Na odkazu nejčtenějšího španělsky píšícího autora vydělají všichni Smuteční hosté shromáždění v lobby Paláce umění v Mexiku City měli v klopách po žlutém tulipánu. Ženy na galerii propukaly v pláč; sem tam se ozval výkřik: „Díky, Gabo!“ Když vešli muži s urnou, sálem se rozezněl potlesk. Ta sláva v pondělí 21. dubna patřila kolumbijskému spisovateli Gabrielu Josému Garcíovi Márquezovi. Jeho příznivci mu vzdávali hold před jeho domem v ulici Fuego; cestu do Paláce umění lemovaly kolumbijské vlajky a moře květin jeho oblíbené žluté barvy. Ty výjevy neměly daleko k nejpůsobivějším scénám z jeho díla. Tou dobou se však již roztáčelo soukolí obchodní mašinerie, která neměla s jeho magickým realismem nic společného.
Již den po Márquezově smrti se na obvyklých turistických místech v Mexiku, Kolumbii i jinde v Latinské Americe objevily patřičné suvenýry: od triček se spisovatelovou podobiznou a letopočty narození a úmrtí (6. 3. 1927 – 17. 4. 2014) přes všudypřítomné žluté květiny (o polovinu dražší než květy jiných barev, jak napsal kolumbijský list El Espectador, pro nějž Márquez kdysi psal) až po jeho hlavu nasazenou na figurce Supermana. Posledně jmenovaný výtvor byl k mání pod názvem Super-Gabo na serveru eBay za deset dolarů.
Super-Gabo je počin obzvlášť absurdní, uvážíme-li, že Márquez byl po celý život vůči Spojeným státům a jejich popové kultuře velmi rezervovaný. Shodou okolností však právě tato figurka výtečně vystihuje podstatu dramatu, k němuž se v souvislosti se spisovatelovou smrtí schyluje. Jeho aktéry jsou na jedné straně pozůstalí, tedy vdova Mercedes Barcha Pardo a jeho synové Rodrigo a Gonzalo, a na druhé straně mocný americký filmový producent Harvey Weinstein.
Neodbytný Hollywood Weinstein se nikdy netajil obdivem k Márquezovi ani přáním natočit jeho nejslavnější dílo, román Sto roků samoty z roku 1967. Několikrát spisovatele v tom smyslu oslovil – a několikrát se mu dostalo odmítnutí. „Důležitý je pro mě vztah čtenáře a knihy, o film nemám zájem. Dokud tomu budu moci zabránit, nic se točit nebude,“ prohlásil Márquez v rozhovoru pro Paris Review již v roce 1981 (o rok dříve, než mu román vynesl Nobelovu cenu). „Stanovil jsem cenu práv na jeden milion dolarů, abych případné filmové zájemce odradil. Postupně jsem musel cenu zvýšit až na tři miliony.“ K odmítnutým tehdy patřil i herec Anthony Quinn.
Ani to však nestačilo. Právě Harvey Weinstein, spoluzakladatel studia Miramax, si Márquezovo dílo oblíbil natolik, že byl ochoten přistoupit na téměř jakoukoli podmínku. Již v roce 1983 ze spisovatele vymámil scénář k filmu Eréndira, jenž se točil v mexické produkci podle stejnojmenné Márquezovy novely. Snímek ale propadl.
Lépe dopadla italská filmová verze Kroniky ohlášené smrti, již v roce 1987 natočil režisér Francesco Rosi s Rupertem Everettem, Ornellou Mutiovou a Anthonym Delonem v hlavních rolích. V Latinské Americe film kritici přijali příznivě, v Evropě nad ním ohrnuli nos.
Prvnímu hollywoodskému Márquezovu filmu nakonec dal vzniknout román Láska za časů cholery až v roce 2007. Výsledek byl, mírně řečeno, strašlivé zklamání. Weinsteina ani to neodradilo; přišel s italským režisérem Giuseppem Tornatorem a dlouho spisovatele přesvědčoval, aby mu práva přenechal.
Márquez si stanovil nesplnitelnou podmínku: ano, svolí, ale Weinstein musí natočit vše, co v knize je, a vydávat dílo po dvouminutových úsecích, vždy jeden ročně, po celých sto let.
To bylo i na zapáleného producenta příliš. Se spisovatelovou smrtí se však hra částečně mění. Veškerá práva vlastní rodina sama a není jisté, zda jeho synové budou v odmítání Hollywoodu stejně důslední jako jejich otec. Vztah knihy a čtenáře je jedna věc, peníze druhá – a všem zúčastněným je jasné, že pokud nedojde k něčemu velmi neočekávanému, největší kasovní potenciál by film měl dnes, dokud je Márquez v živé paměti.
Kompromis s penězi Vztah samotného Márqueze k penězům se s léty důkladně proměnil. V mládí dostával tři pesos (asi dnešních 50 korunu) za článek, a když dokončil Sto roků samoty, neměl na poštovné, aby mohl rukopis vydavateli zaslat. V době své smrti vlastnil v Latinské Americe a ve Španělsku sedm domů a jeho manželka si stěžovala na jeho „věčnou filantropii“ – to když latinskoamerickým vydavatelům a filmovým producentům dával práva velmi levně, či dokonce zdarma.
Výše jeho majetku není veřejnosti známa; odhaduje se, že románu Sto roků samoty, nejprodávanější španělsky psané knihy s výjimkou bible a Cervantesova Dona Quijota, se po celém světě prodalo 30 až 50 milionů výtisků. Celkově je Márquez nejprodávanějším španělsky píšícím autorem všech dob.
Přestože tedy existenčními starostmi jistě netrpěl, právě finanční ohledy jej podle různých zdrojů vedly k tomu, že v roce 2006 souhlasil se zfilmováním Lásky za časů cholery. V té době se již sedm let léčil na rakovinu a mluvil o tom, že potřebuje zabezpečit rodinu. V roce 2011 zase prodal práva na Sto roků samoty do Číny, ačkoli se předtím zařekl, že „nejméně 150 let Číňanům nic nedá“.
Podobnou notu patrně rozezní i snaha vydavatelů o publikaci dosud nevydaného Márquezova rukopisu, pracovně nazvaného Sejdeme se v srpnu. „Jsou tu nabídky, ale otec knihu vydávat nechce,“ řekl spisovatelův syn Rodrigo před necelým rokem. To bylo v době, kdy Márquez už trpěl stařeckou demencí a své obchodní záležitosti dávno neřídil. Není důvod pochybovat o tom, že zájem vydavatelů s jeho smrtí jen vzroste.
Macondo žije Márquez není výjimkou z pravidla, že smrt je pro umělce nejlepší marketingový tahák. Ačkoli za krátkou dobu od jeho odchodu je těžké přesně tento efekt kvantifikovat, je například jisté, že literární server Poemhunter.com zaregistroval den po Márquezově smrti 2695 dotazů na jeho jméno; den předtím to bylo jen 60.
Mimo showbyznys samotný mohou pochopitelně nejvíce vydělat Márquezovi krajané. V jeho rodišti, městečku Aracataca na severu Kolumbie, také již zazněly hlasy volající po jeho přejmenování na Macondo, fiktivní dějiště Sta roků samoty. Slibují si od toho posílení turistického ruchu (či jeho vznik, protože Aracataca dodnes vypadá jako bohem zapomenuté Macondo).
Ani spisovatelovo jméno, ani Macondo či jiné specifické názvy spojené s jeho dílem nejsou chráněny copyrightem. Ze spisovatelovy obliby tedy může těžit kdekdo. Jako první se příležitosti chopily kolumbijská vláda a její turistický portál Colombia.travel. Přišel se sérií sloganů, které využívají termínu magický realismus. Televize CNN začala vysílat reklamní šot opírající se o tentýž termín, jenž láká turisty k prohlídce několika měst se spisovatelovým životem tak či onak spojených (Cartagena, Barranquilla). Pozoruhodné je načasování: poprvé se šot i slogany objevily 16. dubna, kdy měl Márquez před sebou poslední hodiny života.
Oživení zájmu mohou zaznamenat i ti, kteří již s Márquezem nějakým způsobem spojeni jsou. Zpěvačka Shakira natočila píseň Hay amores pro film Láska za časů cholery a její krajan óscar Chávez nazpíval píseň přímo pojmenovanou Macondo. Ústav pro novou iberoamerickou žurnalistiku v Cartageně, jejž Márquez pomáhal zakládat, by měl obdržet peníze od UNESCO. Také několik kolumbijských vysokých škol, které udělují za studium Márqueze titul, by mělo mít pro nejbližší dobu po starostech.
A pak je tu samozřejmě Kuba a Fidel Castro. Letošní filmový festival v Havaně bude Márquezovi zasvěcen, uvedly agentury s odvoláním na oficiální kubánské zdroje. I spisovatelův dlouholetý soudruh si tak přijde na své – pokud se s ním do té doby neshledá jinde. •
Vydavatelé budou mít velký zájem o publikaci dosud nevydaného Márquezova rukopisu, pracovně nazvaného Sejdeme se v srpnu. Gabriel José García Márquez v číslech
1 Nobelova cena (1982)
3 pesos (asi dnešních 50 korun) dostával jako honorář za článek v listu do El Espectador na přelomu 40. a 50. let
7 domů ve 4 zemích vlastnil před smrtí
8 románů za život napsal
11,99 USD (240 korun) stojí jeho nejslavnější kniha na Amazon.com
70 let budou jeho rodině chodit tantiémy
87 let strávil na tomto světě
100 roků samoty je jeho nejúspěšnější titul
155 titulů jeho knih prodával minulý týden Amazon.com
15 000 pesos (asi 150 korun) stojí průvodce po okolí jeho kolumbijského rodiště
3 000 000 USD odmítl v podobě hollywoodské nabídky na prodej práv ke zfilmování Sta roků samoty
30–50 000 000 výtisků knihy Sto roků samoty se dosud prodalo
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
