SMUTNÁ ŠVANDA

Monstrum s rysy draka i princezny, jež nelze zastavit

Slovo globalizace se v uplynulých několika letech dostalo do módního slovníku. Strašák i naděje zároveň, podle novodobých ideologů je tento proces další rozpoznanou historickou nutností. O globalizaci jako ekonomickém i sociálním fenoménu byl sepsán i nespočet pozoruhodných odborných studií, esejů a novinových článků jak z per kritiků, tak obhájců. Mlhavou, či skálopevnou představu o ní má již i česká veřejnost. Za nejlepší české novinové komentátory bývají někdy považováni naši karikaturisté. Asi právem. Pokud jde o denní tisk, první ligu hrají Vladimír Jiránek (Lidové noviny), Miroslav Kemel (Hospodářské noviny) a Vladimír Renčín (MF Dnes). Čtvrtým do mariáše je jim Jiří Slíva, jehož karikatury dobře znají i čtenáři týdeníku EURO. Z čeho si autoři kresleného humoru dělají legraci, musí nacházet ve většině případů odezvu u velké části obyvatel. Má–li se čtenář pobavit, musí humorista krátce a výstižně vyjádřit či pojmenovat něco, na co čtenář dennodenně naráží, a ukázat komickou či absurdní stránku jevu. Analýza vtipů na téma globalizace, které byly letos otištěny v českých denících a týdenících, tak může ukázat mnoho zajímavého. „Karikaturista se vyjadřuje kresbou. V kresbě je zkratkou vyjádřen souhrn vstřebaných informací a životní pocit. Očekává se ode mě humor, ale když se zabývám jevy, které charakterizují dnešní společnost, tak mi samotnému do smíchu moc není. Musím z těch negativních nálad vytáhnout nit, která mi umožní podívat se pozitivně, vesele. Kreslíři nejsou baviči, veselí lidé. Naše kresby jsou výsledkem vážného přemýšlení, říká o své každodenní práci Vladimír Jiránek. Přesný cit karikaturistů lze demonstrovat na šest let starém vtipu Miroslava Kemela. Do České republiky přiletěl na návštěvu americký prezident Bill Clinton – čtveřici českých politiků, Václavu Havlovi, Václavu Klausovi, Josefu Zielencovi a Antonínu Baudyšovi, kteří jej doprovázejí z letiště, říká: „Aliance oceňuje, že jste dokázali rozpustit Varšavskou smlouvu… současně se té schopnosti trochu obává. Když ministr zahraničí Jan Kavan pár týdnů po našem vstupu do NATO podepsal v Číně česko–řeckou iniciativu na řešení situace v Kosovu, musel americký prezident litovat, že nenaslouchal více hlasu českého karikaturisty. Co tedy dnes Jiránek, Kemel, Renčín, Slíva, ale i někteří jejich další kolegové kreslí na téma globalizace? A co si o ní a jevech s ní spojených myslí? Z letošních novin a časopisů jsme vybrali na pět desítek kreslených vtipů (především jsme prošli čtveřici hlavních deníků – MF Dnes, Lidové noviny, Právo a Hospodářské noviny), v jejichž doprovodném textu se vyskytuje slovo globalizace (případně slova odvozená) nebo slova běžně s globalizací spojovaná (například fúze, supermarket či hypermarket, Kaufland, Kentucky Fried Chicken, ekologická katastrofa, oteplování země, internet, znak dolaru, zkratka Mezinárodního měnového fondu, Evropská unie, technoparty, mobilní telefon, otroctví informačním technologiím, názvy obrovských koncernů, jako IBM, Puma, Coca–Cola, Volkswagen, Adidas či McDonald s). Většinu vtipů jsme poté detailně analyzovali. Na toto téma týdeníku EURO poskytli rozhovor Vladimír Jiránek, Miroslav Kemel a Jiří Slíva. Chudí prý musí mít moc. Vybrané karikatury často poukazují na nejasnost samotného pojmu globalizace. „Vstávej, Vašku, ptala se už po tobě nějaká globalizace, říká žena ve vesnické chaloupce muži ležícímu ještě v posteli ve vtipu Vladimíra Renčína. Utahuje si z představy globalizace jako