Kniha Jana Urbana Tunel plný krve se snaží zmapovat kauzu Diag Human
Částka, kterou spor už Česko stál, se blíží půl miliardě. A to ještě celkový účet nebyl sečten, protože hrozí, že stát zaplatí dalších deset miliard. To už je dost dobrý důvod, proč by se měli všichni daňoví poplatníci zajímat o případ Diag Human.
Bývalý novinář Jan Urban to učinil. Ponořil se do archivních dokumentů a napsal knihu Tunel plný krve aneb kauza Diag Human (trochu jinak). Na 267 stranách rozebírá, co způsobilo, že podnikatel Josef Šťáva vysoudil v prosinci 2002 na státu téměř 327 milionů korun. A proč teď žádá v arbitráži dalších deset miliard. Jak je možné, že jeden muž, jehož firmě na počátku devadesátých let ministerstvo zdravotnictví odmítlo povolit zpracování krevní plazmy v Česku, dokáže tak pouštět žilou státnímu rozpočtu?
Povrchní pravdy.
Při letmém pohledu se zdá být vše jasné. Na jedné straně bohatý Švýcar českého původu, který chtěl vydělávat na tuzemské krvi, a navíc s podivnou pověstí - má totiž kontakty na zbrojařské firmy, v nichž figuruje pár záhadně mrtvých. A proti němu stát, který mu obchod neumožnil a teď za to ještě pyká.
Urbanova kniha však ukazuje, že tento popis je velmi povrchní. Novináři, píšící o kauze, sice dodržovali zásadu poskytovat prostor oběma stranám sporu, ale už pro svá tvrzení nehledali důkazy. „Neustále jsme opakovali, že Šťáva je zločinec. Ono je to však mnohem pestřejší,“ přiznává bývalý novinář a dnes mluvčí ministerstva zdravotnictví Tomáš Cikrt.
Podle Urbana však mezi novináři existovala jedna výjimka. A tou byl dnes již zesnulý kolega, novinář z týdeníku EURO Josef Michl. Právě jeho památce Jan Urban knihu věnoval.
Sedmimiliardový obchod.
Jedno je třeba říct na úvod: Z knihy je jasně znát, na čí straně autor stojí. Přijme-li však čtenář jako fakt, že Urban straní Šťávovi, a pokusí se to odfiltrovat, pak kniha velmi zajímavě vypovídá nejen o jednom vleklém sporu podnikatele se státem. Hraje v něm však roli více neznámých, což si Urban v knize příliš nepřipouští.
Jeho dílo je pak cenné především proto, že odhaluje principy, podle nichž se v devadesátých letech na ministerstvu zdravotnictví rozhodovalo o zásadních věcech. A je to smutné čtení. Tolik amatérismu a podléhání lobbistickým skupinám, jejichž členové se honosili vizitkami „doktor medicíny“, se hned tak nevidí. „Odnesl jsem si z knihy přesvědčení, že kdyby tak diletantsky jako ministerstvo fungovala nějaká firma, okamžitě by zkrachovala,“ říká Cikrt.
Urban v knize také dobře vysvětluje, proč byl právě obchod s krví v devadesátých letech tak lukrativní záležitostí. Ostatně i dnes činí obchodní obrat s plazmou a krevními deriváty více než sedm miliard dolarů ročně.
Zbytečně zesnulí.
Kniha je zároveň smutným důkazem toho, že v Česku umírali nemocní jen proto, že státní mašinerie jim nebyla ochotná zajistit pomoc. Konkrétně lidé s poruchou krevní srážlivosti, hemofilici, jimž hrozí, že i při sebemenším zranění vykrvácí. Krevní deriváty, které potřebují, byly totiž v té době k dostání jen na západní straně hranic.
A to i navzdory dokumentům, jež dokazují, že Josef Šťáva už v roce 1985 nabízel Československu pomoc, na níž by vydělal stát i on.
„Všichni chirurgové se operacím hemofiliků raději vyhýbali, protože se báli, že jim pacient vykrvácí. Pamatuji případy, kdy rodiče emigrovali proto, aby zajistili dítěti léčbu v zahraničí,“ vzpomíná v knize lékařka Zdeňka Vorlová.
Utopené peníze.
I za této situace se však ministerstvo zdravotnictví tvářilo, že obchodovat s něčím tak navýsost lidským, jako je krev, se jaksi nesluší. A pokud už ano, pak si to vyrobíme sami a po našem…
„Ona ideologická předpojatost mě děsila. Měli jsme ušlechtilou myšlenku, že si poradíme sami. Že půjdeme jakousi vlastní českou nekomerční cestou a že se krevní deriváty budou produkovat ve státním podniku, aniž aby z nich bohatly soukromé firmy. Stálo nás to však miliardy a výsledek v podobě čestného obchodu s krví se nedostavil,“ říká Cikrt.
Naráží tím na krach státního podniku Sevak, který se měl zpracování plazmy a výrobě krevních derivátů věnovat. Nikdy však žádný nevyrobil. Stát tu jen utopil stovky milionů korun. A o další přichází kvůli sporu se Šťávou.
Chystá se archiv.
O tom, že stát udělal v případu Diag Human řadu chyb, není sporu. Urbanova kniha pomáhá vysvětlit, kde jsou klíčové body oněch událostí a kde se situace zauzlila. Odhaluje dokumenty, o nichž veřejnost neví a které usvědčují ze lži někdejší ministryni zdravotnictví Marii Součkovou.
I laikům, které spor nezajímá, však řekne mnohé o jedné době. Ministerstvo - snad jako jakousi splátku dluhu, který vůči občanům kvůli kauze nyní má - i díky této Urbanově knize uvažuje o vybudování veřejně přístupného archivu dokumentů, které na základě tohoto příběhu o krvi a plazmě za mnoho let vznikly. To znamená i doklady o budování společnosti Sevak a o jeho krachu.
Na tak poučné příběhy z pionýrských dob prvních českých privatizací není důvod zapomínat ani po deseti letech. A je třeba se ptát, kde se všechny ty miliardy utopily a kdo je za to zodpovědný.
