Smutek za Gianniho, ale ne za jeho manažerský styl

4. 2. 2003

Zemřel šéf a spolumajitel automobilky Fiat. Kdo ji zachrání?

Gianni vypadal jako playboy, byl pohádkově bohatý a měl nadpřirozenou moc. Italové vždy milovali čestného prezidenta firmy Fiat Giovanniho Agnelliho. Teď pro něj truchlí - zemřel 24. ledna ve věku 81 let. „L'Avoccato“ - advokát, jak mu Italové s láskou říkali, byl zbožňován i z jiných důvodů. Dá se říci, že byl pilířem celé Itálie, vedl největší soukromou italskou společnost a předního vývozce, jež během konjunktury v osmdesátých letech vytvářel asi pět procent hrubého domácího produktu. Agnelli se přátelsky stýkal s prezidenty a předsedy vlád a měl mocný vliv na hospodářskou politiku. Celé generace Italů byly odchovány prací ve velkorysém, rádoby otcovském prostředí koncernu Fiat. Do roku 1990 dosáhlo Gianniho rozvětvené impérium obratu přesahujícího 50 miliard dolarů. Agnelli pomocí podílu své rodiny přímo či nepřímo ovládal společnosti, které představovaly čtvrtinu italského akciového trhu.

Nyní nás tento významný muž opustil. A zatímco obyčejní Italové truchlí, vlivní a mocní se snaží zachránit problematickou automobilovou výrobu koncernu Fiat, která dosahuje obratu 23 miliard dolarů. Automobilka Fiat totiž opravdu ztrácela schopnost konkurovat, propadla do hluboké ztráty a vytvořila obrovský dluh, což vyburcovalo podnikatelskou a politickou elitu země od předsedy vlády Silvia Berlusconiho až po vrcholné finančníky a manažery bank. Všichni teď horečně cestují mezi Turínem, Římem a Milánem a diskutují o tom, jaké kroky by mohly nejúčinněji vést k záchraně Fiatu, k záchraně Itálie a k návratu dřívější prosperity.

Nacionalistický přístup k záchraně Fiatu je krátkozraký. Italové by měli využít bolestivý okamžik k zamyšlení. Měli by si uvědomit, že neodešel pouze významný muž Agnelli, ale také celá epocha státem podporovaných koncernů, jež symbolizoval.

Agnelli dospíval ve čtyřicátých letech a značnou část svého života žil a pracoval ve státem řízeném hospodářství. Celá desetiletí si hýčkal Fiat v prostředí se slabou konkurencí, kde magnátovo slovo v Římě znamenalo všechno. Pověstná byla Agnelliho schopnost lobovat a získávat pro Fiat ochranu nebo státní podpory. Díky tomu turínský výrobce ovládal více než 60 procent italského automobilového trhu.

Bylo mu už jednasedmdesát let, když italská vláda začala v roce 1992 konečně privatizovat velké části státních průmyslových podniků a otevřela ekonomiku. Fiatu se tak nedotkla první globální vlna konkurence, která se převalila přes automobilový průmysl koncem osmdesátých let a zasáhla USA, Evropu a nakonec Japonsko. A když se Fiat počátkem devadesátých let ocitl v krizi, využil Agnelli svých politických styků a zajistil státní podporu na dočasné propouštění a masivní dotace pro nový, technicky špičkově vybavený výrobní závod.

Nicméně ta Itálie, ve které kdysi prosperoval Agnelli a jeho společnost Fiat Auto, se pomalu stává minulostí. Instituce Evropské unie otevřely hranice Itálie pro konkurenci včetně automobilového trhu. Soutěžící automobilky se předháněly ve snižování nákladů, zvyšování kvality a v inovaci designu. Evropští soupeři Fiatu, například francouzský Renault, provedli restrukturalizaci, a tím se stali dostatečně konkurenceschopnými v celosvětovém měřítku. Fiat zůstal pozadu a očekává se, že za rok 2002 ohlásí čistou ztrátu ve výši dvou miliard dolarů. Podíl Fiatu na domácím trhu propadl na 30 procent, zatímco v Evropě jeho podíl klesl na 8,2 procenta ze čtrnácti procent v roce 1990.

Vedení a akcionáři Fiatu si musejí vybrat jednu ze dvou možností. Politici dávají přednost tomu, aby zachovali Fiat jako národní ikonu včetně většiny z jeho 50 tisíc pracovních míst. Druhá možnost vyžaduje obnovení konkurenceschopnosti automobilky, i když to může znamenat prodej klíčového podílu firmě General Motors nebo jinému soupeři, a snížení nebo ukončení vlivu Agnelliho rodiny v automobilovém průmyslu. Tato cesta je mnohem bolestivější, ale jediná správná. Staré časy Fiatu ani Itálie, která ho odkojila, se již nevrátí. Nový směr vývoje může naopak automobilku znovu postavit na nohy.

Agnelli byl zarytým odpůrcem prodeje společnosti Fiat Auto, kterou založil jeho dědeček v roce 1899. Na druhé straně věděl, že globální ekonomika mění pravidla hry a naléhal na Italy, aby souhlasili s Evropskou i měnovou unií. Byl přesvědčen o tom, že pouze přísná pravidla zavedená členstvím v EU a přechod na euro mohou přimět Itálii k modernizaci hospodářství. Agnelli by se zřejmě snažil, aby se start tohoto procesu ve Fiatu uspíšil. Příprava Fiatu i Itálie na konkurenční prostředí globální ekonomiky byla tak byla nejvhodnějším způsobem, jak bývalému patriarchovi prokázat poctu.