Bylo nebylo, chodili dinosauři po planetě, žvýkali budoucí fosilní paliva i jeden druhého, a protože se měli plus minus slušně, nadávali na poměry. Bylo to bratru šestašedesát milionů let před Kristem i čímkoli ostatním; podle Genesis jde o šestý den tak kolem jedenácté dopoledne (pak měl ještě starý pán na starosti Adama a to blbnutí s jeho žebrem), kdežto geologové mluví o přelomu křídy a paleogénu, je-li jedno či druhé komu co platné.
V těch dobách už víc dinosauřích druhů zanikalo, než vznikalo. Nejrůznější prachytráci kvůli tomu tvrdili, že buď se všichni dinosauři podrobí jejich diktátu o tom, jak se chovat k plavuním a takovým věcem, nebo že dozajista vyhynou, protože, třeba, je příliš teplo. „Je třeba urgentní akce,“ hlásalo aktuální číslo The Dinosaur Megamillenially.
Asteroid jako Brno
Ostatní dinosauři obraceli oči v sloup a řešili, že přesličky nejsou, co bývaly, a jestli rychlý Dromiceiomimus náhodou nebyl v sobotu pořád v ofsajdu. Vzpomínali na drahé zesnulé, třeba ichtyosaury, a probírali geopolitiku. Bylo věru o čem mluvit: ze Senegalu do Mexika bylo zhruba stejně daleko jako z Paříže do Ženevy, ale celý americký kontinent už byl na cestě na Západ (to aby Kolumbus nejel nadarmo). O něco jižněji zase afrosauři diskutovali indický separatismus – to proto, že se Indie rozhodla odtrhnout od Mosambiku a odcestovat k Číně. O pár milionů let později tam narazila, aby měla o co vzepřít Mount Everest a při té příležitosti vyzdvihnout Tibet o pár kilometrů výš, na zlost všem sinosaurům.
Tou dobou, daleko odsud v černočerné tmě, letěl k Zemi kus šutru velký zhruba jako Brno. Nikdo z dinosaurů jej nesledoval, pokud víme, protože měli příliš mnoho starostí s tím, jestli někteří obzvlášť drzí jedinci nemávají ocasy příliš blízko obzvlášť netýkavých samiček.
Pak už moc času na debaty nebylo; posledních zhruba tisíc kilometrů urazil šutr za necelou půlminutu. Když byl v devadesátikilometrové výšce, při vstupu do atmosféry se rozpálil, až oči přecházely; ale pokud se někdo stihl podívat, moc radosti nejspíš neměl, protože to pálilo jako ďas; slušný kus planety to sežehlo ještě před dopadem. Asi za dvě a půl vteřiny ta věc praštila do Mexika; tomu, co zbylo, dnes ze zdvořilosti říkáme poloostrov Yucatan.
Byla to pecka, které se, pokud víme, nic od té doby nevyrovnalo. Pro ilustraci, je to podobné, jako kdyby na tom místě najednou vybuchl celý současný jaderný arzenál Spojených států – to celé krát čtyřicet tisíc. Tak vypadá skutečný konec legrace.
Globální ochlazování
Až sem ten příběh známe docela dlouho a docela dobře, byť jen v hrubých obrysech. Yucatanský či chicxulubský (podle nejbližšího města) asteroid je všeobecně považovaný za příčinu náhlého vyhynutí dinosaurů – ačkoli když geolog říká „náhlý“, klidně můžete dopít kafe, protože mluví přinejmenším v tisících let.
Potíž je v tom, že dosud nikdo nevěděl, co přesně dinosaury vyhubilo. Prim hraje hypotéza o globálním ochlazení. Asteroid měl do vzduchu vynést obrovské množství prachu, popela, kamení a všech možných dalších nepěkností. Navíc měl zažehnout lesní požáry, jejichž zplodiny spolu s řečeným poletujícím sajrajtem měly zamezit slunečnímu záření v cestě na Zemi. Vítej, věčná zimo; sbohem, fotosyntézo.
Možná to bouchne. Historie Projektu Manhattan, největšího vědeckého podniku všech dob
Tahle hypotéza však měla několik trhlin. Tou nejpodstatnější byla délka trvání takové apokalyptické „noci“. Vyhoďte kámen do vzduchu; ať děláte, co děláte, poměrně rychle spadne dolů. Dnes to vědci odhadují tak, že týden po nárazu byly všechny pevné součásti Mexika i asteroidu, které exploze vymrštila všude možně, zase pěkně zpátky na Zemi. Nemohly tedy znečišťovat ovzduší, tím méně bránit Slunci svítit. A že by lesní požáry – byť by jistě stály za to – dokázaly samy nadělat ve vzduchu tolik neplechy, aby kvůli tomu vyhynuly tři čtvrtiny veškerých živočichů, vypadalo přemrštěně.
Třináct nešťastných procent
Když proto na začátku listopadu otiskl žurnál Nature článek na to téma od japonského geologa Kunia Kaiha a jeho kolegy meteorologa Nagy Ošimy, vzbudil pochopitelný rozruch. Text nejenže nabízí k vyřešení řečené záhady slušnou hypotézu, nýbrž také tvrdí, že vyhynutí dinosaurů – a následný rozmach savců včetně člověka, jenž by byl za vlády dinosaurů nemyslitelný – byl do značné míry dílem nešťastné náhody.
Čínští dinosauři. V jihozápadní Číně našli archeologové obrovskou, 150 metrů dlouhou, dva metry širokou a osm metrů vysokou stěnu, která je doslova nacpaná zkamenělinami z jurského období. Od října loňského roku tam odkryli přes pět tisíc fosilií.
