Politici by si měli uvědomit, že v moderním věku oslovují občany přes média
Po prezidentovi a předsedovi Senátu je předseda Poslanecké sněmovny třetím nejvyšším ústavním činitelem České republiky. Miloslav Vlček (ČSSD) se v této funkci ocitl loni v srpnu. Málokomu vadil a před volbou slíbil, že odstoupí před případným třetím pokusem o jmenování vlády. Na ten ale nedošlo, a protože ČSSD není s to zařídit předsednictví sněmovny Jiřímu Paroubkovi, Vlček zůstává tam, kde je. Podle květnového šetření CVVM jej však ani po desíti měsících ve vysoké funkci nezná 46 procent dotázaných. „Moc nekřičím o tom, co dělám. Není v mé povaze exhibovat před novináři,“ říká Vlček, jemuž důvěřuje třináct procent veřejnosti, a 25 procent mu naopak nedůvěřuje. Možná se to ale změní. Vlček přišel minulé úterý s průrazným námětem na změnu pravidel pohybu novinářů v kuloárech sněmovny. Proč že je změny zapotřebí? „Množily se i stížnosti od poslanců, že novináři fotí a snaží se o rozhovor třeba i na záchodech,“ nechal se slyšet Vlčkův mluvčí Martin Opatrný.
Předseda dolní komory prý nechce bránit kontaktu politiků s médii, leč „i poslanci… mají nárok na soukromí“. To samozřejmě mají a nevychovanci jsou všude čili i mezi novináři. Mluvčí Opatrný měl být ale méně opatrný a ony výtečníky jmenovat, aby s nimi příslušní šéfredaktoři mohli „zatočit“. Snad na tom naše média nejsou tak špatně, aby to - s představitelnou výjimkou bulváru - neudělali. Ostatně po ruce byla i parlamentní svépomoc. Svého času se ve sněmovně před pánskou toaletou dostal do slovního a poté fyzického kontaktu jeden svérázný novinář se svérázným předsedou republikánů. Zasáhla parlamentní stráž a věc byla odbyta. Zasáhla by znovu, kdyby některý novinář takto zasáhl do poslancova soukromí.
Třeba je to ale trochu jinak. „Pouze z hlediska bezpečnosti a volného průchodu poslanců před jednacím sálem jsem dal na zvážení klubům, zda by se neměla udělat taková opatření, aby poslanci měli vždy volnou cestu,“ pravil den po Opatrném předseda sněmovny Vlček. Evakuační plán údajně vyžaduje, aby byl únikový prostor volný. Nicméně „žádné provazy tu nebudou, budou tu novináři jako dosud, jen tu nebudou překážky“, hlavně televizní technika, ujistil šéf sněmovny. Kdyby nastala „mimořádná událost“, plán neplán, nejprve by - jak je v civilizované zemi obvyklé - unikaly přítomné děti, pak ženy a nakonec muži bez ohledu na to, mají-li či nemají průkazky ústavních činitelů. Spíše než o evakuační plán však půjde o něco jiného: o to, aby se poslanci mohli při odchodu z jednacího sálu žurnalistům prostě vyhnout. Už kdysi měly být za tím účelem nataženy foyerem provazy, aby vznikl únikový koridor. Mnozí poslanci však unikali právě s novináři do malostranských hospod, dávajíce osobní publicitě přednost před disciplinovaným „tikáním“ ve sněmovně. Na provazy nedošlo a podle Vlčka nedojde ani nyní.
Proti omezování novinářů se striktně postavili poslanecké kluby KDU-ČSL, Strany zelených a osobně Mirek Topolánek: „… jsem proti omezování pohybu novinářů, protože je lépe, když se setkávají tady v kuloárech než někde tajně v nějakých pivnicích a tam si sdělují vzájemně své sladké důvěrnosti.“ Václav Klaus v čele ODS si s novináři v pivnicích sladké důvěrnosti nesděloval. Některé dokázal uhranout i bez důvěrností a bez těch druhých se obešel. Mnozí jiní významní politici ODS se ale neoficiálním schůzkám s novináři nebránili. Zatímco Václav Klaus zesměšňoval na tiskových besedách svoje „oblíbené“ novináře za „špatně položenou otázku“, oni vytušili, že buď s nimi budou hovořit jako s partnery, nebo novináři ať už z nevědomosti či z trucu vztyčí mezi politiky a veřejností smrtonosnou zeď. Ač byla tehdy u moci pravo-středová vláda, z této „dělby údělu“ nebyli vyňati ani levicoví novináři. Kdyby se v první polovině devadesátých let politici s novináři navzájem hlavně jen podezírali, reformní étos české společnosti by býval vzal brzy za své.
Politik je služebníkem občanů. Už dávno je neoslovuje tváří v tvář, ale prostřednictvím médií. Je-li jimi slušně osloven, je jeho povinností odpovědět. Je to i v jeho nejvlastnějším zájmu, neboť nikoli tím, že bude volat do českých luhů a hájů, ale v moderním věku jen prostřednictvím médií může občany oslovit, cosi jim vnuknout, kamsi je nasměrovat, ba je vést k určitému cíli. Poslanci uvažující o únikových koridorech nic z toho nedokážou. Co ale takový Mirek Topolánek? Už před minulým čtvrtkem, kdy v prvním čtení prošel svazek reformních novel, nepochyboval, že zákon uspěje ve sněmovně i ve třetím čtení. Imponující sebejistota! Není-li ale jenom hraná, jak je možné, že premiér a zralý muž Topolánek takto „odpovídá“ v MF Dnes na dotazy Michaely Jílkové „To je takové ble, ble, ble…“, „co to na mne zkoušíte“ nebo „a co je vám do toho“, na otázku, co bude dělat, když mu sněmovnou neprojde reformní balík. Jílková se pro seriozní deník ptala podobně umanutě jako kdysi v nováckém Kotli, leč ač novinářka, je to dáma a i od předsedy vlády si zaslouží příslušné zacházení. Axiom uvážlivého politika zní, že neexistují hloupé otázky, ale jen hloupé odpovědi. Podle květnového šetření CVVM důvěřovalo Topolánkovi 31 procent dotázaných a o procento více mu jich naopak nedůvěřovalo. O novináře tolik nejde, ale veřejnosti by měl pan premiér nabízet jen samé chytré odpovědi, chce-li v ní rozdmýchat reformní étos.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
