To je omluva, která se přijímá jen velmi obtížně. Vláda má přece v případě vnitřního i vnějšího ohrožení modelově neustále předvídat, co se může stát. Zejména pokud je ve hře ještě neznámý a nepředvídatelný virus, na jehož druhý útok čekal celý svět.
Pohodová bezstarostnost – ať už nevědomá, nebo zcela vědomá, třeba proto, že vláda nechtěla lidi před volbami obtěžovat rouškami a dalšími opatřeními – není na místě nikdy, ani kdyby nešlo o zdraví obyvatel. Vypnout sociální představivost ve prospěch politického klidu a marketingových cílů, to je něco jako smrtelný politický hřích.
Dobrá a odpovědná politika stojí na schopnosti sociální představivosti a empatie. Tam, kde chybí, se dělá politika formální, na vnější efekt, politika, která vposledku škodí podobně jako systém korupce či zneužívání dotací.
Babiš po vítězných sněmovních volbách odmítal přijmout, že se věnuje politice. „Nedělám politiku, starám se o lidi,“ říkával čerstvý premiér, aby se jasně vymezil vůči tradičním politickým stranám, které podle něho upadly do formalistního korupčního stereotypu a odcizily se voličům.
Nyní tato strnulost postihla i jeho. Premiér přehlédl nejen
občany včetně svých voličů, ale zradil i svá předsevzetí: Dělá politiku, ale
nestará se o lidi. A to se odpustit nedá.