Kaiho a Ošima píší, že dinosauři a s nimi spousta dalších tehdejších nositelů zázraku jménem život měli ve skutečnosti velikou šanci zotavit se z nepěkných následků srážky s asteroidem – kdyby jen ta mrcha spadla někam jinam. „Pravděpodobnost výrazného ochlazení planety, masového vymírání a následného rozvoje savců byla velmi nízká,“ říká jejich text. Čítala zhruba třináct procent, což lze vyjádřit nijak valným kurzem 1:7,75.
Jak to? V geologických vrstvách zemského pláště pocházejících z uvedené doby jsou jasně patrná velká množství sazí a síry; to vědce již dříve přivedlo na myšlenku odblokování slunečního záření a ochlazování planety v důsledku masivních požárů. Kaiho si však při studiu následků srážky s yucatanským asteroidem všiml dvou detailů, které jeho předchůdcům unikly.
Ropa, ne prales
Zaprvé všechny příslušné saze a síra nesou stopy téhož geografického původu, ať už byly nalezeny v Latinské Americe, na Sibiři, nebo v Indonésii. To dále znevěrohodňuje hypotézu o lesních požárech; na takové množství zplodin by musel shořet les na daleko větší ploše, než jak se to ze složení usazenin jeví. Zároveň nesou rysy charakteristické pro intenzivnější hoření za vyšších teplot, než jakých by byl schopen dosáhnout hořící les. Kaiha s Ošimou proto napadlo, že to, co hořelo, nebyl les, ale ropa. Asteroid se nárazem prolomil k obrovskému ropnému poli (doufejme, že v Exxonu či Rosněfti články o dinosaurech nečtou) a exploze provázející náraz ropu zapálila.
Pavěda, nebo seriózní výzkum? Umělá inteligence rozpozná homosexualitu
Vtip je v tom, že zdaleka ne všude na Zemi je v podzemí tolik ropy, aby to vydalo na takovou paseku. Kaiho a Ošima spočetli, že jen zhruba třináct procent zemského povrchu pod sebou má množství dostatečné na odstartování procesu hromadného vymírání (viz graf). Z obrázku je patrné, že si asteroid mohl k dopadu vybrat téměř kterékoli jiné místo na planetě s důsledky neporovnatelně méně zhoubnými.
Vybral si ovšem Yucatan – a ten patří k nešťastným třinácti procentům. Lépe řečeno, podle Kaiha k nim patřil. Kritici totiž spatřují slabinu jeho hypotézy ve skutečnosti, že zrovna pod Yucatanem žádná významná ropná naleziště nejsou. Je to k vzteku, protože všude v okolí od Texasu po Kolumbii je jich plno. Kaiho na to však odpovídá, že je to přece pochopitelné: když ropa uschovaná pod Yucatanem shořela, nemohla tam logicky zůstat.
Sucho, zima, hlad
Když tedy dinosauři posbírali po nárazu skleničky, zjistili, že je tma, či alespoň přítmí, podle toho, kde zrovna bydleli. A protože saze a síra (plus co dalšího ještě v ropném kouři bylo) mají schopnost poletovat vzduchem podstatně déle než kameny a popel, zanedlouho vyšlo najevo, že je šero pořád. A s šerem přišla zima; co hůř, sucho. Krutý nedostatek vody a slunečního světla zařízly do té doby bohatý jídelníček potravinového řetězce u samého kořene.
Na masové vymírání takového kalibru je podle Kaiha a Ošimy zapotřebí 350 milionů tun sazí a spol. ve stratosféře, což odpovídá zhruba 1,5 miliardy tun uvolněných zplodin celkem. Autoři říkají, že to je při maléru typu yucatanského asteroidu právě tak představitelné. Věříme-li jim, dává vysvětlení šestašedesát milionů let starých událostí smysl.
Clona, kterou zplodiny zastřely sluneční paprsky, vydržela podle vědců několik let či maximálně desítek let. To mělo za následek pokles průměrných teplot o deset až jedenáct stupňů. Nešlo ani o to, že by i na Riviéře museli dinosaurky chodit ve svetrech; většina světa se během několika málo let proměnila v ekvivalent dnešního Somálska.
Krokodýli a spol.
Na Zemi se ale přece jen lepší místa našla, a sice u velkých řek, které úplně nevyschly. V nich se zachovali například krokodýli, bratranci praještěrů. Měli štěstí, že se jich hodně zdržovalo poblíž rovníku, kde nebyla taková zima jako jinde. Jejich dvě dnešní čeledi – krokodýli a aligátoři – jsou přímými potomky svědků té velké šlupky. Spolu s nimi přežili předci dnešních včel, mloků, žab, hadů, ptáků a mnoha dalších.
Společného měli to, že byli blízko sladké vody, kde ve spíži jakž takž něco zůstalo; plus se uměli přizpůsobit té otravné zimě. „Musíte vidět v problému příležitost,“ ucedil nejspíš takový prakrokodýl, když míjel promrzlého hadrosaura.
Kaiho a Ošima tvrdí, že chladná krev krokodýlů, nevyžadující neustálý příjem potravy, spolu s relativně pomalým růstem a vítězstvím v geografické loterii jsou příčinami jejich evolučního triumfu nad zdánlivě mocnějšími – ale teplokrevnými a na jídelníček náročnými – dinosaury. Třeba může jednou být užitečné mít to na paměti; stejně jako fakt, že nebýt yucatanského průšvihu, nikdo z nás by tady nebyl.
Dále čtěte:
