Komisař Pedro Solbes vysílá nejasné signály
Jaký je komisař Pedro Solbes hrdina? Hodný nebo zlý? Jedni tomuto členovi Evropské komise, který má na starosti měnové záležitosti, vyčítají, že po členských i kandidátských zemích Evropské unie příliš přísně vyžaduje plnění rozpočtových a dalších pravidel. Na nedávné konferenci ve Varšavě (21.listopadu) se Solbes zase ocitl v pozici představitele EU, ve které se uplatňuje dvojí metr – starým a velkým zemím, jako Francii a Německu, lehce projde to, kvůli čemu by byly nové a malé státy popotahovány.
Vše nasvědčuje tomu, že španělský komisař Solbes je spíše smutný hrdina, který nemá šanci realizovat své představy. Ve Varšavě mluvil o tom, že komise už Němcům a Francouzům ustoupila až příliš. Poskytla jim totiž rok navíc, aby měli dost času na uvedení veřejných financí do pořádku. Obě země hodlají v roce 2004 již potřetí za sebou porušit kritérium Paktu stability, podle něhož rozpočtový deficit nesmí překročit hranici tří procent hrubého domácího produktu.
Bruselská komise žádala dostatečné záruky, že se už v roce 2005 nic podobného nebude opakovat. Proto chtěla vůči oběma zemím – zcela v souladu s pravidly – uplatnit hrozbu sankcí. Některé členské státy však na Solbese vůbec nebraly ohled a při hlasování v Bruselu (25. listopadu) dosáhly toho, že Francouzi a Němci mají nadále v podstatě volné ruce.
Pozice samotného Pedra Solbese v Bruselu je navíc ztížena tím, že je jedním z hlavních terčů kritiky kvůli skandálu, jenž se týká podezření z finančních úniků ve statistickém úřadě Eurostat.
Další Solbesovo tápání.
Pakt stability zřejmě není jedinou oblastí, v níž Solbes tápe. Komisař před časem rozhořčil mnohé kandidátské země, neboť naznačil, že v rámci přípravy na zavedení eura budou muset plnit přísné kritérium pro směnné kursy svých měn - po dobu nejméně dvou let před vstupem do měnové unie. V tomto období by se měly zapojit do Mechanismu směnných kursů (ERM 2) a Solbes mluvil o tom, že kursy koruny, zlotého či forintu vůči euru se nebudou moci vychýlit o více než plus, minus 2,25 procenta. Účast v ERM 2 přitom může být dost riziková, protože nelze vyloučit útok spekulantů, kteří budou sázet na to, že jednotlivé měny nebudou schopny se ve stanoveném pásmu udržet. Na konferenci ve Varšavě celý mechanismus ERM 2 zpochybnil i guvernér Polské národní banky Leszek Balcerowicz, když prohlásil, že nemá žádný ekonomický smysl.
Kritici ze střední Evropy si navíc i v této souvislosti stěžují na dvojí metr Bruselu. Když totiž do eurozóny vstupovali její dnešní členové, platilo mnohem benevolentnější pravidlo v rámci tehdejšího ERM 1: kursy měn se vůči sobě navzájem nesměly vychylovat o více než plus, minus patnáct procent.
Nejasný vzkaz pro ČNB.
Nelze vyloučit, že nepříliš jasně mluvící Solbes byl v minulosti špatně pochopen (což by však byla také jeho chyba). Nyní ve Varšavě však nabídl přece jen mírnější interpretaci mechanismu ERM 2. Uvedl totiž, že i v budoucnu bude rozhodující pásmo plus, minus patnáct procent. Podle Solbese však nejde o jediné kritérium. Bude se totiž hodnotit, zda směnné kursy jsou skutečně stabilní. Výchylky o celých patnáct procent v obou směrech by o tom nesvědčily. Takže kritérium „plus, minus 2,25“ stejně bude hrát nějakou roli, byť posuzování této hodnoty – jak tvrdí komisař – nemusí být „pravidlem“.
Otázkou je, co si ze Solbesových slov má vyvodit třeba Česká národní banka, která ve svém materiálu pro vládu už dokonce uvedla, že s plněním kritéria „plus, minus 2,25“ do budoucna počítá. Tím se liší třeba od polské centrální banky, která podle všeho spíše soustředí své síly na to, aby Brusel a Frankfurt (sídlo Evropské centrální banky) od tohoto požadavku odradila.
Výkladu ČNB ovšem na druhé straně nahrává postoj představitele Evropské centrální banky Theodora Martense, který ve Varšavě prohlásil, že kursová
stabilita se bude v budoucnu hodnotit přesně tak, jak to EU činila ve svých minulých „konvergenčních zprávách.“ A v těchto zprávách kritérium „plus, minus 2,25“ hrálo určitou roli, byť se jeho porušení dalo zdůvodnit jakýmisi objektivními faktory…
Polský vzdor.