nevyhnutelnosti (personifikace do neznámé osoby odráží představu, že nejde o výmysl, ale o realitu), na niž je ale nutné nějak zareagovat a především nezůstat nečinně v posteli. Renčín si tak dělá legraci z „apologetické definice globalizace , jak sociolog Václav Bělohradský popisuje obvyklý postoj českých médií. Jako příklad může sloužit třeba parafrázovaný komentář z MF Dnes: „Globalizace je děj, který nelze zastavit, který nikdo nevymyslel, který vznikl přirozeně z potřeb hospodářských systémů a je zjevně pokračováním tržní ekonomiky, demokracie a potřeb společnosti. Nelze ji zastavit, lze se jen přizpůsobit a zkusit ji využít. „Takové stanovisko je příkladem apologetické (za–ujatá, nekritická obhajoba nějaké myšlenky či ideologie – pozn. red.) definice společenských jevů. Tak jako definice socialismu splývala s apologií komunistické strany, splývá dnes definice globalizace s apologií globalizačních institucí, především finanční oligarchie nejbohatších států, soustředěné kolem Světové banky – definicí globalizace je apologie jejich moci. Světová banka bojuje proti chudobě ve světě, „chudí musí mít moc – říká v interview pro MF Dnes jeden z image–makerů Světové banky. Komentátor se už ve svém apologetickém postoji ani neptá, jakou moc má na mysli – mají se snad znárodnit zahraniční koncerny ovládající Třetí svět – ani kdo chudým tu moc dá, uvádí Václav Bělohradský. Kreslíři poukazují, že přestože prostý člověk přesnou představu o globalizaci nemá, vnímá ji jako ohrožení. „Já proti globalizaci nic nemám… pokud mi nepovede hned za chalupou, říká Kemelův děda u svého plotu mladému pocestnému. Zdrojem komična je zde naivní představa, že dopady globalizace lze teritorializovat, že když informační dálnice povede daleko od mého prahu, nijak se mě nedotkne. Kemelův „děda přesně a logicky vychází z jednoho ze základních předpokladů neoklasické ekonomie. A sice že i v dnešní době jsou dopady soukromých akcí a soukromého majetku izolovatelné a oddělitelné, že externality je možné kompenzovat. Globální „pravda“ válcuje lokality. Častý motiv globalizačních karikatur útočí na manýry těch politiků a manažerů, kteří pod touto zástěrkou skrývají neschopnost či nechuť řešit každodenní problémy. A vlastně nejen politiků a manažerů. Známý strejda s rádiovkou Vladimíra Jiránka říká: „Každej holt musí mít nějakou odpovědnost. Když ne sám za sebe, tak alespoň tu globální. Nebo nosatej panďulák Marka Douši v týdeníku Reflex si pod pražskými Hradčany stěžuje kolegovi: „Fakt nevim, proč musíme řešit globální problémy v týhle mizerný díře. Na podobném rozporu mezi místní zkušeností a globální „pravdou je založen i jiný vtip Vladimíra Jiránka. Chlapík s omrzlým nosem a kulichem na hlavě se třese zimou a stýská si: „Přední klimatologové tvrdí, že naše Země se otepluje. No jo, globálně… Rozpor mezi lokalitou a globalitou je popisován i v mnoha sociologických studiích. Například světově známý sociolog Zygmunt Bauman poukazuje na stejný problém jako Jiránek v posledně citovaném vtipu. Normy a pravdy již neurčuje lokální, ale globální elita. Veřejný prostor, v němž dochází k vyjednávání významu různého jednání a žádoucích norem chování, se posouvá z dosahu lokalizovaného života. Ovládají jej globální elity, kterým se podle Baumana podařilo získat nezávislost na územně omezených jednotkách politické a kulturní moci. „Centra tvorby významů a hodnot jsou exteritoriální a jsou osvobozena od lokálních omezení, což neplatí o lidské situaci, kterou mají takové hodnoty a významy formovat a naplňovat smyslem, píše