Sovětský svaz spolu se svými, ehm, spojenci chtěl do celého světa vyvézt socialismus, zničit své nepřátele a ovládnout svět. Po 70 letech se rozpadl a po dalších 30 letech ještě zdaleka nejsou napraveny všechny škody. Evropská komise a Evropský parlament chtějí do celého světa vyvézt klimatismus, zničit emise CO2 a zachránit svět před oteplením. Paralel mezi oběma systémy, ve kterých má výraznou stopu Německo (ono vyvezlo jistého Uljanova do carského Ruska, Stalina pak zavedlo až do střední Evropy, dnes stojí v čele klimatického proudu), je celá řada. Určující pro jejich neúspěch či úspěch jsou však především dva faktory: peníze a víra lidí. Nedostatek obojího vedl k pádu socialistické říše. Kdyby nešlo o totalitní státy, zhroutil by se celý konglomerát daleko dříve. Z toho si vzal ponaučení severokorejský komunistický režim, který se soustředil především na sebe. A stále existuje.
Evropská unie zatím necítí potřebu se z něčeho poučit. Proto zatím s klidem opakuje chyby těch, kteří byli před ní.
A zapomíná přitom na to, že sama vznikla z vůle národních států, které ji založily proto, aby využily synergie ve svůj prospěch. Ne proto, aby vznikl organismus, který si osobuje čím dál víc práv a národní státy zatlačuje čím dál víc do pozadí. Leč o to teď nejde.
Jde o to, zda ještě někde v zákoutích a chodbách evropských institucí zbylo dost zdravého rozumu, aby odvrátil něco, jako byla pro Sovětský svaz karibská krize. To, že tehdy Nikita Chruščov nařídil stáhnout sovětské rakety z Kuby, zabránilo válce. A sovětský tábor tím získal dalších 29 let života.
Země sdružené v Evropské unii budou potřebovat v následujících letech všechny prostředky, aby dokázaly sanovat škody napáchané koronavirovou pandemií.
Jejich cenu zatím nikdo nezná. Evropská komise však zároveň chce dokončit prosazení „uhlíkové neutrality“ do roku 2050. Což je v podstatě totální přeměna evropského hospodářství i vnucená změna životního stylu lidí v Unii. Kolik to bude ve skutečnosti stát, nikdo neví. Bude předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová prozíravá alespoň tak, jako byl Chruščov v roce 1962, a přizná, že na obě akce Unie nemá?
Náklady kvůli viru
O ekonomických dopadech pandemie koronaviru mluví kdekdo, ale nikdo nemá dobré zprávy. Například šéf saintlouiské pobočky amerického Fedu James Bullard před koncem března odhadl, že nezaměstnanost v USA by mohla překročit 30 procent. Jen do 16. dubna dostaly úřady 21 milionů žádostí o podporu v nezaměstnanosti.
Němci zase podle svého hospodářského institutu Ifo mají počítat se zánikem 1,4 milionu plných úvazků.
A tamní institut pro výzkum zaměstnanosti AIB předpokládá letos v lepším případě 2,4 milionu nezaměstnaných, v horším víc než tři miliony (v únoru to bylo podle Deutsche Bank 2,26 milionu). Ve Španělsku za březen přibylo 900 tisíc nezaměstnaných. Rakousko hlásí za stejný měsíc přírůstek počtu lidí bez práce 105 tisíc.
Celkově je tam bez práce přes půl milionu lidí. Stranou pesimismu nezůstává ani Česko, pro které Deloitte do konce roku předpokládá 305 tisíc nezaměstnaných, což je nárůst o více než 200 tisíc lidí. Podle odhadu Mezinárodní organizace práce OSN tak může kvůli pandemii přibýt po světě na 25 milionů nezaměstnaných.
Všechny uvedené odhady mají přitom jedno společné. Odhadují vývoj, který tak úplně odhadnout nelze. Můžeme si však udělat představu o tom, jak vážná je situace i pro největší firmy na světě. Například Volkswagen, který celosvětově zaměstnává 671 tisíc lidí, má pevné týdenní náklady okolo dvou miliard eur. To znamená 104 miliardy eur za rok. Nyní ovšem podle svého šéfa Herberta Diesse firma prodává prakticky jen v Číně, což je na firemní režii poněkud nedostatečné. Podle plánů z podzimu loňského roku přitom chce VW v průběhu čtyř let vložit 60 miliard eur do digitalizace a elektromobility, na kterou nevybíravě tlačí EU.
Když už je řeč o světě, německý analytik automobilového průmyslu Ferdinand Dudenhoffer předpokládá, že v Německu se propadne prodej aut o 15 procent, na obrovském čínském trhu o 20 procent, v USA i Francii o 25 a v Itálii o 30 procent. Automobilky se přitom z krizí vzpamatovávají zpravidla dlouhou dobu.
Virové karantény prakticky zastavily cestovní ruch. Pokud budou omezení platit do konce dubna, podle výpočtů české Asociace hotelů a restaurací (AHR) sektor a navazující odvětví přijdou o 286 miliard korun. Jestli však budou omezení turistiky trvat do konce června, bude to již 408 miliard. Z toho 202 miliardy korun připadnou na turismus. Odhady AHR jsou z půli března. Nabídla také dva scénáře vývoje (ne)zaměstnanosti v sektoru. Podle optimističtější předpovědi je ohroženo 173 tisíc pracovních úvazků (přepočtených), podle té horší pak 246 tisíc, a to jen v Česku. Evropské vlády se snaží pomoci své ekonomice. Buď přímo na dluh, nebo operacemi, které dluhy vyžadují. Snad s výjimkou Německa. Česká vláda si rovnou nechala od sněmovny schválit zvýšení schodku rozpočtu na 200 miliard korun a následně jej navýšila o dalších 100 miliard.
Itálie v polovině března ohlásila, že na pomoc ekonomice dá 25 miliard eur.
Na začátku dubna již počítala s 50 miliardami (cca 1,4 bilionu korun). Na dluh. Současný veřejný dluh Itálie přitom již atakuje dva biliony eur a představuje 135 procent HDP.
Francie ve stejné době ohlásila 45 miliard eur pro firmy postižené protivirovými opatřeními. Země nechce dopustit krachy velkých firem a raději je podle prezidenta Emmanuela Macrona zestátní. Na půjčky pro firmy bude podle jeho vyjádření připraveno 300 miliard eur. Francouzský veřejný dluh ale již loni přesáhl 2,3 bilionu. Německo ohlásilo, že do své ekonomiky dá rovnou půl bilionu eur a státní banka KfW je podle ministra financí Olafa Scholze připravena poskytovat firmám úvěry bez omezení.
Vlády také odpouštějí firmám a živnostníkům různé platby, což samozřejmě znamená výpadky příjmů. Například propad příjmů tuzemských zdravotních pojišťoven odhaduje prezident jejich svazu Ladislav Friedrich na 48 miliard korun. Stát už proto promptně navýšil úhrady za státní pojištěnce, aby tento sektor alespoň trochu stabilizoval. To znamená další náklady ve výši desítek miliard korun.
Evropská centrální banka již stihla zrušit strop pro nákup dluhopisů, který si dříve stanovila na 750 miliard eur. To jí uvolnilo ruce pro zásahy kvůli koronaviru. Jenže tyto nákupy jsou financované čerstvě tištěnými penězi. Což je opět de facto dluh.
Kolik to tedy asi bude celé stát a jak dlouho bude trvat, než se z této situace EU vzpamatuje? Nejblíže pravdě bude pravděpodobně odhad generálního tajemníka Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) Ángela Gurríi: bude trvat roky, než se světová ekonomika probere z dopadů koronavirové pandemie.
Náklady kvůli uhlíkové neutralitě
Do toho všeho pak zasahuje ona Evropská zelená dohoda. Začněme zlehka. Náklady na nezbytné posílení distribuční sítě a její dobudování v ose sever-jih (od větrných farem do Bavorska, druhé nejlidnatější spolkové země) odhadují čtyři provozovatelé německých přenosových soustav na 52 miliard eur. Což je jen o málo méně než roční rozpočet ČR v roce 2019. Vedle toho si můžeme postavit údaj o tom, že jeden z prvních veřejných odhadů náročnosti zeleného údělu v EU hovoří o potřebě jednoho bilionu eur na deset let. Přičemž nebude pravda, že další desetiletky bude stát méně. Například proto, že cena zdrojů obnovitelné energie nebude klesat pořád, a to i proto, že čím méně bude zbývat zdrojů CO2, tím náročnější bude jejich nahrazení.
Když loni v říjnu ve sněmovně ministr průmyslu Karel Havlíček vypočítával náklady na podporu obnovitelných zdrojů do roku 2030, uvedl sumu bilion korun. To za předpokladu, že jejich podíl dosáhne kompromisních 22 procent. Havlíčkův spolupředseda uhelné komise a ministr životního prostředí Richard Brabec to pak v televizní debatě shrnul takto: „Každé procento nás stojí 30 miliard korun. To není úplně málo peněz, já si myslím, že to je docela hodně peněz, a znovu říkám, my na ty obnovitelné zdroje, jenom ty soláry, platíme zhruba 27 miliard ročně ze státního rozpočtu a dalších 20 miliard z peněz daňových poplatníků, respektive spotřebitelů elektrické energie za poplatek za obnovitelné zdroje. To je sekera, která se s námi bude táhnout ještě víc než deset let.“ Když loni česká vláda odhadovala náklady na snížení emisí do roku 2050 o 80 procent, mluvilo se pouze o nákladech „v bilionech korun“. V prosinci však premiér Andrej Babiš vyčíslil náklady na uhlíkovou neutralitu na pouhých 675 miliard korun. Babo raď, co je správně.
Polsko loni na podzim ohlásilo odhad svých nákladů na uhlíkovou neutralitu.
Předpokládá, že to zemi vyjde na 900 miliard eur. Částka zahrnuje veškeré náklady polské ekonomiky, nejen přímé energetické investice. „Obáváme se, že samotná diskuse o klimatické neutralitě nebyla podpořena výpočty v členských státech, které by umožnily hovořit o nástrojích podporujících transformaci, což by mělo být výchozím bodem,“ dodal k tomu náměstek ministra energetiky Tomasz Dqbrowski.
Dabrowského obavy potvrzuje i europoslanec Alexandr Vondra (ODS). Ten upozorňuje, že komise nepředložila poslancům k uhlíkové neutralitě žádné studie proveditelnosti ani studie dopadů.
13 bilionů
Zatím možná nejpřesnější, a přesto nicneříkající údaj o nákladech se objevil v dokumentu Evropské komise s jednoduchým názvem „Analýza v rámci podpory komunikace komise kom (2018) 773. Čistá planeta pro všechny. Evropská dlouhodobá strategická vize prosperující, moderní, konkurenceschopné a klimaticky neutrální ekonomiky“ z listopadu 2018. Uvádí se tam, že HDP Evropské unie v roce 2050, tedy v roce plánovaného konečného vítězství nad CO2 a dosažení uhlíkové neutrality, bude zhruba o 13 bilionů korun nižší (cca 481,5 miliardy eur), než by mohlo být, právě kvůli uhlíkové neutralitě. Tedy přibližně o 8,6násobek rozpočtu ČR z roku 2019.
Částka je to nepředstavitelná. Ještě nepředstavitelnější však je, že by tak předpokládané HDP v roce 2050 kleslo jen o dvě procenta. Mělo by v tom roce totiž dosáhnout 625 bilionů eur. Ale…
Ale jen pokud se splní předpoklad odhadců, že sečtené unijní HDP vzroste oproti roku 2015 o 68 procent, tedy téměř o dvě procenta ročně. Což zatím neroste „ani smykem“, jak se říká. A to, že letos nevzroste HDP ani jedné zemi Unie, může už teď v dubnu s úspěchem odhadovat i ten, kdo o ekonomice neví vůbec nic. Pravda, příští rok ale prý vzroste o čtyři či šest procent. Prý.
Čímž se dostáváme zase ke koronaviru, jeho následkům a k tomu, že svět nečekají jen světlé zítřky, jak tomu chtějí věřit evropští liberálové. HDP nemusí růst vůbec, natož dvouprocentně. I s tím musejí seriózní politici počítat. Jinak se jejich země ocitnou třeba tam, kde Zimbabwe, kdysi prosperující obilnice Afriky.
Zvládne EU dvě fronty?
Je reálné tyto dvě operace financovat současně? Reálné možnosti evropských ekonomik financovat takovouto „válku na dvou frontách“ spíše neumožňují. Určitě ne bezpečně. Jenže moderní levici, která je v Evropském parlamentu ve většině, vršení dluhů jen tak neodradí.
Že to není lichá úvaha, dokládá iniciativa slovenského europoslance Michala Wiezika, který posbíral podpisy pod dopis unijním orgánům, že onu Evropskou zelenou dohodu neboli European Green Deal není možné odložit. Stejný vzkaz již adresovalo Evropské komisi také třináct ministrů životního prostředí (většina z nich je i „ministry klimatu“).
V europarlamentu však zasedají i poslanci s jinými názory. Jejich podpisy shromažďoval pod svůj dopis unijním orgánům český europoslanec Alexandr Vondra. „K obnově národních ekonomik bude zapotřebí výrazná pomoc EU v oblasti měnové a fiskální politiky, ale nejen to, znovunastartování ekonomiky se neobejde mimo jiné bez snížení regulačních tlaků. A zelený úděl je v podstatě balíkem nových, rozpočtově náročných regulací. Proto vyzýváme Evropskou komisi, aby ve světle těchto událostí přezkoumala své politické priority, stanovila nové priority víceletého finančního rámce pro příštích šest let a výrazně omezila předkrizové ambice. Teď je čas na pragmatismus, má-li EU tuto šokovou terapii přežít, musí se ukázat jako partner, ne jako někdo, kdo každou krizi využije k posílení kompetencí centra,“ přiblížil obsah dokumentu Vondra.
Pragmatismus, který zmiňuje Vondra, bude potřeba měrou vrchovatou. Současná krize jasně ukázala, že není možné všechno vyrábět v Asii a k tomu ještě jen v jedné zemi. Odpovědné vlády evropských zemí si tak pravděpodobně udělají inventuru strategických provozů, které je potřeba z Asie stáhnout zpět nebo je alespoň na domácí půdě posílit. Žádné jiné řešení negarantuje státům suverenitu při příští krizi. I beztoho ovšem budou státy potřebovat každou kačku. Jen na snížení rychle a někde až raketově rostoucí nezaměstnanosti jich bude potřeba dost.
Prosazovat v takové situaci zahájení kompletní přestavby evropského hospodářství a životního stylu je absolutní nezodpovědnost, které se mohou dopustit jen ideologií zaslepení lidé. Již současné dluhy evropských zemí jsou reálně nezaplatitelné. Zvýšit je kvůli sanaci koronaviru bude přitom nezbytné. Navyšovat je ještě dále - a současně - kvůli zastavení produkce CO2 je ignorantství či přímo dekadence.
Především proto, že celý záměr uhlíkové neutrality je naprosto nedomyšlený, nepropočítaný, nikdo se nezabýval možnými kritickými místy. Přitom prvním kritickým bodem je celkem běžná situace, že nesvítí slunce a nefouká vítr. Ale bateriová úložiště, byť jen pro pouhý okres, jsou zatím utopií, natož pro celý stát. A umíte si představit zvládání nynější pandemie bez fungujících elektrických zásuvek?
Zelený úděl navíc pro světové klima nemá žádný skutečný význam. Pokles produkce CO2 v Evropě (EU produkuje necelých deset procent jeho globálních emisí) hravě zaplní Čína, Indie a další především asijské státy, kde se stavějí uhelné elektrárny jako na běžícím pásu. Jen Čína (která sama produkuje přes čtvrtinu světových emisí CO2) v tom bude pokračovat minimálně do roku 2030.
Nikdo také opravdu seriózně nepropočítal, kolik to celé bude stát. Popravdě, je to tak složité, že to ani nejde. Náklady na přeměnu 27 států v průběhu 30 let.
Leč Unie přesto operuje s jakýmisi modely a odhady. Tím ovšem překonává i dlouhodobé plánování komunistických zemí, které plánovaly kdeco, ale na plány na 30 let si přece jen netroufly. Unie ano. Jen v těch jejích plánech nejsou žádná věrohodná čísla. I když jsou pozitivní.
Jestli chce Evropská unie přežít a skutečně něco dělat pro životní prostředí, musí Green Deal minimálně odložit na dobu, kdy se hospodářství členských zemí vzpamatuje. Což bude pár let trvat.
Ale klima, Greta i lidstvo to přežijí. V opačném případě přinutí EU některé státy k bankrotu. Nebo k odchodu.
Země sdružené v Evropské unii budou potřebovat v následujících letech všechny prostředky, aby dokázaly sanovat škody napáchané koronavirovou pandemií.
O autorovi| Přemysl Souček, spolupracovník redakce
ČLÁNKY DO MAILU