Zástupci Polské národní banky (NBP) nenechávali nikoho na pochybách, že si vůči Evropské unii nehodlají brát žádné servítky. Šéf NBP Leszek Balcerowicz i jeho kolega z vedení banky, významný ekonom Dariusz Rosati, přitom na varšavské konferenci získávali značné sympatie publika, neboť svým přesvědčivým odborným výkladem zcela zastínili řadu dalších účastníků, včetně Pedra Solbese. Ostrá slova vůči Bruselu navíc zněla z jejich úst o to věrohodněji, že oba představitelé banky se prezentovali jako přesvědčení zastánci měnové unie.
Leszek Balcerowicz na jedné straně vyzval k co nejrychlejšímu přijetí eura v Polsku (v roce 2007) a žádal, aby polská vláda učinila vše potřebné ke snížení vysokého rozpočtového deficitu, bez něhož žádné euro pochopitelně nebude. Guvernér si ovšem neodpustil popíchnutí Francie a Německa, tedy zemí, které všem ukázaly, jak se to nemá dělat.
Němci i Francouzi sice v době vstupu do eurozóny splnili maastrichtské kritérium pro výši rozpočtového schodku, ale pár let poté ho opět překročili. Nyní si stěžují, že je zmíněné pravidlo příliš svazuje v době, kdy je nutné oživit ekonomiku. Jenže Francie ani Německo samy selhaly v době, kdy bylo nutné realizovat takové strukturální reformy, které by umožnily přiměřené zvyšování deficitu v těžkých dobách – bez porušování maastrichtského kritéria. Tomuto všemu se my musíme vyhnout, varoval Balcerowicz.
Seberou peníze z fondu?
V kuloárech konference se přesto mluvilo o jiné variantě vývoje v Polsku či dalších kandidátských zemích. Někdo tu otázku vyřkl nahlas, jiní si ji bezpochyby kladli v duchu: „Proč by vlastně měli Poláci snižovat svůj rozpočtový deficit, když to nedělají ani Francouzi a Němci?“ I když by budoucí nováčci v EU měli dávat své veřejné finance do pořádku hlavně ve vlastním zájmu, faktem je, že vlády v Paříži a Berlíně svou politikou fakticky povzbuzují ty, kteří v kandidátských státech hodlají především utrácet.
Pedro Solbes v Polsku přišel s tvrzením, že by se to novým členům EU nemuselo vyplatit. Na jedné straně je sice pravda, že nováčky (kteří ještě nevstoupili do eurozóny) zatím nemohou postihnout takové finanční postihy za nadměrné schodky, jaké hrozily Francii a Německu. Ale mohou se dočkat jiného trestu. Solbes – citovaný listem Rzeczpospolita – prohlásil, že pokud by Poláci nedokázali v souladu s bruselskými doporučeními postupně rozpočtový deficit snižovat, mohli by přijít o peníze z Kohezního fondu. Z těchto financí by se měly financovat velké projekty v oblasti budování dopravní infrastruktury a životního prostředí.
Poláci by přitom mohli z Kohezního fondu získat více než tři miliardy eur v letech 2004-2006. Ostatně ani v případě Česka není tato částka zanedbatelná a v ideálním případě by mohla v uvedeném období překročit úroveň 25 miliard korun.
**Provokatér Rosati. **
Vrcholem „polské drzosti“ na varšavské konferenci byla ta část prezentace Dariusze Rosatiho, v níž shrnul různé kritiky maastrichtských kritérií – tedy podmínek, jež je nutné před vstupem do eurozóny splnit. Rosati ukázal, že řada z těchto kritérií vůbec nevyhovuje podmínkám nových členských zemí. Tak kupříkladu pravidlo pro výši inflace nebere nijak v potaz to, že ceny ve střední a východní Evropě porostou o něco rychleji, neboť tento region musí dohánět Západ zvyšováním produktivity (takzvaný Balassa-Samuelsonův efekt). Úroveň inflace se přitom má měřit ve srovnání se třemi nejúspěšnějšími zeměmi EU, což je zcela nesmyslné v době, kdy už byla zavedena jednotná měna a mělo by se spíše vycházet z úrovně inflace v celé eurozóně. V Rosatiho kritickém výčtu se pochopitelně objevily i výhrady vůči ERM 2.
Zatímco představitelé EU mluví o rovném přístupu vůči všem zemím, Rosati učinil jiný závěr: Nejde o rovný přístup, ale o ekvivalentní přístup. Brusel bude sice žádat plnění stejných kritérií jako dříve, ale přitom nezkoumá, zda jsou ještě dnes pořád vhodná, či zda vyhovují nově přistupujícím zemím.