Bauman v knize Globalizace. Karikaturista listu Právo Josef Pospíchal klade rovnítko mezi různé –izace (germanizace, internacionalizace, globalizace) a ukazuje je jako bacily importované od imperialistů. „Copak chřipky, já už prodělal germanizaci, internacionalizaci a teď na mne leze tahle globalizace, říká starší muž v klobouku a dlouhém plášti sedící na lavičce podobnému týpkovi. I ostatní vtipy z Práva jsou obvykle příliš prvoplánové. Například na dalším Pospíchalově vtipu kráčí přepadený a oloupený muž s kudlou v zádech a říká: „Musíme pochopit, že policie musí hlavně ochránit členy Mezinárodního měnového fondu… Za aktivitami českých policistů a organizátorů zasedání MMF vidí jiný karikaturista z deníku Právo Michal Marčák slepou oddanost ideologii „amerického imperialismu . Na jeho obrázku muž v uniformě na jevišti varuje herce: „A hru Lakomec nemůžete při jednání MMF hrát už vůbec! Česká identita a strach z cizinců. „Na světě žije šest miliard lidí. Z toho většinu tvoří nežádoucí cizinci“, smutně vykresluje Jiránek trpkou pravdu – obavy z příchodu uprchlíků z méně rozvinutých zemí na území bohatého světa. Většina lidí žijících na planetě Zemi prostě nejsou žádoucí turisté, ale nežádoucí uprchlíci, kteří cestují, aby přežili či se měli alespoň o trochu lépe. I podle zpráv Světové banky nežilo na Zemi nikdy tolik chudých s příjmem pod jeden dolar na den a nebyl takový rozdíl mezi životní úrovní chudých a bohatých, jako je dnes. V kategorii česká identita vedou kreslíři levicového deníku Právo. „I v době globalizace je třeba si udržovat českou identitu, říká popisek karikatury Josefa Pospíchala, na které je klasický husita s cepem, ale vedle kalichu s nápisem IBM na brnění, znakem firmy Puma na kalhotách a firmy Adidas na botách. Za ním je velkoplošná reklama Coca–Coly a auto s logem Volkswagenu. Vleklý spor se skutečností. Jiránek, Slíva a Kemel ale umějí svůj názor na globalizaci vyjádřit nejen obrazovou zkratkou. „První velká a velice nelítostná globalizace byla globalizace katolická. Všude na světě vidíme tytéž kříže. Došlo k potlačení nejrůznějších lokálních věr vírou globální – katolickou. A dodnes papež hlásá, že chce evangelizovat Indii. Chce tedy dále vyvážet katolickou víru a potlačovat jinde jiné víry a myšlenky. Další velkou globalizací byl vývoz bolševické revoluce. Nyní prožíváme další globalizaci, argumentuje Jiří Slíva. „Nedá se to zastavit, jen se snažit to využívat k dobrým věcem. Když si třeba na internetu mohu nalézt, jaké jsou právě výstavy v Paříži nebo v New Yorku, tak takovou globalizaci si nechám líbit. A anglicky jsme se učili již kvůli Beatles, dodává Slíva. „Pojmu globalizace se záměrně snažím vyhýbat, je velmi frekventované a sémanticky vyprázdněné. Svět se mění a člověk se musí pokoušet nalézt klíč k těmto změnám. Nechci se dostat do vleklého sporu se skutečností, odmítat všechno nové, říká ke globalizaci Vladimír Jiránek a ještě ji zasazuje do kontextu politických rozhodnutí: „Kdysi jsem se dost zajímal o historii Marshallova plánu, který předznamenal další vývoj v Evropě. Marshallův plán se podařil a Marshall je pro mě jednou z největších osob z oblasti globálně politického uvažování ve dvacátém století. Fascinuje mě, že se mu to podařilo prosadit u politické reprezentace. „To, čeho jsme dnes svědky, chápu jako mediální cirkus vedený ze strany odpůrců i příznivců globalizace. Já ji necítím tak vyhroceně. Začala již v době, kdy první organismus vylezl z moře, říká Miroslav Kemel. Nabubřelost globální elity. Vztah k protiglobalizačním demonstrantům mají karikaturisté ambivalentní. „Pokud si chci o něčem udělat názor, tak se nejprve snažím sehnat co nejvíce informací. Potom je třeba si je nějak utřídit, vyřadit ty zavádějící. A v tom se asi od demonstrantů liším, jim stačí k utvoření názoru často jen pocit. Oni si vybírají jednoduché a srozumitelné cíle, jako jsou třeba restaurace McDonald s či ropný koncern Shell. To jsou ale zástupné symboly. Současný svět je mnohem složitější, než aby bylo možné vytipovat tři či čtyři hlavní viníky. Kdykoliv se ve dvacátém století prosadil tento způsob myšlení, tak to vedlo ke katastrofám. Nicméně informace jsou dvousečné zbraně. Kdysi jsem si vypsal z nějaké knihy dvě velmi chytré věty: Kde je ta moudrost, kterou nahradily vědomosti. Kde jsou ty vědomosti, které nahradily informace, říká Vladimír Jiránek. „Protestujícím demonstrantům rozumím, ale mám pocit, že za polovinou těchto aktivit jsou podivné síly. Nechce se mi je pojmenovat KGB, ale v duchu mi to tak vychází. Vidím snahu sypat písek do soukolí, víme o pomoci KGB irským republikánům. Nicméně také se mi nelíbí nabubřelost globální třídy, úředníků v Bruselu nebo finančníků na Wall Streetu, kteří si myslí, že se k nim sbíhají všechny nitky světa a že oni mohou o všem rozhodovat dle svého, byť někdy mdlého rozumu, popisuje svůj vztah k demonstrantům Jiří Slíva. „Mně je sympatické to buřičství lidí protestujících proti globalizaci, mám k jejich alternativnímu způsobu života blíž. Ale cítím to trochu jako boj s gravitací. Globalizace je dnes danost, je přesvědčen Miroslav Kemel, který s alternativním způsobem života také sympatizuje. Karikatury supermarketů, internetu a fúzí. Podle Jiránkova vtipu „ekologičtí aktivisté mají nové téma: trvale udržitelný rozvoj supermarketů . Nejen ekologickým aktivistům se totiž zdá, že současná expanze supermarketů a hypermarketů je trvale neudržitelná. Supermarkety, fúze a internet jsou fenomény s globalizací bytostně a logicky spjaté. Na obrázku Miroslava Kemela říká jeden pouliční žebrák druhému: „Poslyšte, mám trochu obavy, jestli si toho od té naší fúze neslibujete příliš mnoho… Fúze hýbající světovým průmyslem poslední dva roky nahlíží karikaturista jako značně přeceňovaný jev. Co telekomunikační a internetové megafúze přinesou akcionářům a občanům, se teprve ukáže. Na druhou stranu by ale Kemelova satira byla přesná, pokud by v realitě šlo o spojování bezvýznamných hráčů na fungujícím trhu. Kdyby si na obrázku místo žebráků fúzi dohadovali dva mafiánští bossové, legrace by skončila. „To víte, je máj – čas lásky. Mladý někde brouzdají po internetu… drbou dvě babky na českém venkově na vtipu Vladimíra Jiránka. „Ten už s náma na pivo chodit nebude. Dočista se nám zglobalizoval nad prdelkami cizích slečen, říkají si dva Renčínovi vesničtí kamarádi a oknem sledují třetího, slintajícího u monitoru. Nebo další Jiránkův vesnický dialog: „Jo, internetovou kavárnu tady máme. I internetovou čajovnu. Ale internetový nevěstinec? Na jiném jeho obrázku chlapík s motýlkem přednáší: „Krátká éra svobody v historii lidstva definitivně skončila. Nahradilo ji otroctví informačním technologiím. Internet a informační technologie jsou prezentovány jako nepřirozené, lidské svobodě nebezpečné vynálezy. Ani zde nejde o nijak nové téma. Technika přerůstá a podmaňuje si člověka, převrací se vztah sluhy a pána. Problém s technikou zajímavě popsal Václav Bělohradský v článku „Postmodernisté říkají, že (Salon – literární příloha Práva, 2. 12. 1999). „Technika intenzifikuje svobodnou volbu, emancipuje člověka od nedostatku, přírodních a historických omezení, archaizuje pomalý čas zrání a růstu živých tvarů, aktualizuje neomezený konzum, mýtus o zlatém věku hojnosti. Inverzí technické civilizace je umělé technické prostředí, které ohrožuje člověka radikálněji, než jak ho kdy ohrožovaly ,nespoutané přírodní živly , popsal techniku Bělohradský za použití tetrády čtyř otázek Herberta Mar–shalla McLuhana. Podle kanadského filozofa McLuhana lze porozumět nějakému fenoménu, pokud si odpovíme na čtyři otázky: co intenzifikuje, co archaizuje, co aktualizuje a co je jeho inverzí, ve kterou se nakonec zvrtne. Žena s dítětem a nákupním vozíkem umravňuje svého chotě: „Pojď a nezdržuj svým teatrálním, intelektuálským pohrdáním supermarkety. Vladimír Renčín se trefuje do kritiků supermarketů, kteří jim přes své „intelektuálské pohrdání bez mrknutí oka zvyšují tržby. K tématu obřích samoobslužných prodejen se vyjadřuje i chlápek s rádiovkou Vladimíra Jiránka: „Za velkého zájmu médií byl otevřen další obří supermarket. S daleko menší slávou byla otevřena další megaskládka odpadů. Karikaturista připomněl zapomínanou logickou souvislost. Ještě pět minut je mi zle. „Vystupovat proti supermarketům se mi zdá hodně laciné. Malé obchůdky na vesnicích jsou sice k nezaplacení a navštěvuji je rád, ale když je velký nákup pro rodinu, tak jdeme do supermarketu. Už to k této době patří. Můžeme z toho být smutní, ale když malé obchůdky nejsou životaschopné, tak prostě odumírají. Neživotaschopné neodumírá pouze v ekonomice, ale i v jiných oblastech“, přiklání se Miroslav Kemel opět k fatalistickému pojímání globalizačních jevů. „Víkendový nákup cestou na chatu děláme v obřím Tescu a mně se pak z toho vždycky ještě pět minut dělá zle – jak se všude na mě valí zboží a všichni do mě narážejí nákupními vozíky“, říká Jiří Slíva, a nevědomky se tak staví do Renčínova obrázku. „Kromě svých přátel se setkávám – kvůli práci – i s jinými lidmi. Jsou to ti takzvaně dynamičtí, kteří mobilují, ještě když vcházejí ke mně do bytu, a používají spoustu cizích slov, jako je třeba cash–flow. Když řeknou cash–flow třikrát, zapochybuji, zda si s nimi mám o čem povídat. To nejsou lidé, kteří by se zeptali, jaké mám nové grafické listy, a s radostí si je prohlédli. Nemůžu si ale dovolit ten luxus být mimo tento svět. Musím ho nějak akceptovat a zároveň si podržet míru kritického odstupu, uvedl Vladimír Jiránek. K tématu mobilů se později ještě jednou vrátil: „Již tři miliony lidí v České republice používají mobilní telefon. Jejich úspěch, dramatický nástup během několika let ukazuje, že v obyvatelstvu existuje obrovský potenciál touhy být na něco napojen. Být zapojen v síti. Psychologicky to může prozrazovat velkou nejistotu, v níž se obyvatelstvo nachází. „V mobilních telefonech se moc nevyznám. Internetem vám do redakce posílám obrázky, hledám na něm informace o výstavách po světě, čtu si Neviditelného psa a Viditelného Macka, ale sám ho ani neumím otevřít, to zařizuje moje žena. Jídelny McDonald s nenavštěvuji, i když v některých visí moje obrázky. Zpočátku jsem si totiž myslel, že tyto provozovny můžeme počeštit a polidštit, ale jejich noví šéfové chtěli, aby všechno včetně interiérů zůstalo standardní, prozrazuje vlastní dotyky s některými symboly globalizace Jiří Slíva. „S Ondřejem Neffem kamarádím už řadu let a on otiskuje mé kresby na stránkách Neviditelného psa, ale já mám radši knížky. Poznamenal jsem si nedávno sousloví ‚úcta ke knize . Jak absurdně by znělo ‚úcta k televizi nebo ‚úcta k monitoru“ , uzavírá Vladimír Jiránek.