Když vyšetřovatelé OSN před pár dny zveřejnili zprávu potvrzující faktickou genocidu Rohingů v Myanmaru, následovalo několik silných prohlášení. Nobelův výbor musel vysvětlovat, proč není možné tamní premiérce Aun Schan Su Ťij odebrat Nobelovu cenu, vysoký komisař OSN pro lidská práva Zajd Raad Husajn ji zase vyzval k odstoupení z funkce.
Žena, která v roce 1991 získala Nobelovu cenu za mír, podle svých vzpomínek díky tomu, že se nominace tehdy zřekl Václav Havel a doporučil jí, je ve složité mezinárodní situaci. Odsoudit ji je nyní lehké, ale podívejme se na věc očima zevnitř státu zmítaného padesáti roky občanské války.
Pro ilustraci začněme mikropohledem. Město Loikaw, hlavní centrum státu Kayah. Ještě před pár lety to bylo nedostupné místo. Řeč není o turistickém ruchu, i když to platilo také, ale o vesnicích v horách kolem. Vláda vojenské junty držela místní etnika v šachu. Občas se krvavě střetla s kmenovými armádami, lidé ve vesnicích žili v každodenním strachu o život a mnozí o něj také přišli. Obchod ani styk s civilizací nefungoval. Ceny zboží, které se muselo pašovat, byly obrovsky vysoké. Místní se pouštěli do často nebezpečného útěku do Thajska, na hranicích je opět čekala armáda. Dodnes jsou v oblasti nášlapné miny.
Když se s tamními lidmi bavíte dnes, nestačí věřit změnám, které se dějí. Ano, na hlavních cestách stále narazíte na stanoviště barmské i kmenové armády, ale přes napětí tu panuje mír - něco desítky let nevídaného. Otevřely se dokonce přechody do Thajska, dnes jsou snad volné i pro turisty.
Obdobná situace je i v dalších odlehlejších místech. Ty menšiny, které ubraly z ozbrojeného boje proti nesourodému konglomerátu jménem Myanmar, mají o poznání snazší život. Ne skvělý, ale snazší. Výjimkou jsou Rohingové a tady se dostáváme k problému Su Ťij.
Su Ťij by měla rezignovat, vyzývá komisař OSN pro lidská práva
Pokud budeme mluvit o Rohinzích, bude ještě velmi eufemistické, když je označíme za málo populární menšinu v Myanmaru. Místní je neberou jako součást zdejších etnických skupin, protože jejich původ je v Bangladéši. Potud je to pravda a teď si dejme lekci z propagandy. Místní, ovlivnění její silou, říkají zhruba toto:
„Rohingové jsou muslimští teroristé. Napadli policejní stanici, aby získali zbraně, nechali po sobě mrtvé, podnikli i několik předchozích útoků. Tak, jak končí éra Islámského státu, hledají rebelové další místo, které by se stalo líhní radikálů. Rohingové jim naslouchají a chtějí v Arakanském státě, kde tvoří menšinu, zbudovat islámský stát. Patří do Bangladéše a dostávají, co si zaslouží.“
Jako v každé propagandě, je i tady kousek pravdy, která má dát vějičku k tomu, aby její cílová skupina zhltla tuhle teorii celou. Část Rohingů zřejmě opravdu stojí za teroristickým útokem na policejní stanici, ale většina z nich jsou prostí vesničané, proti nimž barmská junta podnikla absolutně neadekvátní kroky. Připomeňme statisíce vyhnaných, vypálené vesnice, zprávy hovoří o vraždění a znásilňování. Tohle je potřeba tvrdě odsoudit.
Čtěte také:
Reportéři Reuters byli v Barmě odsouzeni za držení státních dokumentů. Ze Západu zní kritika
A teď je tu držitelka Nobelovy ceny Su Ťij. Do hlavy jí nevidí nikdo, ale coby dcera někdejšího generála a premiéra, který jednal s představiteli jednotlivých států po druhé světové válce o dohodě, ctí jakés takés právo menšin na sebeurčení, ale rozhodně ne do té míry, že by to rozbilo celek Mynamaru. A také ctí armádu. Jinak to ani nejde. Armáda totiž stále ovládá část parlamentu a podle ústavy obsazuje i silová ministerstva. Zkrátka je na vůli Su Ťij nezávislá, což podle všeho premiérka respektuje.
Ano, její jméno je tedy formálně možné dát do souvislosti se zvěrstvy, která popsala zpráva OSN, ale jak už víme, tahle rovnice tak docela nesedí. Navíc jaké má premiérka v téhle situaci možnosti? Postavit se armádě? Riskovat svůj život a zejména pohřbít všechny reformy, které se podařilo udělat? Je to velmi smutné, ale Rohingové jí za to podle všeho nestojí. Rozhodla se jim sice nabídnout formálně humanitární pomoc a otevřít dveře zpět do Barmy, ale když za hranicemi číhá armáda, komu by se chtělo zpátky?
Su Ťij je obětí kompromisu, který se rozhodla udělat a jenž navždy zůstane vykoupen krví. Ví to, proto se slyšením před OSN vyhýbá. A také ví, že už na ní svět bude vždycky hledět jinýma očima.
Přečtěte si další komentáře Petra Weikerta:
