Nakolik vidina snadného vybřednutí z finančnívh trablů rozvrátí fiskální disciplínu?
Nebýt technických potíží mohlo mít Česko touto dobou už první „šťastně“ zbankrotované spotřebitele. Místo toho však trable s vytvářením e-seznamů, do nichž budou po očistě zapisovány dušičky lapené v bludném kruhu splátek, odložily spuštění insolvenčního zákona o dalšího půl roku. Na první pohled tragédie, bereme-li tedy v potaz, že nás současný stav řadí dle expertů mezi exotické země, v nichž pravidla konkurzu a vyrovnání připomínají džungli. Ale při pohledu druhém - o něco pečlivějším - se titíž komentátoři shodují, že už ani o tolik nejde.
Legislativní zpoždění.
„Ta legislativa přichází trošku pozdě. Firmy, co měly zbankrotovat, už zbankrotovaly. Celkový efekt nového zákona v této sféře bude malý, i když pozitivní. Jen u domácností by dopad mohl být o něco významnější,“ kritizuje Petr Jakubík z jinak tradičně konzervativní centrální banky. Jakubík, analytik samostatného odboru ekonomického výzkumu ČNB, tedy nabízí podobný úhel pohledu, jež prezentují sami autoři zákona. Například analytik Aleš Michl, nyní pracující pro Raiffeisenbank, říká, že Česku ujel rychlík konkurzu a vyrovnání. A s ním také možnost mít v posledních letech vyšší hospodářský růst a větší objem zahraničních investic. Místo toho se domácí ekonomika dočkala kodrcání se evropskou lokálkou, která se vyznačuje extrémní délkou konkurzu a podměrečnou částkou, jíž se věřitel domůže. „To je pro nás typické. Například o důchodové reformě hovoříme už deset let. Podobné je to s insolvenčním zákonem. Určitě přichází pozdě. Ale lepší něco než nic,“ hlásí Michl pragmaticky.
V čem se dotázaní experti shodují? Novela zákona skutečně přináší ono NĚCO, jež hospodářství prospěje víc než nynější nic. Z makropohledu je přitom toto něco – i přes zmíněné fundamentální zpoždění – stále ještě spojováno především se změnou ovzduší v podnikové sféře. V té totiž banky dosud u malých a středních podniků promítaly nekvalitní úpadkovou legislativu do své úvěrové politiky, čímž byl celý sektor dlouhodobě přiškrcován. Naděje na výrazné zrychlení a zjednodušení procesu s krachujícím dlužníkem by tudíž podle všeho mohlo v tomto segmentu zvýšit jak dostupnost půjček, tak i jejich úročení. Právě proto odhaduje Michl podíl v zákoně souběžně představeného institutu osobního bankrotu na celkový dopad legislativy na domácí ekonomiku pouze za pětiprocentní. I tak je ale třeba považovat – minimálně z psychologického hlediska – představení zákona, jež jednotlivcům umožní radikální řešení finanční krize, za zlomové. Zákon, který vznikal za vydatné pomoci západních předloh, konečně představí další kus mozaiky, jež dohromady vykresluje obraz standardního finančního prostředí.
Apolitický nepaskvil.
„V této souvislosti je důležité, že vznik tohoto zákona byl apolitický. Nevznikl tedy žádný paskvil jako například ze Zákoníku práce,“ srovnává Michl, podle něhož neztratil insolvenční zákon při cestě Parlamentem nic ze své účinnosti. Jeho slova potvrzují právníci, kteří na přichystaný zákon shlížejí (z pohledu systémové stability) jako na smilování. „Řešení úpadku fyzické osoby formou konkurzu představuje zpravidla doživotní zatížení. Taková osoba je pak motivována k pohybování se v šedé ekonomice nebo přímo za hranicí zákona. Hledá práci načerno. Tají příjmy, provádí výdělečné činnosti prostřednictvím jiné osoby a podobně,“ srovnává nynější situaci s blízkou budoucností Pavel Pravda, partner v české pobočce advokátní kanceláře bnt. A dokresluje, že obě novým zákonem nabízené varianty řešení krize - okamžité částečné uspokojení věřitelů, či postupné splácení části závazků z budoucích zdrojů - dávají poctivému, avšak finančně neúspěšnému dlužníkovi šanci začít takříkajíc s čistým štítem.
Radostná očekávání spjatá s příchodem zákona o osobním bankrotu však do jisté míry kalí značná nejistota už tradičně spojovaná s tím, zda zákon o bankrotu vystihne mentalitu spotřebitelské obce. „S osobním bankrotem je to stejné jako s každým jiným finančním mechanismem – i tento má klady a zápory. A hranice, kdy minusy převáží, může být hodně tenká,“ varuje konkurzní správce Luboš Smrčka. Potvrzuje tím zkušenosti mnohých rozvinutých ekonomik, kterým žadatelská lavina o soudem řízené oddlužení komplikuje v poslední době život. Například zákonodárci ve Spojených státech kvůli lehkovážnému přístupu k této cestě z „finanční kaše“ za pomoci krachu výrazně zpřísnili podmínky bankrotů, jejichž počet vloni meziročně srazili o plných 70 procent. Komplikovaná byrokracie však dlouhodobě nemá šanci změnit životní styl na dluh ani stále větší hlad finančních společností po klientech. O tom svědčí letošní čísla. Po loňském propadu na historické minimum oznámila v květnu Americká asociace bankrotů meziroční růst počtu bankrotuchtivých o 51,3 procenta a oficiálně žádá o posily.
Přijdou porodní bolesti.
