenosti. Vražda z minulého týdne pravděpodobně umožní některým kritikům nastolit veřejnou diskusi o tom, zda pohyb politiků bez jakékoli ochrany je tím nejrozumnějším výrazem otevřené společnosti. Její zastánci si to ovšem uvědomují, a již se nechali slyšet: nesmíme reagovat přehnaně, nesmíme si nechat oplotit tradiční švédské hodnoty.
Historické souvislosti.
Smrt právničky Lindhové pochopitelně nemůže Švédsku nepřipomenout jinou vraždu minulosti. Je tomu sedmnáct let, co byl v roce 1986 zastřelen cestou z kina švédský ministerský předseda Olof Palme. První reakce švédské politické scény a veřejného mínění ukazují, že největší obavy existují z případného zjištění, že obě vraždy mají něco společného, že i útok proti Lindhové byl politicky motivován. Neboli: Švédsku by se ulevilo, kdyby vyšlo najevo, že ministryni pobodal chorobou zmítaný, nepoliticky uvažující šílenec.
Pokud bychom přijali slovník detektivek – šestačtyřicetiletá Anna Lindhová, matka dvou synů, a manželka politika Bo Holmberga, neměla ve Švédsku mnoho nepřátel. Lidé si ji cenili pro konzistentní a kompetentní politické vystupování, analytici předpovídali, že jednoho dne nahradí na premiérském křesle Görana Perssona.
„Byla úžasnou matkou i skvělou politickou vůdkyní - odvážnou a upřímnou,“ řekla v BBC Margot Wallstroemová, evropská Komisařka pro životní prostředí. Lisa Nilssonová, čtyřiadvacetiletá zdravotní sestra ze Stockholmu, se téže stanici svěřila, že „Anna byla jediným člověkem, který ji naučil naslouchat politikům. Dokázala mluvit jednoduše, na úrovni obyčejných lidí.“
Pravdou je, že Anna Lindhová byla považována za budoucí hvězdu švédské sociální demokracie takřka od svých dvaceti let, kdy do této strany vstoupila. Parlamentní křeslo poprvé získala v roce 1982, kdy se stala i předsedkyní Ligy mladých sociálních demokratů. Do vlády se dostala v roce 1994, kdy dostala nabídku vést ministerstvo životního prostředí. Ministryní zahraničí se stala v roce 1998.
Sympatická prostořekost.
Mezinárodní scéna, která si švédskou ministryni cenila především pro talent zdatné vyjednavačky, si poprvé Anny Lindhové výrazněji povšimla v roce 2001, kdy v čase švédského prezidentství Evropské unie objížděla svět s předními členy Evropské komise. Několikrát mimo jiné pobývala i v České republice. Později získala pověst političky, která je nekonvenční (britská média například ocenila, že v projevu předneseném v OSN citovala Boba Dylana), a tak trochu (sympaticky) prostořeká. To, co jiní státníci říkají spíše za zavřenými dveřmi, tvrdí komentátoři, Anna Lindhová vždycky říkala veřejně. Jako příklady se většinou uvádějí výroky o americkém prezidentovi Georgi Bushovi („je to osamělý Ranger“), její veřejná kritika italského předsednictví EU a Silvia Berlusconiho, či nedávná slova o tom, že za krizi na Blízkém východě mohou Spojené státy, Izrael a Jásir Arafat.
Marný desetihodinový boj.
V čase, kdy Anna Lindhová bojovala minulý týden při desetihodinové operaci o život, průzkumy veřejného mínění naznačovaly, že tábor horující proti euru v referendu vyhraje. I když obě strany švédského sporu o přijetí jednotné měny zareagovaly na vraždu ministryně zastavením svých kampaní, odhady expertů se zlehka začaly měnit. Odchod horlivé zastánkyně jednotné měny, tvrdili někteří, může výsledek paradoxně ve prospěch eura zvrátit.
Ať už ale dopadlo švédské referendum jakkoli, jedno je jisté: Švédsko se bude chtít ujistit, že smrt Anny Lindhové, která nestojí ani za ten, ani za onen výsledek plebiscitu, neohrozí občanskou kulturu, jíž si tato země tak pyšně po léta buduje.
