Harmonizace je již na evropském stole
Při jednání Rady evropských ekonomických ministrů se 10. a 11. září dostal na přetřes také materiál s názvem Jednotný konsolidovaný základ daně z příjmů právnických osob.
Hned zpočátku (ne)překvapivě konstatuje, že závěrů Lisabonského procesu ještě nebylo dosaženo. K tomu, aby se Evropská unie stala do roku 2010 nejkonkurenceschopnější zónou - vede si svou zpráva - je třeba co nejrychleji přijmout takzvanou jednotnou konsolidovanou definici zdanění zisků firem.
Smiřování ohně s vodou.
Snaha harmonizovat daně je v prostorách Evropského parlamentu slyšet z mnoha vystoupení. V prohlášení mnohých řečníků jsou sčítána jablka s hruškami, jako by se nechumelilo. Mluví se o škodlivé daňové konkurenci některých členských států a současně se o nezbytnosti omezování celkového daňového zatížení. Řečníci ze zemí s nejvyššími daňovými zátěžemi smiřují oheň s vodou.
Harmonizace základu daně je stejně škodlivá jako harmonizace sazby, protože daň je určena dvěma parametry: základem a sazbou. Lze ji tudíž libovolně zvýšit kombinací zvýšení základu a sazby.
Daňová konkurence tlačí na snižování i základu i sazby. Stejně jako optimální daň vzniká v konkurenci sazeb, také ideální základ vzniká (a má vznikat i nadále) v konkurenci jednotlivých jurisdikcí. Jinak řečeno, snaha zafixovat daňový základ může být poslední smrtící kapkou evropské ekonomice.
Vyšší princip.
Určení základu daně je výsostnou záležitostí suverénního státu. Na tom musíme trvat. Někdo může chtít odpočitatelnou položku daru na dobročinnost či vzdělání, jiný na podporu církve. Každá z těchto úlev může být dokonce v rozporu s liberálním ekonomickým konceptem, ale princip státní suverenity v diskusi a formulaci je principem vyšším.
Nervozita ze svobodného chování mnohých firem, se kterou někteří evropští politici reagují na daňově konkurenční prostředí (naposledy francouzský ministr financí Nicolas Sarkozy), je ovšem i produktem jejich zbytečně přemrštěných obav. Trh si totiž částečně vypomohl se zákazem volného pohybu pracovních sil po svém. Pokud nemůže „levná“ pracovní síla fungovat „na Západě“, pak se „Západ“ přesouvá do daňově příjemnějších zón.
Je zřejmé, že výhradně konkurence suverénních států umožní cestu k hospodářskému růstu (i evropskému).