Zkušenosti ze zahraničí potvrzují, že nesprávně nastavený insolvenční zákon může vést k iluzorní představě snadného řešení jakkoli ošemetné situace pomocí individuálního krachu. Tento klam způsobí zhoršenou platební morálku domácností a následně sníží ochotu bank spotřebitele úvěrovat. „Většinou to vede ke zdražení úvěrů pro domácnosti nebo k jejich vyššímu zajišťování, což následně zpomalí chod ekonomiky,“ varuje Smrčka. Podobně negativní zápis osobního bankrotu do knihy české makroekonomiky však většina oslovených expertů neočekává. „Domnívám se, že přínos pro celé hospodářství bude určitě pozitivní,“ uklidňuje Jakubík z ČNB. Ale i on jedním dechem dodává: „Jak nový zákon ovlivní sektor domácností i ten finanční, je diskutabilní.“ Domácí odborníci oslovení v minianketě týdeníku EURO s ním vesměs souhlasí. Na jednu stranu se prý osobní bankrot projeví pozitivně ve všech kapitolách hospodářství, na druhou stranu varují před porodními bolestmi, jež mohou představení zákona následovat.
Klíčovou otázkou pro finanční sektor bude, nakolik vidina lehkého vybřednutí z finančních trablů naruší fiskální disciplínu jednotlivců. Právě její eroze působí v ekonomicky vyspělých zemích stále větší potíže. Údaje z přelomu tisíciletí například ukazují, že americké banky počítaly kvůli osobním bankrotům s odpisy až ve výši 5,5 procenta spravovaných pohledávek. S ještě větší dírou v účetnictví kalkulovali vydavatelé kreditních karet, kteří též nakonec prolobbovali přes zákonodárce předloňské zpřísnění pravidel osobního bankrotu. Podobnou sinusoidu přitom nelze v Česku vyloučit. Dá se však očekávat, že podobně jako například v Americe by cesta po ní sice českým finančním institucím zkomplikovala život, avšak ne životaschopnost. „Sedmdesát procent bankovních půjček tvoří hypotéky. A ty jsou kryté nemovitostmi. Pouze třicet procent jsou spotřebitelské úvěry, u nichž by banka v případě bankrotu mohla o něco přijít,“ vysvětluje Michl. Doplňuje také, že těžké časy by mohly nastat spíše ve stále nevelkém sektoru uvěrových firem, který v zásadě poskytuje nekryté drobné spotřebitelské půjčky.
Napjaté rozpočty domácností.
Větší neznámou je pohled z druhé strany barikády. Nakolik může představení osobního bankrotu narušit poklidný tep spotřebitelského sektoru, jenž nyní táhne dvě třetiny domácí ekonomiky? I sama ČNB v této souvislosti vyslovila lehké znepokojení. Na jednu stranu je nynější míra zadlužení českých domácností v porovnání s rozvinutým světem jen třetinová, ale na druhé straně Češi tančí k západním standardům v rytmu kvapíku, což může být pro některé z nich smrtelné. Už teď vysílají průzkumy Českého statistického úřadu (ČSÚ) - založené na víceméně subjektivních pocitech jednotlivých domácností - varovný signál, když ukazují, že 44 procentům zadlužených domácností by vaz zlomil neočekávaný šestitisícový výdaj. Tato napjatá situace přitom ostře kontrastuje s historicky nejvyšší ochotou Čechů utrácet, nedávno potvrzenou firmou Cetelem, a také s výsledky výzkumu STEM/MARK, z nichž vyplývá, že sedmi z deseti Čechů se půjčky zamlouvají. Takto hovoří především mladí, protože dluh jim umožní něco vlastnit hned a starat se až potom.
Stylem utrácení a svou „filozofií“ se tím tuzemská mládež dotahuje na západní vzory. Právě ty většinou pohánějí nejen růst spotřebitelských nákupů, ale také kypící počty osobních bankrotů, o čemž svědčí zprávy kupříkladu z Británie (země zaznamenala zdvojnásobení mladých bankrotářů), Kanady (hlásí podobný vývoj) a také z USA. Victor Fong z kanadské účetní společnosti Fong & Partners vysvětluje vývoj příchodem takzvané generace Y, jejíž hodnoty zdevalvoval konzum a finanční nástroje, které ho pohánějí. Jak Fong argumentuje, snadná dostupnost půjček, stále agresivnější reklama, neznalost finančního plánování a změny v lidských normách namíchaly smrtelný koktejl; mix, který často vede k utrácení vysoko nad poměry nakupujícího. A rychlé „očištění“ s pomocí osobního krachu, jež je generací Y stále méně brán coby něco ostudného, dodává - i po vypití koktejlu až do dna - jistotu života.
Stovky v očistci.
Těch, kteří projdou po zavedení osobního bankrotu očistcem, budou v Česku jen během prvních měsíců stovky, říkají analytici. Rekrutovat se budou převážně z těch domácností, které už nyní „vytloukají“ jeden úvěr druhým. Jejich příběhy budou ostře sledovány, a právě proto to budou právě ony, jež budou do značné míry spolurozhodovat o tom, jak dlouho potrvají porodní bolesti osobních krachů. Může jít o pět, ale až o patnáct příštích let, odhadují odborníci, během nichž si bude naše společnost hledat vztah a postoj k soudem řízenému finančnímu úpadku jedince.
Ten může vést ve finále ke korekci už existujícího problému s finanční disciplínou spotřebitelů, ale stejně tak ji může i výrazně zhoršit. Vše záleží na doladění zákona, jeho aplikaci a v neposlední řadě též finanční gramotnosti spotřebitelů, o níž mnozí finančníci často a hlasitě hovoří, ale vzápětí o dost tišším hlasem dodávají, že oni sami podobnou osvětu nechystají. Přinejmenším v této oblasti je tak už před uvedením zákona o osobním bankrotu v praxi zřejmé, že Česko zopakuje jednu z chyb západních ekonomik.
